Hlavní obsah

Deník samoživitelky: Záchrana v podobě fixace

Foto: fizkes, Shutterstock.com

Den D, čtvrtek, cesta do Motola na kontrolní odběry. Ráno vstáváme v pět hodin, léky, po hodině rychle snídani a jedeme. Bojím se a doufám, že výsledky budou dobré.

Článek

To bylo radosti, po měsíci zase do své speciální školky, schody vyběhl Kubíček tak rychle, že jsem mu ani já nestíhala, rozrazil dveře a jeho pověstné „Tak už jsem zase tady,“ bylo slyšet snad až ven. Myslela jsem si, jak to bude pro něj pohodový den, bohužel nebyl. Má problém s dodržením pitného režimu, necítí hlad ani žízeň, to mu musím hlídat, stejně tak i ve školce. Ten den neměl náladu pít, dvakrát odmítl a dostal se do stavu, kdy mu už nebylo dobře. Takže začal odmítat spolupracovat, odmítal se i napít, až z toho byl hysterický záchvat, ten přijde rychle a nenadále, zato dlouho odeznívá.

Tak jsem mu koupila notýsek, malé samolepky a vysvětlila jsem mu hru. Vždy, když ve školce vypije hrníček vody, vybere si nálepku a nalepí do notýsku, odpoledne mi ukáže a podle výsledků bude odměna. Snad to bude fungovat.

Protože neustále marodí, objednala jsem nás do solné jeskyně. Budeme chodit třikrát týdně, máme ji po cestě ze školky, aspoň malou část nám proplatí zdravotní pojišťovna z bonusového programu. Pokud to zabere, vrátí se nám finance, které jinak dávám za kapky, sirupy a další léky za časté virózy. Kvůli koronaviru nesmí být v jeskyni další cizí lidé, takže pro nás super.

Ráno si mi naše sousedka v důchodovém věku stěžovala na ceny plynu a elektřiny, z čeho to bude platit. Bylo mi jí strašně líto, staří lidé jsou bezmocní jako malé děti, plno z nich žije samo bez podpory vlastní rodiny. Je pro ně pak asi těžké orientovat se v tom, na koho se obrátit, kam jít, nota bene když třeba nejsou kamarádi s internetem.

Mě se tyto problémy naštěstí v nejbližší době netýkají, vždy a na každou smlouvu jsem si dávala fixaci na maximální dobu. Pokud se tedy v horizontu dvou let nebudu nikam stěhovat, můžu tento problém zatím odsunout, ale v uvozovkách jen odsunout. Ale co potom? Nechci nad tím ani přemýšlet.

Den D, čtvrtek, cesta do Motola na kontrolní odběry. Ráno vstáváme v pět hodin, léky, snídani a jedeme. Po dojezdu pro žádanky a rychle do odběrové místnosti. Je to můj velký kabrňák, uvnitř se strašně bojí, ale nedá to znát, poznám to na jeho očích. Naberou pět ampulí a je hotovo. Musí vypít hodně vody, tři hodiny volna čekání na výsledky. To jsou největší nervy, bože ať jsou dobré.

Hurá, skvělé, výsledky jsou stabilní, zhoršení zatím vidět není, nafasujeme plnou kabelu injekcí na kostní dřeň a můžeme pádit domů. Je tak psychicky vysílený, že nestačíme ani vyjet z areálu a spí, prospí celou cestu. Doma už se o doktorech nebavíme, jako by nebyli. Nastává období klidu, pohody, kdy se snažíme žít normální život a na problémy alespoň několik dní nemyslet. Šli jsme do lesa, užívali si nádherného podzimu, všude kolem nás barevné listí, úplná pohádka, za dvě hodiny jsme oba dobili naše vnitřní baterky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek