„Chceš bony?“ Veksláci patřili k nejbohatším Čechoslovákům. Proč je esenbáci nechávali být?

Slovo vekslák už dnešní mladé generaci mnoho neřekne. Před čtyřiceti padesáti lety ale patřilo do běžného slovníku a skloňovalo se nejen mezi lidmi, ale i v televizi. Tehdejší propaganda se sice nad veksláky pohoršovala, socialistický systém je ale ve skutečnosti potřeboval, a tak se nad nimi tiše přivíraly oči. A když pak přišla sametová revoluce, z mnoha veksláků se rychle stali úspěšní podnikatelé.

Veksláci patřili ke všem větším městům a hlavně k těm, kde byl Tuzex. „Když jsem v mládí studoval v Praze, občas jsem si od nich kupoval bony, abych si za ně v Tuzexu opatřil třeba nějakou lepší kosmetiku pro svou holku. Stáli před prodejnou a tak jako pološeptem provolávali: Bony, bony, chceš bony? Člověk se k nim natočil, rychle jsme se dohodli. Myslím, že jeden bon stál pět korun, a transakce byla hotová,“ vzpomíná Jiří na sedmdesátá léta.

Bony byly speciální poukázky právě do prodejen Tuzex a člověk k nim oficiálně mohl přijít jedinou cestou – stát mu je vydal oproti zahraniční měně, kterou si například vydělal (nebo dostal od příbuzných) v cizině, ale v Československu s ní platit nemohl.

Takových lidí však nebyly statisíce a o zboží z Tuzexu byl velký zájem, takže černý trh v podobě veksláků jenom kvetl. Neprodávali ale jen bony, nýbrž také cizí měnu neboli valuty i různé žádané zboží, třeba džíny, elektroniku, a dokonce i pornografii.

A dokázali si vydělat skutečně balík peněz! Džíny, které se v Německu prodávaly za deset marek, vekslák u nás dokázal prodat za dva tisíce korun (což byly v 80. letech dvě třetiny průměrné mzdy) a takovou plísňovou bundu klidně za tři tisíce. „Co měli jiní za měsíc, to já měl za den. Někdy i víc,“ vzpomínal pod záštitou anonymity pro pořad Retro České televize bývalý vekslák.

Většina pak uměla takový balík pořádně roztočit. Denně večeřeli ve vybraných restauracích, bavili se v klubech a diskotékách a ženy se na ně jen lepily. Tedy ty, kterým nevadilo, že je toto „povolání“ většinovou společností vnímáno jako trochu „špinavé“.

To, co veksláci dělali, totiž samozřejmě nebylo legální. S bony se obchodovat nesmělo, stejně jako se zahraniční měnou. Jenže stát zároveň potřeboval, aby lidé tuzexové zboží nakupovali, a díky vekslákům vlastně pral peníze.

A tak byli tito „obchodníci“ tiše tolerováni. A mnozí, aby si pojistili svou beztrestnost, podepsali spolupráci s StB anebo měli dohodu s pochůzkářem ve svém rajónu, že bude vůči jejich konání slepý. A to se týkalo také údajů v občanském průkazu.

V socialistickém Československu musel mít každý člověk zaměstnání, což dokládal potvrzením právě v občance. Kdyby ho tam neměl, mohl být zatčen za příživnictví. Ovšem i tohle uměli veksláci obejít. Za úplatek dostali razítko třeba coby vrátný či topič a zatímco vesele kšeftovali, tuto práci za ně vykonával nějaký důchodce, který byl rád za přivýdělek.

Nejcennější razítko pak bylo „invalidní důchodce“. Za něj prý pozdější nekorunovaný král českého podsvětí František Mrázek zaplatil autem značky Saab. A vekslovalo se také přímo na pracovištích – takoví číšníci či recepční v hotelech měli ideální pozici pro obchodování s cizinci.

Když pak přišel rok 1989, většina veksláků postupně zmizela v propadlišti dějin. Někteří ale měli velké úspory a spoustu kontaktů, a tak se dokázali prosadit coby podnikatelé. Byť se mnohdy pohybovali na hraně, nebo dokonce za hranou zákona.

Když nebylo nic, vzácné bylo všechno. Za socialismu se sbíral papír, byliny i pomerančová kůra