Článek
V domovském Činoherním klubu Lucie Žáčková platí za sázku na jistotu. V inscenaci Radostný výlet, která tu měla premiéru začátkem dubna, si poprvé vyzkoušela roli muže. Také si připomněla loňské úmrtí maminky. V čem herečku nejvíc ovlivnila a proč není fanatickou zastánkyní feminismu?
V inscenaci režírované Ondřejem Sokolem, který propojil dvě 100 let staré aktovky Thortona Wildera, poprvé za svou kariéru hrajete muže. Jaké to je?
Když jsme to poprvé hráli před diváky, měla jsem pocit, že jsme v tom hledání mužství a ženství trochu narazili, ale nakonec to tak těžké nebylo. Těžké je vlastně jen soustředit se na to důležité. Příběh, kontext a to, že jsme tam spolu, protože člověk často snadno myslí jenom na sebe.
Musela jste si pro tu roli nějak pojmenovat, co pro vás znamená chlapství?
Tahle inscenace má nějaký styl, nesnažíme se těmi postavami být, ale vytváříme je s určitým nadhledem a odstupem.
Ptám se i proto, že v jednom rozhovoru jste vysvětlovala, že nejste zastáncem feminismu za každou cenu a preferujete spíš tradiční rozdělení mužských a ženských rolí…
Spíš bych řekla, že nejsem fanatickým zastáncem feminismu. Samozřejmě jsem za to, aby žena, která přináší něhu, pokoj a především to dobré, dostala svůj prostor, ale nesmí se to prosazovat agresivně. Protože ten útočný feministický způsob na mě paradoxně působí spíš jako mužský.
Ženám je kromě klidu a něhy často připisována i hysterie…
Pod hysterií si představím stav, kdy člověk ztratí kontrolu nad emocemi a který vychází z nějaké vnitřní paniky nenaplněných potřeb, což platí i o mužích. Pojem „hysterická ženská“ je klišé, které muži rádi používají.

Kromě Činoherního klubu lze Lucii Žáčkovou vidět také např. v Divadle Bez zábradlí v inscenaci Láska z mládí, kde je jejím partnerem Roman ZachFoto: Michaela Feuereislová, Super.cz
Inscenace Radostný výlet vznikla podle sto let starého textu, v čem je podle vás současná?
Ten text zachycuje devadesát let jedné rodiny, každodenní více či méně významné momenty, třeba ty, kdy se někdo rodí a někdo odchází. A vidět podstatu života takhle v celku, to je zrovna něco, co se mě osobně dotklo. Loni mi umřela maminka a ten text pro mě najednou získal úplně jiný význam, člověk prostě začne přemýšlet jinak.
Jak vás maminčin odchod zasáhl?
Absolutně. Změnilo se úplně všechno, těžko se mi o tom mluví. Navíc v naší rodině těch odchodů bylo během krátké doby víc.
Byly jste spřízněné duše, nebo byl váš vztah komplikovanější?
Prošly jsme všemi fázemi, úplně všemi, včetně komplikovanosti, vymezováním teritorií, co patří mně, co patří jí, i velkou blízkostí.
Jakou maminčinu vlastnost u sebe vnímáte jako nejsilnější?
Moje máma mi předala strašně velkou nespoutanost. Pamatuju si, jak asi rok a půl, dva roky zpátky mi řekla, že nepatří do tohoto světa. A měla naprostou pravdu, ona se do něj nikdy nezařadila, zůstala takovým věčným dítětem, které se nenechalo lapit do žádných společenských mantinelů.
Asi měla štěstí na vašeho tátu, že ji tím „dospělým“ světem provedl…
Já myslím, že tenhle pocit nepatřičnosti má spousta lidí. Maminka jen nepřekročila tu hranici, kdy aspoň předstíráte, že do toho světa patříte. Myslím, že to je hluboký pocit, který zná tak trochu každý z nás, ale většina se do té společnosti zařadí, zatímco někdo prostě zůstane svůj. A moje máma se nezařadila a ještě mi tu svou nespoutanost a taky určitou ztřeštěnost a dětskost, která trvá i v dospělosti, předala.
Nicméně herečka jste ve vaší rodině první. Z toho musela být vaše maminka nadšená, ne?
Ze začátku ne, to se mi doma smáli. Ale později už byla mým největším fanouškem. Po každé nové roli nebo filmu mi vždycky napsala nebo zavolala, jak mě miluje, jak jsem úžasná, jak mi za to dává Českého Lva a Thálii a jak jsem úplně nejkrásnější, nejchytřejší a nejlepší. Fakt byla můj největší obdivovatel, prostě maminka se vším všudy, pro kterou je její Lucinka to úplně nejvíc.

S Pavlou Beretovou (vpravo) si Lucie Žáčková zahrála v představení i filmu Viktora Tauše AmerikánkaFoto: Petr Hloušek, Borgis
Kdy jste si naopak byly nejvzdálenější?
Moje maminka byla velmi emočně intenzivní, takže v jisté době jsme si prostě musely každá vybojovat svůj prostor, oddělit ty naše emoce, protože ona byla příliš bezhraniční.
Svého času jste se odstěhovala na venkov, kde jste si hodně pochvalovala tamní život a vztahy s místními. Dojíždění do Prahy kvůli práci ale pro vás nebylo udržitelné. Kde máte své spřízněné duše teď?
V poslední době se jimi znovu stává moje rodina, právě kvůli těm mnoha odchodům jsme si uvědomili, jak je všechno pomíjivé, takže teď jsou pro mě hodně důležití moji sourozenci, taťka, taky mám ještě babičku a tak. Samozřejmě je to i pár lidí z divadla, ale zároveň si pořád udržuju i vztahy mimo moji branži, potřebuju chodit ven a po horách, bavit se s „normálními“ lidmi. Mám prostě ráda lidi, kteří jsou úplně „obyčejní“. Nevím proč, ale taková ta lidská slabost a křehkost mně vlastně dává pocit bezpečí.
Jak moc pro vás byla zásadní vaše první hlavní role Dany Stodolové ve filmu Manželé Stodolovi o příběhu skutečných sériových vrahů?
Tato role byla výjimečná tím, jak obrovský prostor nabízela, a já jsem se v něm mohla pohybovat. Byla to velmi intenzivní práce a klidně bych takto významných rolí hrála víc. Ale o jejím předobraze mluvit nebudu, i po premiéře jsem odmítla všechny rozhovory, nechtěla jsem těm lidem dávat zbytečný kredit a přiživovat se na jejich osudu.
Musela jste si kvůli ní odbarvit vlasy a blond jste si ponechala dodnes…
Protože krátce po Stodolových jsem roztočila další věci. Já to vlastně až tak moc neřeším, brzy mě kvůli práci čeká zase obarvení na tmavo. Nevím, jestli je blond dobrá, nebo ne, v každém případě se mi hodí do spousty rolí a jsem s ní celkem ztotožněná.
A mají blondýny jednodušší život?
Mají. I když v mém věku už to není tak žhavé. Myslím si, že to tak opravdu funguje. Je to prostě jiné, ty vlasy něco způsobí, člověk se v nich cítí trošku jinak. Když mám v nějakém představení načesaný blond účes, mám pocit, že jsem fakt kost.
Jaká bude ta nová příležitost, pro kterou jste musela zůstat blondýnou a kvůli které se zase ztmavíte?
Čekají mě tři velké projekty, ale zatím o tom nebudu moc mluvit. Já obecně o práci nerada mluvím dopředu, radši počkám, až se to natočí, pak se o tom pobavím ráda. Ale můžu říct, že jedna z těch věcí je pokračování kriminálky, v září začínám točit takovou větší minisérii a taky jeden cizojazyčný film, kde budu hostem. A taky asi můžu říct, že se objevím v novém seriálu Na tělo, který podle scénáře Martiny Formanové natočil Jan Hřebejk.
Jakou v něm máte roli?
Skvělá figura, velké zvíře, červené šaty, šperky, ve své hlavě ředitelka BBC, ale ve skutečnosti to je samozřejmě trošku jinak. Je to fakt dobrá postava.
Když odhlédnu od odchodu vaší maminky, v osobním životě jste teď spokojená?
Jsem.








