„Kamera i světlo jsou opravdu neúprosné!“ Jana Stryková o stárnutí a o tom, proč se už nevrátí do Prahy

Miluje luční zvonky, zelenou barvu, červenou řepu na všechny způsoby i čaj z čerstvé máty. Skoro pořád se usmívá a vyzařuje z ní klid a pozitivní energie. Možná i díky tomu, že našla balanc mezi ruchem města a klidem přírody. Herečka Jana Stryková, partnerka vnuka Waldemara Matušky a máma syna Jáchyma, je v civilu společník, se kterým je radost pobýt. A tak jsme si povídaly nejen o její nejnovější premiéře v divadle Bez zábradlí, ale i o výhodách stárnutí či spaní bez světelného smogu na čerstvém vzduchu…

Z města jste utekla na čerstvý krkonošský vzduch. Byl to promyšlený tah, nebo jen touha zkusit žít jinak?

Promyšlený tah to rozhodně nebyl. Nejdřív jsme během covidu začali víc pobývat na chalupě a pak jsme zjistili, že se do Prahy už nedokážeme vrátit tak, jak jsme byli zvyklí. Odpočívat v Krkonoších je úplně něco jiného než „odpočívat“ ve městě – tam má člověk pořád pocit, že musí něco dělat, něco vytvářet, někam běžet. Je to nepraktické a dojíždění bych nikomu nedoporučovala, ale vytvořily se mi díky tomu dva úplně odlišné světy – a ta dynamika mě strašně baví. Mám ráda, že jeden je hodně pracovní a intenzivní a ten druhý mě umí zase zklidnit a vrátit k sobě.

Přehází to člověku životní hodnoty?

Nemyslím si, ty mám pořád stejné. Spíš si člověk naplno uvědomí, jak báječné je spát bez světelného smogu, v tichu, s čerstvým vzduchem. A že je vlastně skvělé, když takhle může vyrůstat i dítě. Najednou si víc vážíte obyčejných věcí, které ve městě často bereme jako samozřejmost.

Takže do města už vás to nastálo netáhne?

Táhne i netáhne. Ve městě pracuju – divadlo, natáčení – mám tu přátele a svůj profesní život. A právě proto se pak do přírody těším o to víc. Myslím, že mi dnes vyhovuje právě ten pohyb mezi oběma světy, protože každý mi dává něco jiného.

A syna to netáhne „do civilizace“?

Samozřejmě že ano, a je to úplně přirozené. Město je pro děti i dospívající lákavé – je tam víc ruchu, kamarádů, akcí, možností. Ale mám pocit, že právě díky tomu, že zná i ten druhý svět, má v sobě nějakou rovnováhu. Umí si užít obojí, a to mi přijde jako dobrý základ do života.

A neprospělo by to nám všem? Není městské prostředí trochu toxické?

Město umí být náročné – tím tempem, hlukem, tlakem. Na druhou stranu sociální život ve městě je zase úplně jiný než v přírodě. Nechtěla bych dávat recept pro všechny, každý to má nastavené jinak. Ale myslím, že aspoň občasný únik z města by prospěl skoro každému, už jen kvůli hlavě.

Snad nevadí, když prozradím, že je vám 46 let… Berete stárnutí jako přirozenou součást života?

Beru – a zároveň se netvářím, že je to vždycky úplně jednoduché. Člověk občas znejistí, to je normální. Ale život není jen o mládí – je i o zralosti. A já si na tom zralém věku užívám hlavně větší klid a nadhled: některé věci už vím, že nechci honit, a ten tlak díky tomu mizí. Člověk se taky méně potřebuje někomu zavděčit a to je veliká úleva.

Jako herečka jste ale pořád na očích a obrazovka či plátno v kině bývají leckdy dost neúprosné. Je těžké se na sebe dívat?

Někdy to příjemné není, to asi nebudu předstírat. Kamera i světlo jsou opravdu neúprosné a člověk na sobě vidí věci, kterých by si v běžném životě třeba ani nevšiml. Ale s věkem jsem se naučila dívat se na to víc profesně než osobně – spíš mě zajímá, jestli je ta situace pravdivá, jestli to funguje jako celek. Samozřejmě občas přijde moment, kdy si člověk řekne, že by se na sebe radši nedíval, ale to k té profesi asi patří.

>>> „Proč bych měla v 50 být sexy? Stáří je možnost být jiná,“ říká hvězda Vyprávěj

Vypadáte stále skvěle, ale uvažovala byste o nějakém zkrášlovacím zákroku?

Nikdy neříkám nikdy, ale dávám přednost pohybu, dobrému jídlu a spánku – to je pro mě základ. A kdybych se někdy pro něco rozhodla, chtěla bych, aby to bylo nenápadné, přirozené a s rozumem. Asi bych se necítila dobře v něčem, co by mě změnilo tak, že bych to přestala být já.

Ke zdravému životnímu stylu patří i pohyb, odpočinek i drobná potěšení, jak to máte vy?

Cvičím jógu, pilates, hodně chodím na dlouhé procházky se psy – to je pro mě asi nejlepší relax na světě. Jsem vášnivá čtenářka. A tajné slabosti? Asi chipsy u seriálu. Mám ráda i chvíle, kdy nemusím vůbec nic „produktivního“ dělat, jen být a vypnout.

V jednom rozhovoru jste říkala, že na přátele musí být čas. Jak tohle pravidlo učíte svého syna v době, kdy děti žijí hlavně online?

Je to velké téma. Syn má kamarády ve škole i na kroužcích, ale online svět to setkávání mění – není to jako za nás. Já ho v osobním kontaktu podporuju, aby si ty vztahy budoval i „naživo“, ne jen přes obrazovku. Přijde mi důležité, aby děti zažily, že přátelství není jen rychlá zpráva nebo sdílené video, ale i obyčejně společně strávený čas.

Přijde vám, že jsou dnešní děti jiné, než jsme bývali my?

Určitě. Mají víc informací, víc možností, jsou často otevřenější. Jenže sociální sítě s sebou nesou obrovský tlak – hlavně to srovnávání a pocit, že člověk musí pořád něco stíhat, vypadat nějak, být „dost“. A to je pro děti podle mě hodně stresující. Někdy mám pocit, že dospívají ve spoustě věcí rychleji, ale vnitřně to pro ně může být mnohem náročnější.

A jaká jste maminka – spíš tolerantní a chápavá, nebo ta, co vyžaduje dodržování pravidel?

Asi obojí. Snažím se být chápavá, ale zároveň si myslím, že děti potřebují jasné hranice, protože se v nich cítí bezpečně. Nejsem příznivcem ani přehnané přísnosti, ani úplné bezbřehosti. Každé dítě je jiné a člověk stejně pořád hledá rovnováhu. Výchova podle mě není o tom mít dokonalý návod, ale být přítomný a vnímat, co konkrétně vaše dítě potřebuje.

Hodně se věnujete divadlu. Čím pro vás je – zaměstnáním, nebo spíš celoživotní láskou?

Oboje. Je to práce i láska. Jak se říká: nejdražší koníček. Ale bez divadla si svůj život neumím představit. Má v sobě něco nenahraditelného – tu živost, sdílení okamžiku a energii, která vzniká jen mezi jevištěm a hledištěm.

Ve slavné britské komedii Noëla Cowarda Soukromé životy, která měla nedávno premiéru v Divadle Bez zábradlí a v níž máte jednu z hlavních rolí, se ve světě vystřídala celá řada známých herců a hereček, jako například Richard Burton, Alan Rickman, Elizabeth Taylor či Joan Collins. Co na ní i po letech diváky stále přitahuje?

Je to chytrá komedie o vztazích – o tom, jak se lidé umí milovat, provokovat, míjet i znovu přitahovat. Moje postava je žena se šarmem a temperamentem, která má za sebou historii, kterou nejde jen tak „přepsat“. Je to vtipné a inteligentní, ale přitom to stojí na emocích, které důvěrně známe všichni. Coward umí být lehký a elegantní, ale pod tím vším je velmi přesné pozorování lidských vztahů.

Takže je stále aktuální?

Určitě! Protože to diváka nejen pobaví, doufám, ale zároveň se v tom pozná. Je tam spousta témat, která se týkají nás všech, kdo jsme někdy zkoušeli žít v páru – a přitom je to podané lehce a nenuceně, takže vás to může přivést i k zamyšlení. Je to ten typ komedie, u které se smějete a zároveň vás občas trochu píchne, protože je vám až nepříjemně povědomá.

Co je podle vás pro spokojený partnerský vztah nejdůležitější?

Naslouchat si a brát se vážně, i když se zrovna neshodnete. Být tolerantní, umět ustoupit, ale zároveň neztratit sám sebe. A hodně dělá nadhled, laskavost a každodenní ohleduplnost – právě v maličkostech se to pozná. Štěstí v tom asi roli hraje taky, ale samo nestačí. Dlouhý vztah je podle mě spíš každodenní práce než romantická náhoda.

Když se ohlédnete za svým životem, co byste osmnáctileté Janě poradila?

Asi bych jí nechtěla dávat nějaký „návod“, protože dnešní osmnáctiletý člověk řeší úplně jiné věci, než jsem řešila já – svět se strašně změnil. Spíš bych jí popřála, ať si věří, ať se zbytečně nesrovnává a ať si chrání svoje hranice. A možná taky ať má se sebou víc trpělivosti, protože spousta věcí dozraje až časem.

„Nikomu není nic do toho, s kým žiju. Je to přes čáru!“ říká Vanda Hybnerová. Na sprostý bulvár si nikdy nezvykne