Běžící češtinář Jarmil Vepřek: čeština reklamu nepotřebuje

Přesně takového učitele českého jazyka byste chtěli. Je mladý, vtipný, má nadhled, češtinu má v malíku a umí skvěle vysvětlit i všechny její zákeřnosti. Jenže Jarmil Vepřek nepřednáší u tabule. Klasické kantořině se nevěnuje, osvětu šíří jinak. Najdete ho především na sociálních sítích pod přezdívkou Běžící češtinář. Můžete zajít na jeho přednášky, kurzy a webináře, on zase s chutí jezdí přednášet dětem do škol. Jarmil Vepřek je právem naším dalším Mužem měsíce, protože i on zachraňuje. Český jazyk!

Na sociálních sítích jste známý jako Běžící češtinář. Co milujete na češtině a co na běhu?

Mám rád obecně komunikaci a v rámci češtiny například její nářečí. Co se běhu týče, miluju prostě ten pocit při něm i po něm, volnost a příjemnou únavu.

Dočetla jsem se, že vám běh šel tak nějak hned. Že jste se jednoho dne rozhodl, že začnete běhat, a hned napoprvé jste uběhl snad něco kolem 3,5 km za asi 18 minut, podruhé už asi 11 km za něco málo přes hodinu. To se zdá až neuvěřitelné, čekala bych, že po pár set metrech budete mrtvý. To jste měl tak skvělou kondičku?

Neměl, vůbec, nikdy předtím jsem tolik kilometrů neběžel, ale mé tělo si asi trochu pamatovalo z fotbalových let, jak se má hýbat a jak má dýchat. Tehdy jsem ale běžel po 5 letech prakticky bez sportu, takže jsem se taky divil. Hodně běžců to má mnohem těžší, ale nemohou za to, faktorů je spousta.

Předtím jste prý vážil 100 kg a váha vám začala vadit. Změnil jste jídelníček, začal hodně chodit a pak běhat. Vypadá to jako totální změna životního stylu. Snadné to asi nebylo, ne?

Psychicky to určitě lehké nebylo, zapisoval jsem si v aplikaci každou přijatou i spálenou kalorii, ale fyzicky to šlo velmi dobře. Ono je opravdu důležité, aby člověk zvládl obojí: stravu i pohyb. Pak to jde. Vždycky se do pohybu nechce, ale jdete. Vždycky nemusí být chuť na nízkotučný jogurt s banánem a pěti kešu, ale dodržíte, co jste si řekli. A když už je člověk ve světě pohybu doma, může se stravovat podle chuti jako teď už já. Ale nemyslím tím přežírat se.

Na svých stránkách vzpomínáte na maturitu z českého jazyka, kdy jste napsal nejen fejeton na téma Výhodná koupě, který jste si zvolil jako jediný, ale jako bonus i báseň. Máte ji ještě někde? Vzpomněl byste si na její znění?

Bohužel nemám a nevzpomněl, ale možná ji má někde uloženou paní učitelka. Vím, že jsem to téma okamžitě viděl ironicky a psal jsem o koupi mp3 přehrávače, který stál za starou belu navzdory napěchování bateriemi od energického super králíka/zajíce. Báseň byla, tuším, obecnější, ale nevybavím si nic kromě toho, že jsem k ní připsal omluvu za drzost.

A jak to tehdy profesoři ocenili?

Paní učitelka sice koulela očima, co jsem zas vymýšlel, ale jedničku jsem dostal.

Jaký jste byl vůbec student? Podle vašich textů a činnosti na sociálních sítích je zjevné, že si umíte dělat legraci z lecčeho. Tak mě napadá, jestli jste nebyl trochu drzý, byť v dobrém smyslu slova. To totiž ne každý kantor ocení.

To je fakt. A drzý jsem byl. Zvlášť když jsem věděl, že mám pravdu. Jednou jsem se třeba hádal s paní dějepisářkou o datu první velké husitské bitvy, té u Sudoměře. Tvrdil jsem, že 1420, ona zase 1419. Nakonec uznala, že jsem tu nepodstatnou věc věděl. Ale ve třídě většinou byli drzejší žáci.

Po maturitě jste šel studovat obor český jazyk a literatura na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Jak na období studia vzpomínáte?

Řeknu vám, jak často: pořád. Zkoušky na bohemistice rozhodně nebyly snadné, ale parta byla úžasná. Akademické prostředí a život mezi studenty jsou lásky, Masarykova univerzita ještě větší. Na fildu stále chodím jen tak na kafe nebo pracovat do knihovny.

Jste na volné noze, živíte se různými přednáškami, doučováním, tvorbou učebnic a podobně. Proč se nevěnujete kantořině? 

Určitě je to do budoucna jedna z možností, ale nestudoval jsem „učitelskou verzi“ bohemistiky, protože jsem nepočítal s tím, že budu klasickým učitelem. Musel bych si tedy dodělat nějaké to pedagogické něco, byť si myslím, že bych se moc nových věcí nenaučil. Nejvíc mě asi odrazuje nutnost řídit se předepsanými osnovami, které kolikrát stejně nejsou dodržovány. Například polovina maturantů mi píše, že se nedostali k české literatuře 2. poloviny 20. století. To je dost šílené. A v dějepisu to bývá obdobné. Kvůli dělení pravěku se nestihne probrat naše realita.

Věnujete se i korekturám různých textů. Vzpomenete si třeba na nějakou zběsilost, na text, který se vám ani nechtělo věřit, že byl někdo schopen napsat?

Ano, korektury provádím, ale momentálně pro mě nejsou prioritou. U posledních čtyř románů, které jsem opravoval, bylo vždy šest až osm tisíc oprav a úprav, tak si představte, kolik tam bylo zběsilostí… A někdo se pak diví, že po mně druhý korektor najde chyby. Při takovém množství oprav to ani jinak nejde, proto se dělá druhá korektura. Nejšílenější ale nejsou chyby, ale jednání některých autorů či nakladatelů.

Co tím myslíte? 

Nechci být konkrétní, ale je běžné, že někdo napíše spoustu kapitol či odstavců, které jsou úplně mimo, vůbec nezapadají do příběhu, ale na dobře míněnou poznámku mi autor či autorka napíše, že se o tohle nemám starat, že on či ona to chápe a to stačí. Ovšem nebavíme se o postmoderní próze, tam bych uznal, že je na mě text moc symbolický či intertextuální a podobně, ale o zcela nelogických pasážích v triviálním vyprávění, kdy autoři neberou na relevantní poznámky ohled. Ale nechme toho.

Na sociálních sítích se snažíte češtinu popularizovat. Proč myslíte, že to potřebuje? Koneckonců je to náš rodný jazyk, učíme se ho na školách. Vážně čeština potřebuje dělat reklamu?

Čeština jako taková určitě ne, ta je spokojená. Já se snažím ukazovat zajímavosti z oblasti jazyka nebo tradiční látku jiným způsobem.

Je nějaká gramatická chyba, která vás vždycky zvedne ze židle? Něco, nad čím se vám chce skoro brečet?

Asi myslíte spíše pravopisnou chybu, gramatických moc neděláme. A dnes už taková, která by mě vyloženě vytáčela, není. Dřív jsem býval trošku purista, co se týče pravopisu i gramatiky, bojoval jsem za různá „správně“, ale už jsem velkej kluk a o jazyce něco vím. Vlastně počkat, jedna taková je! Poblázněné psaní číslovek. Tak výjimečně: „s 10-ti lidmi“ je špatně, „s 10 lidmi“ je správně.

Teď mě napadá. Čtete třeba internetové diskuse? Protože tam se to gramatickými a jinými chybami jen hemží.

Psal jsem o nich disertační práci a stále je čtu, ano. Hemží se to tam opět především pravopisnými chybami, ale pozor na trolly! Mnoho lidí vůbec nechápe, jak to na internetu chodí. Každý druhý komentář někdo píše jen pro zábavu jako provokativní nebo cílenou lež. A často někdo dělá také ty chyby naschvál. Těm říkáme trollové.

Předpokládám, že minimálně z profesních důvodů sledujete, jaké testy dostávají děti u přijímaček na střední školy, víceletá gymnázia, u maturit. Jsou podle vás kvalitní? Otestují to, co by otestovat měly?

Analyzoval jsem všechny za posledních několik let a kvalitně připravené určitě jsou. Testují to, co se probíralo, a to, co by měl žák ovládat především – porozumění textu. Jejich náročnost na žádné úrovni rozhodně není přehnaná. Pořád se ale můžeme bavit o tom, zda vůbec chceme nějaké závěrečné testy, především u maturit.

Jakože by nebyla maturita z českého jazyka?

Ne, chraň bůh, maturitu já bráním jako něco, co by student měl chtít zvládnout jako první a často jedinou velkou zkoušku svých vědomostí v životě. Ovšem můžeme řešit formu i obsah. Slohová práce i ústní zkouška z literatury by podle mě měly zůstat. Ani didaktický test není nic nezvladatelného, rozhodně nevolám po jednodušším nebo po jeho zrušení. Jen si myslím, že pokud má zůstat, možná by mohl být méně náročný na čas a méně schematický. Je takové zvláštní, když jeden maturitu zvládne, protože měl větší štěstí při tipování odpovědí než druhý. Pokud by byly otázky otevřené, vypisovaly se, to by byla jiná. Ano, bylo by to mnohem náročnější na vyhodnocení, což by však nemělo být rozhodující.

U českého školství ještě zůstanu, jaký je váš názor na to, jak se v našich školách učí čeština?

Během svého červnového „turné“ po školách jsem potkal spoustu různých češtinářek a češtinářů a téměř o všech si myslím, že svou práci dělají výborně, i když jsem jejich výuku nezažil. To ale byli ti, kteří mě pozvali, takže se nemůžu divit, že jsme si rozuměli. Je tu však jistě také spousta češtinářů a učitelů obecně, kteří nechtějí mít s žáky přátelské vztahy a nechtějí ani vymýšlet nic nového ve výuce. Ty potřebujeme nějak přivést na lepší cestu.

Říká se, že český jazyk je ve srovnání s jinými jazyky těžký. Je to tak? Nebo to podle vás není tak hrozné?

Pro nás to určitě tak hrozné není, čeština je nám dávkována od narození a ovládáme ji přirozeně, necháme-li stranou pravopis. Ale pro cizince je to celkem fuška. Zvlášť pro ty, kteří neznají skloňování nebo volný slovosled či některé naše hlásky. Tady se právě už bavíme o gramatice. Ovšem ona ta angličtina taky není úplně jednoduchá, když ji chce člověk ovládat solidně po všech stránkách od výslovnosti po styl.

Uděláte někdy při psaní chybu?

Rozhodně, minimálně v soukromých konverzacích. Každý děláme chyby, není na tom nic špatného, ale když někdo texty publikuje veřejně, měl by si to po sobě přečíst.

Co když vám napíše někdo blízký a v jeho textu jsou chyby. Opravujete je?

Ne, v soukromých zprávách neopravuju nikoho, jedině když mám dojem, že bude rád. Takoví lidé taky existují!

Vypadá to, že děláte to, co vás baví, navíc jste v tom dobrý. Přesto se nemůžu nezeptat. Máte nějaké sny, plány do budoucna?

Momentálně mám jeden velký, komplexní sen, že moje podnikání bude šlapat. Že se studenti budou hojně hlásit do mých kurzů, veřejnost do webinářů, školy mě budou zvát na přednášky a hodně lidí navštíví výstavu mých grafik v brněnském Klubu Leitnerova, přednáška s vernisáží se koná 6. října. Vsadil jsem na to všechno, tak snad lidé pochopí, že nepracuju jen zadarmo.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří vynikají v oborech, které souvisejí se ženským světem. Muže, kteří život žen činí lepší, příjemnější, hezčí. Byli to naši Muži měsíce. Ani letos vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechceme ochudit, proto se můžete těšit na další rozhovory. Tentokrát jsou ale pro nás výjimeční tím, že pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. 

Český jazyk je svým způsobem pracovní nástroj mnoha lidí, třeba i moderátorů a novinářů. My si povídali s Danielou Písařovicovou o životní změně a motýlech v břiše.