Libuše Kaprálová: Zasvětila život postiženým. Proč?

„V současné době už těch aktivit máme hodně, ale všechny jsou nějakým způsobem zaměřeny na trh práce. Takže se staráme o lidi s mentálním handicapem, což je vlastně naše prapůvodní myšlenka. Zároveň už se ale dnes věnujeme i lidem, kteří o postiženého člověka pečují a jsou tím také znevýhodněni. A dokonce pod svá křídla bereme třeba i maminky, které strávily posledních několik let na rodičovské dovolené a nyní mají velké problémy s hledáním práce a s uplatněním se.“

Co vlastně znamená SIMP?

„Je to zkratka pro smysl, integraci, motivaci a podporu. To je takové naše hlavní moto.“

Vy tedy handicapovaným lidem hledáte práci? Jak přesně vaše pomoc vypadá?

„Máme tu pro ně například dílničku, kde je učíme pracovat. Malují tu hrníčky, barví šátky a podobně. Nejde ale o to je zabavit, ale naučit je pracovním dovednostem. Takže musí chodit včas, když malují hrneček, tak to musí udělat dobře, nesmí to odfláknout a podobně.“

To je jistě hezké, ale přece jen jsou to mentálně postižení lidé, takže asi ne každý hrneček se jim povede, co pak?

„Mluvíme o tom a snažíme se, aby pochopili, že takhle ne. Takže se ptáme, myslíte si, že takhle je to hezké? Že takhle to má vypadat? Nebo to zvládnete líp? A když pochopí, že to zkazili, jdou, hrnek umyjí a namalují ho znovu. Snažíme se je naučit, že věci je potřeba dělat kvalitně, ale hlavně chceme, aby pochopili, proč.“

Takže ti lidé se tyto návyky naučí, ale co potom? Jde vůbec mentálně postiženému člověku najít práci?

„Já si v tomto směru musím trochu rýpnout do ministerstva práce a sociálních věcí a také školství. Oni pořád vymýšlejí nějaké metodiky, přitom jediná cesta je přímý kontakt zdravých lidí s těmito lidmi. Já si to právě vyzkoušela u zaměstnavatelů. Máme například klienta, kterého se nám podařilo zaměstnat, pracuje v provozovně rychlého občerstvení. Jeho zaměstnavatel z toho tehdy také měl strach, nevěděl, zda to bude fungovat, ale rozhodl se to zkusit. Tak jsme šli na normální pohovor, oni s klientem mluvili, ptali se ho na různé věci, on se zpočátku trochu styděl, ale nakonec prošel. A dnes tam normálně funguje, všichni zjistili, že to jde. On, jeho rodina, ale i ten zaměstnavatel.“

Ale na druhé straně, postižení lidé sice mohou pracovat, ale jejich výkonnost se nedá se zdravými lidmi asi srovnávat, je to tak?

„Jsou věci, které musí dodržovat jako všichni ostatní. Když má přijít v devět ráno, tak tam v devět ráno musí být. Ne, že se mu nechce vstávat a rodiče si řeknou, ale on je přece postižený, tak ho necháme spát. To, že je někdo postižený, neznamená, že se bude ulívat. Ano, když něco neumí, je potřeba mu dát větší prostor na to, aby se to naučil. Ale pak už funguje jako každý jiný. Ale i to se musí naučit celá společnost. Máme třeba pár handicapovaných lidí zaměstnaných v pražské botanické zahradě, a oni jsou samozřejmě také kulišáci. Takže se tam snažili zašívat a vzniknul problém, kdy zdraví byli logicky naštvaní, že handicapovaní se ulívají a je jim to promíjeno. To je ale také špatně, proti tomu je potřeba zakročit a práci po nich vyžadovat jako po komkoli jiném.“

Ještě se vrátím ke vzniku SIMPu. Vy máte mentálně postiženou sestru, byla ona vaší motivací?

„Ano, sestra je o kousek starší než já, je těžké určit její diagnózu, ale v podstatě potřebuje pomoc úplně se vším, s veškerou sebeobsluhou. Jarmilka by se do našeho programu třeba vůbec nehodila, protože tady ti lidé alespoň něco málo umět musí. Ona je ale schopná jít maximálně na procházku, částečně se oblékne, hraje si s kostičkami, ale to je vše. Je v podstatě jako malé dítě. Jarmilka ale nikdy nebyla v žádném ústavu, vždy žila s námi a určitě mi myšlenku na založení SIMPu vnukla částečně i ona.“

Vaše maminka byla se sestrou doma, ale bylo i období, kdy jste péči o ni měla na starosti vy, je to tak?

„Po smrti maminky nastala taková životní etapa, že jsme se o ni museli tři roky starat bratr a já. Dnes už je v péči tatínka, ale tehdy to bylo na nás. Takže i tohle období mě motivovalo k založení SIMPu. Chtěla jsem, aby pomáhalo nejen handicapovaným, ale i rodinám, které se o ně starají. Aby ti postižení nemuseli do ústavu a jejich rodina nebyla na okraji společnosti jen proto, že o ně pečuje. Nechci, aby se na ně koukalo jako na chudinky, co nic nemohou, nic si neužijí, protože se starají o postiženého člověka.“

To chápu, nicméně vyzkoušela jste si to sama, péče o takového člověka asi není vůbec lehká. Jak jste to zvládala?

„Mně to přišlo přirozené. Jarmilka s námi byla vždycky, já viděla, jak se o ni stará maminka, a pak jsem to začala dělat já. Spíš to bylo vyčerpávající, protože jsem tehdy také studovala vysokou školu. Ale moje zkušenost je taková, že se to zvládnout dá. Já se nejen starala o Jarmilku, ale také jsem studovala a na plný úvazek i pracovala. Proto mohu zodpovědněu říct, že to jde. Ale neříkám, že to je lehké.“

Přesto, neříkejte mi, že jste občas nebyla na dně, že jste nevěděla, jak dál, že jste neupadala do depresí a podobně?

„První rok po smrti maminky jsem si nepřipouštěla žádné myšlenky. Věděla jsem, že to bude těžké, že budu muset makat, ale prostě jsem tyhle úvahy vytěsnila, nedovolila jsem si je. Po tom roce už jsem ale o tom začala přemýšlet a samozřejmě jsem měla občas pocity, že to je nespravedlivé, proč zrovna já, proč se maminka neuzdravila, že by všechno mohlo být jinak. Měla jsem v sobě skutečně silný pocit nespravedlnosti, ale zodpovědnost vždycky převážila. A když to bylo hodně těžké, tak mi pomáhala taková blbost, věta od Scarlett O'Harové, která vždy říkala ,dnes o tom nebudu přemýšlet, až zítra'. Jenže druhý den se na mě nahrnulo tolik povinností, jiných starostí a problémů, že na ten z předešlého dne jsem si vlastně ani nevzpomněla. A takhle jsem proplouvala.“

Takže jste to zvládla, ale i tak jste například přišla o klasický studentský život a podobně. Jde říct, čeho všeho jste kvůli péči o sestru musela vzdát?

„Já to necítím jako obětování, a to vážně není klišé. Vzdala jsem se věcí, které jsem nestíhala, ale i teď zpětně mohu říct, že mě to netrápilo tehdy ani teď. Spíš mě trápily úvahy nad tím, co bude dál. Věděla jsem, že kdybych třeba chtěla postoupit v práci, tak už bych to asi zvládala hůř. Pracovala bych od rána do večera a v té firmě by samozřejmě nikoho nezajímalo, že mám postiženou sestru. Nakonec se to ale vyřešilo a já skutečně ničeho nelituji, nemám pocit, že bych za ty tři roky o něco velkého přišla.“

Zpátky k SIMPu. Vy jste jeden čas také provozovali v Praze na Malé Straně malou kavárničku, kde pracovali handicapovaní lidé. Řekněte mi o tom něco?

„Ano, byla to SIMPatická kavárna, tak se to jmenovalo. Loni to byli dva roky, co jsme ji otevřeli, ale nyní je zavřená. Byl to takový malý prostůrek, kde byl vždy jeden terapeut a jeden klient, a právě klient tam podle typu svého postižení pomáhal. Někdo třeba jen myl nádobí, někdo vařil kávu, a někdo dokonce i obsluhoval a po zavíračce spočítal tržbu. Byl to další vyloženě praktický nácvik pracovních dovedností. Prostory nám v rámci výběrového řízení poskytla Praha 1, náš projekt se jí líbil a dala nám sponzorský pronájem. Ze sponzorských darů a svépomocí jsme to zrekonstruovali, půl roku jsme měli otevřeno dvakrát týdně, pak to začalo fungovat sedm dní v týdnu.“

To zní skvěle, proč je ale kavárna nyní zavřená?

„Ve chvíli, kdy začala kavárna dobře fungovat, začlenila jsem ji do projektu, který byl na naši dílnu a kurzy a podobně a na který jsem získala peníze z fondu EU. Kvůli kavárně jsem upravila chod dílny, protože jsem potřebovala terapeuty právě i v té kavárničce. Pak přišli úředníci z ministerstva práce a sociálních věcí. Já se jim ještě tou kavárnou chlubila, měla jsem pocit, že je to něco navíc, nadstandard, něco, co se mi povedlo. Úředníci ale řekli, že kavárna v původním projektu nebyla uvedena, takže mi získané prostředky neuznali. Začalo neuvěřitelné a zdlouhavé dohadování, peníze jsem nedostala, a tak teď není z čeho kavárnu financovat, protože komerčně výdělečná samozřejmě není a ani nemůže být.“

Já tomu asi nerozumím. Vy jste chtěla peníze navíc? V čem byl přesně problém?

„Ne, já žádné peníze navíc nechtěla, nebyly mi přiznány ty, co jsem už vlastně získala. Protože v původním projektu nebyla vyloženě zmíněna kavárna. Ale ten projekt je obecně zaměřený na nácvik pracovních dovedností a jsou tam uvedeny příklady, ale ne kavárna. A úředníci odmítají uznat, že i kavárna se dá do toho projektu začlenit. Že člověk, který se naučí fungovat v takovém podniku, se dá například snáze zaměstnat a podobně. V podstatě jim vadí, že klienti místo, aby seděli v dílně a malovali hrnečky, byli v kavárně a vařili kafe.“

To je škoda, co bude s projektem kavárny dál?

„Já se nevzdám. Neustále se snažím shánět nějaké sponzory na to, abych mohla kavárnu znovu otevřít. Píši žádosti o dotace na nadační fondy, ale to jsou většinou malé částky. Takže primárně sháním sponzory, a teď to vypadá, že v průběhu června kavárnu opět otevřeme.“

Tak to držím palce a ještě se vraťme k mentálně postiženým lidem. Bavily jsme se o tom, jak jim můžeme pomoct, ale jsou něčím prospěšní oni? Mohou zdravou část společnosti nějak obohatit?

„Na nich je krásné, že nejsou vypočítaví, protože oni na to vlastně nemají mozkovou kapacitu. V podstatě by se dalo říct, že ve srovnání se zdravou populací jsou na tom sociálně výš. Jsou takoví přímočaří. Kdy se někomu udělá na ulici špatně, tak ten postižený, pokud na to bude fyzicky stačit, půjde a pomůže, nebude o tom přemýšlet. Zdravý bude nejdřív řešit, jestli to není bezdomovec, opilec, jestli ho nechce náhodou okrást a podobně. Takže IQ mají tihle lidé samozřejmě menší, ale sociální inteligence bude leckdy vyšší než u zdravých jedinců.“

Takže nás mohou naučit být hodnější, upřímnější?

„Ano, přesně tím mohou společnost výrazně obohatit. Proto mě práce s nimi baví, atmosféra upřímnosti je krásná. Kdybych třeba malovala hrníčky se zdravými lidmi a někomu vytkla, že není moc povedený, tak by si v duchu řekl ,ježiš, to je krůta, buzeruje mě, vždyť je to jen hrníček, je celkem dobrý, ta toho nadělá'. Handicapovaný ne, ten se na mě nezlobí, opravdu ho mrzí, že to zkazil, a chce to napravit. A přesně tohle v naší společnosti chybí, umění chovat se k sobě bez falše a zášti.“

Vizáž: Dáša Kopecká