„Chci se rozvést, drahý.“ Proč muži nepoznají, že se jim krachuje manželství?

Statistická data ukazují, že iniciátorkami rozvodů jsou ve většině případů ženy. Žádosti o ukončení manželství podávají podle American Sociological Association (ASA) v 69 %, v ČR podle posledních údajů v 65 % případů.

Navíc data ASA potvrzují i to, že ačkoli ženy třeba popisují jistou nespokojenost ve vztahu a mluví dokonce o probíhající krizi, muži vše vidí mnohem optimističtěji. O to víc jsou pak nepříjemně překvapeni. A to je ukázkový příklad syndromu manželky na odchodu.

Nejde o oficiální klinickou diagnózu, ale o vztahový vzorec chování, který ve své praxi odborníci na vztahy pozorují tak často, až ho pojmenovali. Jako první s ním přišla americká manželská terapeutka Michele Weiner-Davis na začátku 21. století, i když samotný jev popsala už v roce 1992 ve své knize Divorce Busting.

Na začátku vztahu je vše růžové, veškerou energii a čas věnují partneři jen sami sobě. Pak přichází nejrůznější povinnosti (zařizování společného bydlení, hypotéky, děti, kariéra) a vztah už nemá takovou prioritu jako dřív.

„Ženy se pak chopí iniciativy, aby znovu zažehly ono počáteční napojení – žádají o více společného času a smysluplnější rozhovory,“ popisuje Michele Weiner-Davis v článku pro Psychology Today.

Spousta mužů je ale nevyslyší. Ony své prosby opakují, nahrazují je stížnostmi, ale když odezva nepřichází, vzdají to. A začínají plánovat únikovou strategii.

Až děti vyrostou, až doplatíme hypotéku, až mě v práci povýší a budu finančně nezávislá. Už si nestěžují, neprosí o pozornost, jen v tichosti trpí a čekají (klidně i několik let), až přijde jejich chvíle.

Ticho si ale jejich partneři bohužel vysvětlují jako známku toho, že problémy vymizely a manželství funguje. A když jim na stole přistane žádost o rozvod, jsou v totálním šoku. Upřímném a bolestném.

>>> Jak poznat, že se blíží rozvod: Čeká vás 6 předrozchodových fází

Muži to s emocemi prostě neumí, nejsou tak citliví a vnímaví. To je asi nejjednodušší vysvětlení, ale tak snadné to není. Muži mají stejnou škálu emocí jako ženy, i když je možná neprožívají tak intenzivně. Často ale ne proto, že jsou to prostě muži, ale protože tak byli vychováni.

„Kolik kluků slyšelo ‚kluci nepláčou‘, ‚nefňukej‘ a ‚postav se k tomu jako chlap‘. Takový muž pak není necitlivý, jen mu doma tu schopnost seřízli,“ vysvětluje životní kouč Aleš Kalina.

Chlap, kterého doma nenaučili o problémech mluvit, hledat řešení a zajímat se o to, jak se cítí žena po jeho boku, vstupuje do manželství s handicapem. „Ano, takový muž opravdu nic nevidí. Muži pocity žen vnímat umí, jen jsou naučení vnímat je do určité úrovně a některé věci zcela záměrně přecházet,“ vysvětluje kouč.

Představte si to jako kontrolky s různou intenzitou. Nevěra je velká rudá kontrolka. Když si žena nahlas a často stěžuje, je to červená kontrolka. Když mlčí a maximálně vysílá tiché signály nespokojenosti, je to bílá kontrolka, někdy s nádechem červené. A to je přece ve vztazích normální – nikde nesvítí sluníčko každý den.

Stejně jako řada mužů neumí číst mezi řádky a emoce své partnerky čtou, jen když jsou verzálkami, i ženy si z dětství a výchovy nesou jistá omezení. Kolikrát jste slyšely ‚tak si furt nestěžuj‘, ‚nebuď hysterka‘ a podobně?

A tak leckdy možná mlčíte, i když vás něco štve. Doufáte, že to vašemu partnerovi dojde, ale on není telepat. „Ženy, které nedokážou s mužem mluvit, věci otevřít a pojmenovat, vidím stejně často jako muže, kteří nevidí,“ potvrzuje Aleš Kalina.

Manželství jako vrchol štěstí? Kdepak, pro ženy spíš pěkná mizérie