Musíte mít rádi své rodiče? Přijetí, že ne, může být bolestivé, ale také velmi osvobozující

Rodinu si nevybíráme. Kdo má kliku, prožije své dětství a dospívání s pocitem, že svět je bezpečné místo, kde vás druzí mají rádi, pomáhají vám a rodičovská náruč je tu od toho, aby v ní člověk mohl kdykoli najít pocit bezpečí a klidu. A pak je tu další početná skupina těch, kteří takové štěstí nemají. Napjaté vztahy s rodiči jsou bolestnou zkušeností provázenou pocity viny a hledáním chyb, obvykle u sebe. Jak z toho ven?

„Vyrůstala jsem s pocitem, že jsem pro svou mámu zklamáním,“ svěřuje se dvaačtyřicetiletá Karolína. „Toužila být baletkou, ale zastavila ji ošklivá zlomenina nohy v mládí, takže si své nesplněné sny promítla do mě. Jenže já se ‚nepovedla‘, po tátovi jsem zdědila nejen výšku, ale také poměrně robustní postavu. Na baletku určitě,“ vypráví smutně s tím, že jí to maminka nikdy v hloubi duše „neodpustila“. Když prý v pubertě začala růst a nabírala výraznější křivky, neustále poslouchala, že moc jí a měla by se víc hýbat. Nečíst si a jít raději běhat… „Jako bych měla na čele vytetováno: Nejsem dost dobrá. A s tím se žije těžko,“ krčí rameny Karolína.

Tátu měla moc ráda, jenže ten bohužel nedávno zemřel a od té doby jí máma zahrnuje výčitkami, že se jí dost nevěnuje, ani nezavolá. „Jenže já mám před každým telefonátem s ní stažený žaludek, o návštěvách ani nemluvím. Jo, je to máma, jinou mít nebudu, ale prostě, je to těžké,“ přiznává upřímně Karolína.

Dlouhodobé ponižování, zpochybňování pocitů, citové vydírání, vyvolávání viny, či dokonce násilí a vyhrožování… To jsou jen ve zkratce ty nejzávažnější typy chování, které zanechávají šrámy na duši. A čím jich je více a jsou častější, tím více zraňují. „Rodiče jsou významnou součástí našeho životního příběhu, ale samotný fakt, že nás někdo přivedl na svět, ještě automaticky nevytváří povinnost cítit k němu lásku, být mu celý život nablízku nebo tolerovat chování, které nám ubližuje,“ říká psychoterapeutka Petra Taye z psychoterapeutické platformy Hedepy.

Pocity viny často prohlubuje zažitá představa, že rodičům něco dlužíme. „Jenže rodičovská péče není půjčka, kterou má dítě v dospělosti splácet poslušností a dostupností,“ upozorňuje psycholožka Karin Wolfová z Terapie.cz. A dodává, že necítit lásku není totéž jako být bezcitná; může to být jen přímý důsledek dlouhodobé zkušenosti, že blízkost nebyla bezpečná.

Žádná rodina není dokonalá a konflikty se objevují všude. „Rodiče a dospělé děti se mohou hádat, mít odlišné názory nebo se navzájem zklamat. Konflikt sám o sobě ještě neznamená škodlivý vztah. Ve zdravějším vztahu ale existuje prostor pro nápravu: člověk dokáže uznat, že druhému ublížil, respektovat jeho pohled a alespoň do určité míry změnit své chování,“ vysvětluje Karin Wolfová. A pokud ne, je třeba nastavit hranice, případně omezit kontakt. Bez pocitu viny. „Ten často přijde i tehdy, když děláme něco zdravého. Pokud byl člověk celý život vedený k tomu, že má upřednostňovat potřeby rodiče před vlastními, může mu první ‚ne‘ připadat téměř jako sobectví,“ upozorňuje Petra Taye. V

 V takové chvíli si klidně můžete dovolit i truchlit. Nejen nad tím, jaký vztah s rodiči máte, ale i nad tím, jaký jste si přáli mít a možná nikdy mít nebudete. „Přijetí této skutečnosti může být bolestivé, ale zároveň velmi osvobozující. Můžete své rodiče chápat, a přesto nemusíte přijímat způsob, jakým s vámi zacházejí,“ dodává terapeutka.

Moje toxická matka je horší než všechny tchyně. Strašně se jí bojím a neumím jí říct ne