Před mužem schovávám knížky a fotím snídaně jako důkaz. Marta žije s perfektním manipulátorem!

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, obracím se na vás s prosbou o radu. S manželem jsme spolu 24 let. Od začátku mě kritizoval a já jsem jeho chování omlouvala. Postupně se tento vzorec přenesl i na naše děti. Například na starším synovi (23) stále hledá chyby, vše po něm kontroluje (i WC) a neodpustí si sarkastické poznámky (prý „humor“).

Funguje u nás cyklus střídání skutečné pohody a stresu. Chvíli je muž láskyplný, ale třeba už za hodinu je podrážděný a vymýšlí důvody proč („nestíháš uvařit“, „kdo nedovřel okno“). O důležitých věcech se sice radíme, ale hlavní slovo má on. Pokud nesouhlasím, přesvědčuje mě tak dlouho, až to vzdám. Musí stále něco dělat – tedy i já.

Hádkám se vyhýbám, a když už na to dojde, umí urážet a ponižovat. Zlehčuje moje zdravotní potíže, popírá, co řekl („jsem přecitlivělá“), a převrátí situaci tak, že za ni mohu já. Nedávno poprvé použil i fyzickou sílu: stiskl mi rameno a použil vulgarismus. Málokdy ustupuje, neomlouvá se.

Když chci číst knížku s tématem, ke kterému má výhrady, dopředu promýšlím, kam ji ukrýt. Přemýšlím, co řeknu, udělám nebo zda nebudu působit divně. Se synem si někdy pořizujeme fotografie jako důkaz, že jsme splnili to, co jsme měli (syn fotí psy při venčení, já výživnou snídani pro mladšího syna atd.). Muž to sice nevyžaduje, ale my už nevíme, jak jinak zamezit jeho vyptávání a nedůvěře.

Pokud chci (zřídka) jít někam s kamarádkou, je mi to sice doporučeno, ale zároveň předem znechuceno dotazy a výkyvy nálad. Pak ochotně nabízí odvoz, poté zas výčitky. Kamarádek mám málo, trpím sociální fobií. On nemá nikoho, ale v kolektivu vyniká.

Na druhou stranu je manžel opravdu pracovitý, spolehlivý, starostlivý a pozorný táta a chce, abychom byli zabezpečení. O vše se stará, ale nejraději sám. O většině věcí rozhoduje sám a má velkou potřebu být chválen.

Po poslední hádce jsem s ním měla vážný hovor na téma rozvodu. Velmi to s ním zacloumalo. Vysvětlil mi, jak za vše mohu já, ale uznal i některé své chyby. Od té doby je už několik měsíců trochu klidnější a vypadá to, že si i leccos uvědomil. Povaha však zůstává.

Bydlení: Musíme prodat dům. Manžel se chce přestěhovat do novostavby v jiném městě. Mám obavy z dalšího umenšování mého slova, ale zároveň se těším na vlastní prostor.

Finanční závislost a věk: Je mi 49 let. Mám práci, která mě plnohodnotně neuživí, a stěhováním bych o ni přišla. Na okamžitý odchod nemám finanční polštář.

Péče o matku: Jezdím za nemocnou maminkou a manžel žárlí na čas, který jí věnuji, i když přitom stíhám domácnost i práci. Nové bydlení bude od mámy zas o kus dál.

Rozvod? Upřímně – nevím, zda se chci a dokážu rozvést, i když teď jsme v situaci, kdy by to bylo nejvhodnější. Bojím se nejistoty, financí i dopadu na mladšího syna. Zároveň takhle už asi dlouho žít nedokážu, ztrácím sama sebe. Pak ale vidím i manželovu milou stránku a divím se, jak mě to vůbec mohlo napadnout.

Děkuji za váš čas a odpověď. Marta

Dotaz je redakčně krácen.

Milá Marto, víte, co na mě z vašeho dopisu zapůsobilo nejvíc? Asi víte, že? Vy už dávno nežijete podle toho, co chcete, ale podle toho, jakou náladu zrovna váš manžel má. Schováváte knížky. Přemýšlíte, co řeknete. Fotíte si snídaně a psy jako důkazy. Dopředu se snažíte odhadnout jeho reakce, abyste předešla konfliktu. A i obyčejné setkání s kamarádkou ve vás spouští „přemýšlecí protokol“, co všechno bude následovat. Marto, tohle není normální partnerská opatrnost. Vy žijete život v permanentním napětí. A to byste měla rozhodně změnit.

Pro začátek vynechte otázku, která v tuto chvíli není ta nejdůležitější věc, tedy: „Je můj manžel ve skutečnosti hodný člověk?“ Klidně může být pracovitý, spolehlivý, starostlivý otec, může vás milovat, může vám uvařit kávu a může být po nějakou dobu i příjemný. Zároveň však může být jeho způsob zacházení s vámi dlouhodobě destruktivní. A vězte, že ty dvě věci se nevylučují. Právě střídání hezkých a velmi nepříjemných období bývá důvod, proč člověk začne pochybovat sám o sobě. Jinými slovy, nevypočitatelnost jeho nálad, jak je popisujete, naznačuje velmi manipulativní chování.

Kdo za co může? To ve vztazích není to nejdůležitější. Nejste u soudu, nejste soupeři, nemělo by jít o výhru, ale o štěstí (nebo jiným slovem spokojenost). A i kdybych si zahrál hru na to, kdo za to může, z vašeho popisu bych rozhodně nevyvozoval, že „chyba je ve vás“.

Obecně platí, že každý z nás nese ve vztahu svůj díl odpovědnosti. Vy ale popisujete něco jiného. Dlouhodobý vzorec chování, ve kterém jeden člověk kontroluje, kritizuje, rozhoduje, zpochybňuje a postupně toho druhého přiměje, aby si dával pozor téměř na každý svůj krok. Když k tomu nově připočtete fyzickou sílu, byť by šlo „jen“ o stisknutí ramene, jde o moment, který bych rozhodně nepřešel mávnutím ruky.

Ale pozor, teď radím klid a čistou hlavu, nikoli unáhlená rozhodnutí. Čili nepouštějte se do přípravy k rozvodu. Jedno z nejdůležitějších rozhodnutí vašeho života vyžaduje něco praktičtějšího: začněte si budovat možnost volby.

Co to znamená v praxi? Zjistit si konkrétně, jak by vypadal váš život, kdybyste žila sama. Kolik byste potřebovala měsíčně. Co byste mohla vydělávat. Jaké máte možnosti bydlení. Co by znamenal prodej domu a majetkové vypořádání. Co by pro vás znamenalo zůstat v současném městě kvůli práci a mamince. Promluvil bych si s právníkem. Nikoli proto, že se zítra chcete rozvést, ale proto, abyste věděla, na čem jste.

Úplně stejně bych postupoval v otázce nového bydlení. Nestěhujte se do jiného města jen proto, že to chce manžel, dokud sama nevíte, co tím získáte a co ztratíte. Nový dům může být krásný. Ale pokud v něm budete ještě více závislá na člověku, kterého se zároveň bojíte, pak nepůjde o nový domov. Může to být naopak další krok k vaší závislosti.

A nyní pár vět k „hranicím“. Jde o jedno z nejčastěji skloňovaných slov, když jde o vztah. U vás určitě nejsou nastaveny správně. Zkuste si zvědomit, že nastavení hranic, tedy kam pustíte svého partnera, je vaše volba. Dobře nastavené hranice vám umožní žít šťastně ve vlastním prostoru, zacházet svobodně s vlastními penězi, stýkat se se svými přáteli. A v neposlední řadě i svobodnou volbu odejít.

Začněte tedy budovat právě tyhle základy. Obnovte kontakt s lidmi, kterým důvěřujete. Udržte si práci, pokud to jen trochu jde. Prozkoumejte své finanční možnosti. A pokud máte možnost, najděte si psychologa či kouče, se kterým budete moct bez manžela promluvit o tom, co se doma děje.

A ještě jedna věc. Píšete, že se bojíte samoty a finančního selhání v téměř padesáti letech. Rozumím tomu. Ale možná si kladete nesprávnou otázku. Místo „Dokážu v padesáti začít znovu?“se zkuste sama sebe zeptat „Kolik ze sebe ještě chci obětovat tomuto vztahu, abych nemusela začínat znovu?“.

A nebojte. Nemusíte hned přijít na to, zda se chcete opravdu rozvést. Potřebujete ale znovu uvěřit, že máte možnost vlastní volby. Že vy jste hlavní hrdinkou svého filmu (tedy života). Z vašeho dopisu mám totiž pocit, že právě o tuhle možnost řídit vlastní život jste za těch čtyřiadvacet let přišla.

A pokud se váš manžel skutečně „chytil za nos“ a je přístupný změně, nemáte problém. Sama poznáte, jestli je schopen respektovat vaše hranice i tehdy, když se mu nelíbí. Držím vám palce. Přeji vám, abyste se zase naučila rozhodovat sama za sebe.