Trochu pedant, trochu volnomyšlenkář. Jste rodič typu C? A proč je to pro děti dobře?

S výchovnými metodami a postupy se v posledních letech roztrhl pytel, což vyvolává otázky a nejistoty. Co je pro mé dítě nejlepší?

Reakcí na pedantství, přísnost a honbu za výkonem (rodič typu A), s jakou byla vychovávána řada dnešních dospělých, byl vlastně pravý opak. Volná výchova, která dává dětem prostor objevovat svět po svém, bez zásadních pravidel a hranic, s minimem zákazů a příkazů (rodič typu B). Poslední dobou se ale rozmáhá nový trend, a to rodičovství typu C. O co jde a je tohle ta správná cesta?

Jde o jakýsi mix rodiče typu A a rodiče typu B. Děti mají určité hranice, pravidla, povinnosti, prostě věci, na nichž jeho rodiče trvají. Zároveň je ale v jejich výchově prostor pro nadhled, schopnost některé věci přehlížet, nechat dětem prostor pro vlastní názor i možnost o určitých věcech rozhodovat.

Áčkový rodič třeba trvá na dokonale uklizeném pokojíčku – a když nejsou ve skříni komínky jak podle pravítka, je zle. Béčkový rodič nechává dětský pokoj žít vlastním životem s tím, že je to prostor jeho potomka, ať si to tam má, jaké chce.

A céčkový rodič? Trvá na tom, aby si dítě pokoj třeba jednou týdně uklidilo, ale dokonalost nevyžaduje – hnijící odpadky jsou problém, nánosy prachu také, ale že není ustlaná postel a na stole se válí neuklizené pastelky, nad tím přimhouří oči.

>>> Jak z dítěte vychovat dobrého člověka?

Z pohledu odborníka to není špatný model. „Velkou výhodu vidím v tom, že děti mohou zažívat současně dvě důležité zkušenosti: že svět má určité hranice, ale že uvnitř těchto hranic existuje prostor pro jejich vlastní rozhodování,“ říká poradenská psychoterapeutka Lucie Horká.

Obojí je totiž pro děti nesmírně důležité. Hranice a pravidla jim přináší jistotu a pocit bezpečí, ale prostor pro vlastní názor a možnost rozhodovat (byť třeba o méně podstatných věcech) podporuje jejich samostatnost, odpovědnost a postupné utváření vlastní identity.

A výhodné to je samozřejmě i pro rodiče. „Neustálá kontrola, opravování a vyhodnocování toho, co ještě není dost dobré, jsou vyčerpávající. Schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného může přinášet úlevu celé rodině,“ upřesňuje Lucie Horká.

Co je ale u rodičovství typu C nejzásadnější, to je umět správně rozlišovat. „Co je pro naši rodinu skutečně důležité, na čem potřebujeme trvat a co už je spíše otázkou našich představ, zvyků nebo očekávání okolí?“ nastiňuje Lucie Horká.

Protože tomu, na čem trváte a po dítěti striktně vyžadujete, musíte bytostně věřit. A musíte vědět, proč to tak chcete, a musíte to umět potomkovi i odůvodnit. A samozřejmě to musíte dodržovat i vy sami. Nemůžete své ratolesti zakazovat scrollování a sami u toho v ruce držet telefon s puštěným TikTokem.

Psychoterapeutka se nebojí ani toho, že by děti mohly být zmatené. Že by nechápaly, proč na něco pravidla jsou, a na něco zase ne. „Samotná kombinace hranic a flexibility podle mě děti mást nemusí. Zmatek může vznikat spíše tehdy, když pravidla nemají srozumitelný důvod, nepředvídatelně se mění nebo závisí především na aktuální náladě rodiče,“ vysvětluje Lucie Horká.

Zároveň je ale opatrná s vytvářením rodičovských kategorií. Z terapeutického hlediska je totiž jedno, zda spadáte do kolonky rodič typu A, B nebo C, či jinam. „Jakékoli označení může být zajímavou zkratkou pro určitý trend, ale samo o sobě nevypovídá o kvalitě rodičovství. Podstatnější než nálepka je pro mě způsob, jakým rodič s dítětem zachází, jak reaguje na jeho potřeby a jakou atmosféru společně doma vytvářejí. Nemyslím si, že je rodičovství projekt, jehož výsledkem má být dokonale fungující dítě,“ uzavírá Lucie Horká.

Tři generace žen, tři pohledy na výchovu: Na rozdíl od mámy a babičky se svých dětí zastanu, když jsou v právu