Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Psycholožka Marie Zemanová pracuje mimo jiné s lidmi frustrovanými ze zaměstnání nebo s nenaplněnými profesními ambicemi. Nejčastějším zdrojem jejich zklamání je pocit finančního podhodnocení a nenaplněné sny. Ty se pak často převléknou za rozhořčenou touhu po spravedlnosti a staré komunistické heslo: Všichni máme stejné žaludky, tak by měli mít všichni stejně.
Šéf za všechno odpovídá, proto bere víc
„Vždycky říkám, že by ubylo napětí ve společnosti a závisti, kdyby si každý mohl projít všemi způsoby obživy,“ poznamenává Marie Zemanová. „Většina zná roli zaměstnance. Ale bylo by fajn vyzkoušet si nejen roli podřízených, ale i nadřízených. Třeba řešit situaci, kdy nejdůležitější klient firmy tlačí na termín. V týmu, který tvoří polovina maminek, vypukne mezi dětmi chřipková epidemie. Jsou s nimi doma a ti, co zůstali, teď přejímají nenadšeně i jejich úkoly. A dotyčný nadřízený má nad sebou další šéfy, kteří mu řeknou: „Nás nemocnost dětí členek ve vašem týmu nezajímá. Nějak si to zařiďte…“ I to je součást řízení, mít o všem přehled a vědět si se vším rady. Vyšší plat a firemní auto jdou zkrátka ruku v ruce s vysokou mírou zodpovědnosti za chod celého oddělení nebo skupiny, kterou manažer vede.
Podnikání je jen pro silné
Totéž podle Marie Zemanové platí třeba i v přístupu k OSVČ. Ti, kteří jim závidí neohraničenou pracovní dobu a mají pocit, že na daních oškubávají stát, by si měli představit, jaké to je, dělat sám na sebe. Nejdřív musíte nějakou zakázku vůbec sehnat a vylicitovat si odměnu. „Přiznejte si, zda si jste schopní vyjednat zvýšení platu u svého zaměstnavatele. Pokud je vám to krajně nepříjemné a spoléháte se, že to za vás udělají odbory, jako OSVČ byste se neuživil. Za ně toto nikdo nevyřídí,“ upozorňuje psycholožka.
Mít zakázku, splnit ji a poslat fakturu ale ještě pořád nic neznamená. Peníze má OSVČ teprve ve chvíli, kdy mu přistanou na účet. Dovolenou si může pochopitelně udělat kdykoliv, ale nikdo mu ji neplatí. Vidět jsou opět jen výhody a klady. Mluví se o podnikatelích, kteří se z OSVČ propracovali k firmám a milionovým ziskům. Nikdo ale nevidí ty, které podnikání uvrhlo do dluhů, rozhodilo jim zdraví a rozpadla se jim rodina.
Z korporátu do květinářství a ztracené iluze
Pak je tu ještě jeden pohled – zkreslené představy o manuální práci. Sára Hlavsová, vedoucí jednoho známého pražského květinářství, s úsměvem popisuje svoji zkušenost. „Tak čtyřikrát do roka se k nám hlásí většinou nečekaně propuštěná a psychicky unavená paní z korporátní kanceláře.“ Tyto ženy říkají, že milují kytky a chtějí si mezi nimi vyčistit hlavu. Kdo by takovou touhu nepochopil. Ale pak se diví. „První zájemkyně odpadnou, už když jim napřímo vysvětlím, že prodej květin, jejich aranžování a předání zákazníkovi je jen takový bonbonek. Zbytek je, zvlášť pro ty, které nejsou zvyklé pracovat rukama, náročný. Počínaje ráno převzetím květin, kdy je třeba růže zbavit trnů, přes manipulace s těžkými truhlíky a různé další i administrativní práce až večer po úklid obchodu, než odejdou domů.“
Ty, které se nedaly odradit, to podle Sarah Hlaváčové většinou vydržely čtvrt, půl roku. Některé odcházely i s různými alergiemi na kůži. „Pro všechny byl vždycky šok z výše, tedy spíše níže platu. Ono je něco jiného hlásat ‚nejdůležitější pro mě je, aby mi to dávalo smysl‘, když pak spadnete na půlku platu a práce máte víc a nikterak romanticky nevypadá. Květinářku může dělat opravdu jen ten, kdo má k rostlinám hlubší cit. Plus ideálně partnera s druhým příjmem. Pokud ne, nevydrží to. To ale asi platí u každé manuální práce,“ uzavírá květinářka.
