Soutěž Moje první auto: Nejkrásnější fotky a příběhy. Zavzpomínejte s námi a pojďte vyhrát parádní ceny!

Máte fotografii svého prvního auta, anebo vozu, se kterým se pojí silná vzpomínka? Pojďte se zapojit do soutěže Moje první auto.

Své nejoblíbenější auto můžete přihlásit do úterý 29. září (13:00). O vítězích pak rozhodnou hlasy čtenářů. Hlavní výherce získá zapůjčení vozu Citroën na 1 týden a tankovací kartu s kreditem 5 000 Kč. A zkrátka nezůstanou ani další úspěšní z první desítky.

A abychom vás motivovali, pojďte se podívat na první či milovaná auta našich redaktorek. Jaké pěkné příběhy a vzpomínky se s nimi pojí?

Koordinátorka webu Božena: Po autě jsem zatoužila už v posledním ročníku gymplu, kdy spolužáci začali za úspěšné zvládnutí autoškoly dostávat od rodičů první vozy. I já jsem tehdy poprosila tátu, jestli bych se podobné odměny nemohla dočkat, a přišla jsem rovnou i s jasnou představou: novým modelem Peugeotu.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem místo vysněného auta našla před garáží Peugeot asi o dvacet let starší. Táta mi tehdy vysvětlil, že ho mám „na vyježdění“ a alespoň to nebude taková škoda, až ho obouchám nebo odřu. Nakonec mi auto věrně sloužilo několik let a řidičské zkušenosti jsme v něm sbírali nejen já, ale i můj tehdejší přítel.

Redaktorka Jana: Píše se rok 1991, mně je pět let a pózuju u našeho prvního rodinného auta – vínové Škody 105. Táta ji tehdy koupil na inzerát, byla asi rok nebo dva stará a jezdili jsme s ní až do Budapešti, kde jsme tři roky bydleli. Mamka vzpomínala, jak před každým kopcem musel táta auto pořádně rozjet, a stejně zpomalovalo a zpomalovalo…

Já jsem mezitím ležela spokojeně natažená vzadu, pěkně s polštářkem a dekou. Na autosedačky se samozřejmě nehrálo a my jsme jezdili přes noc – s naivním plánem, že cestu prospím. To ale málokdy vyšlo a já jsem se každých deset minut ptala, kdy už tam budeme…

Editorka Daniela: Za naše první auto jsem odjakživa pokládala žlutou Ladu, kterou táta zdědil ještě po dědečkovi a poctivě se o ni staral 27 let. Při ponoření do rodinných archivů se ale ukázalo, že Ladě předcházelo embéčko – na fotce je vedle ní zachycen strýček ještě jako malý kluk a v 60. letech to byl symbol luxusu.

A když se pak začátkem 80. let tatínek ucházel o maminku, udělal na jejího otce dojem tehdy ještě novou Ladou, která se pak na dlouhá léta stala naším druhým domovem. Dodnes si pamatuju oranžová kostkovaná sedadla i tenký volant, za kterým jsem si poprvé hrála na řidičku.

Šéfredaktorka Monika: Moji rodiče si kdysi koupili Škodu 100 a pamatuju si, jak velký rodinný svátek to byl, ale bohužel jsem žádný snímek z té doby nenašla. Tahle fotka zachycuje „tráboše“ prarodičů na rodinné dovolené za příbuznými do NDR. Bylo mi možná šest a modelkovské držení těla teda úplně nemám. Jinak Trabanty byly dědova vášeň, měl jich několik a já ho mám pořád před očima, jak je nalepený na předním skle a přeřazuje ruční řadicí pákou pod volantem.

Z rodinných výjezdů „našimi“ auty si ze všeho nejvíc pamatuju, že v nich byla šílená zima a většinou se uvnitř zahřála, až když jsme byli téměř doma.

Redaktorka Lucie: Tahle fotka vznikla víc než před 40 lety. Mně jsou na ní tak tři nebo čtyři roky a je to vyfoceno na chalupě v Českém ráji. Já si na tohle auto vůbec nevzpomínám, ale starší bratr tvrdí, že to byla Škoda 100, její barvu si ale nepamatuje už ani on. Jako dítě jsem neřešila, čím na chalupu jezdíme, ale na ty cesty si vzpomínám.

První známkou, že se blížíme, bylo, když táta začal zpívat „a já už to vidím“. Znamenalo to, že na horizontu již vidí Trosky, jasný důkaz, že už jsme skoro tam. Potom následovala povinná zastávka v Sobotce na nanuka Ledňáčka a pak už jen lítání po venku s ostatními dětmi z vesnice, odřená kolena a břicho plné jahod.

Redaktorka Helena: Zářivě červená Lada sice nebyla úplně první auto, kterým jsem jako dítě s rodiči vyrážela za hranice všedních dnů, ale cesty s ní si pamatuju nejživěji. Na rozdíl od předchozího Fiatu byla pětidvéřová, takže jsem mohla vystupovat nezávisle na rodičích, a taky byla dost prostorná, abych se na zadním sedadle vyspala na delších trasách. A milovala jsem zastávky na odpočivadlech, kde naši vytáhli termosku s kávou a obložené chleby.

Nikdy nezapomenu, jak jsem se jedné takové zastávky dožadovala, patrně cestou k Balatonu, a táta dramaticky, jako bychom se právě chystali k emigraci, odpověděl: „Až opustíme zemi.“ Tahle hláška nás na cestách provází dodnes.

Redaktorka Renata: Auto, které považuju za „své“ první, bylo mého chlapce, později manžela. Byl to speciální kousek – Simca 1307 z roku 1976 – a měli jsme ho 27 let. Na svou dobu to byl luxusní kus a špatně se na něj sháněly součástky, takže naše výlety často končily na vrakovištích, odkud se můj milovaný vracel se špinavýma rukama a něčím zaolejovaným v kusu hadru, anebo smutný a naštvaný, že tam kýžený díl nenašel.

Vůz byl pohodlný, ale i jako tank. Pomohl stěhovat, dalo se v něm přespat, projel potok (a to bylo vody do půl dveří a trocha i uvnitř) a zajel i hluboko do lesa, když jsem si urvala meniskus na houbách…

Pamatujete socialistické cestování? Železná opona, devizový příslib a děti jako rukojmí