Jindřich Forejt po boku tří prezidentů. Proč nikdy nebude psát paměti a v čem vidí sílu Petra Pavla

Dnešek se do českých dějin zapíše jako den, kdy byl inaugurován nový český prezident Petr Pavel. Již od volební kampaně a chvíle, kdy vyhrál lednové volby, dával najevo, že hodlá být aktivním prezidentem a chce se potkávat s občany, ústavními činiteli i hlavami ostatních států.

Co ale všechno prezidentská role obnáší? Co prezident během svých dnů ve funkci dělá a co má na starosti jeho manželka? Odpovědi zná Jindřich Forejt, muž, který byl šéfem protokolu tří prezidentů: Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana.

Jak jste se dostal tak blízko k prezidentům?

Protokolem jsem se začal zabývat nikoli v našem, tedy českém prostředí, ale v prostředí německém. Hned na začátku jsem měl možnost poznat blíže protokol možná trochu specifický, totiž královský, a to u Jeho královské Výsosti Františka, vévody bavorského, který je vnukem posledního bavorského krále Ludvíka III. a současnou hlavou královského rodu Wittelsbachů. Ten vládl v Bavorsku déle než 700 let. Monarchie tu sice zanikla po první světové válce v roce 1918, ale potomci někdejších panovníků stále žijí na rodinných sídlech a těší se značné úctě a respektu. Tam jsem se seznámil s jasným, pečlivým řádem a zároveň inspirativním a přísným protokolem.

V Praze jsem s protokolární praxí začal v roce 2001 v kanceláři prezidenta Václava Havla. Zažil jsem tak jeho poslední dva roky ve funkci. V roce 2003 pak přišel Václav Klaus, který tedy letos, přesněji 28. února, oslavil dvacet let od svého prvního prezidentského zvolení. Prezidentskou funkci zastával 10 let, po které jsem ho mohl doprovázet. No a v roce 2013 byl zvolen Miloš Zeman a s ním jsem na Hradě strávil ještě tři roky.

Od roku 2004 jsem byl nejdříve pověřený vedením Odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky, po několika měsících jsem byl jmenován ředitelem. V čele odboru jsem strávil 12 let. Je to ústřední odbor, který má na starosti přípravu a organizaci jak domácích, tak zahraničních akcí prezidenta a jeho manželky.

Co to všechno obnáší?

Ta práce je velice obsažná a zaměřená na detail. Naučí vás nic nepodceňovat, vše ověřovat a vždy se důkladně seznámit se vším, co je pro konání té které akce zapotřebí. Naučíte se předvídat a smysluplně plánovat. V jeden okamžik musíte zvládnout hned několik věcí: zajistit, aby byla příjemná atmosféra, všichni byli spokojeni a aby se dostálo všem náležitostem časovým i obsahovým.

Nyní se protokolu věnuji spíše teoreticky. Vždycky jsem ale měl rád archivy, v nich jsem trávil hodiny a hodiny, poznáním minulého jsem čerpal ze zkušeností svých předchůdců. Zajímalo mě, kolikátý jsem šéf prezidentského protokolu od vzniku republiky v roce 1918. Podle archivních spisů jsem byl dvanáctý v řadě, která začíná obřadníkem prezidenta Masaryka – byl to doktor Jiří Guth-Jarkovský. Osudy šéfů protokolu se vždy odvíjely od osudů jejich prezidentů. A byly to vždy silné osobnosti – ve svém oboru uznávaní profesionálové a autority.

Podařilo se některému z vašich předchůdců, že by stál po boku více prezidentů, jako se to podařilo vám?

Já jsem navázal kontakt s jedním z nich – byl šéfem protokolu ještě v předrevoluční době. Byl slovenského původu, starý pán v penzi. Ptal jsem se ho, jak mohl funkci vykonávat 22 let?! On se na oplátku zeptal, jak často chodím do práce. Odpověděl jsem, že sedm dní v týdnu „nejméně“ a trávím tam minimálně 12 hodin denně. A on, že chodil do práce jen dvakrát týdně, protože tehdy ještě byl i ústřední výbor, a agenda se tak dělila mezi několik úřadů. A prezident republiky v dobách Gustáva Husáka nebo Ludvíka Svobody nebyl tak zahlcen a časově vytížený, jako je tomu dnes.

Jaký je mezi šéfem protokolu a prezidentem vztah?

Šéf protokolu by měl mít šanci prezidenta co nejlépe poznat. Jeho zvyky i zlozvyky, řeč těla, gestikulaci, mimiku, způsob, jakým dává najevo, že mu něco vadí, něco ho znervózňuje, že něco potřebuje, postrádá či hledá…

Musíte se umět domluvit očima, pouhým pohledem, a poznat, kdy je ten pravý okamžik zasáhnout. On vám toto „propojení“, chcete-li, musí dovolit, mít k vám důvěru. Ta ale nevznikne na povel a během chvíle, důvěra se buduje. Primární je, že to, co děláte, děláte se znalostí věci, jste profesionál a on vás ve vaší odbornosti respektuje. To je základ vztahu, který následně můžete rozvinout.

Já jsem měl velké štěstí, že mi to všichni moji šéfové umožnili a mohl jsem svoji práci dělat, jak jsem potřeboval: pečlivě a profesionálně.

Václav Klaus o vás dokonce prohlásil, že jste nejlepší šéf protokolu za sto let, kterého republika měla.

Já si velmi vážím toho, že všichni prezidenti, se kterými jsem pracoval, byli ke mně a mojí práci vždy milí, laskaví a vstřícní. Ale řeknu ještě jedno stěžejní pravidlo, které podmiňuje v mém oboru úspěch: šéf protokolu by nikdy neměl psát paměti! Jeden z mých předchůdců to udělal, byl to Guth-Jarkovský, a když dnes jeho vzpomínky čtete, nemůžete se ubránit dojmu, že nejsou objektivní. Je to takové plačtivé, ublížené a lítostivé čtení. Strávil na Pražském hradě dva roky a s prezidentem si moc nerozuměli. Prezident Masaryk byl v té době už pán vyššího věku a nechtěl měnit svoje zvyky. A Guth-Jarkovský byl již také usedlý muž, a to jak stylem práce, tak neochotou se přizpůsobovat. Byl navyklý na určitý řád.

Konflikt se nakonec vyhrotil tak, že musel z Hradu odejít. S pocity zhrzenosti pak napsal svoje paměti Na dvoře republikánském. Trochu si v nich vyřizuje se svými šéfy účty. A ač to není – viděno dnešním pohledem – žádný skandální text, vždy mi to přišlo líto.

Důvěra znamená, že vás prezidenti pustí k sobě co nejblíž. A právě tato blízkost, gesto důvěry je ta odměna, kterou by člověk neměl zneužít. Pan prezident Zeman se mě jednou zeptal, zda budu psát paměti, a já odpověděl, že v žádném případě! Ptal se proč a já jsem mu prozradil své přesvědčení, že šéf protokolu žádnou paměť mít nemá. Přesto ho zajímalo, kdybych je hypoteticky psal, jak by se jmenovaly. Navrhl jsem Ve stínu prezidentů. A on řekl: „Takhle ne, nazvi je Po boku prezidentů a napiš tam, že je to moje licence.“

Jak byste popsal váš vztah s vašimi třemi šéfy?

Václava Havla jsem považoval za ikonu revoluce. Pracoval jsem pro něj poměrně krátkou dobu a poznal ho jen trochu. Pan prezident byl na konci dlouhého mandátu, bylo to loučení s funkcí. Poznal jsem ho jako nesmírně inspirativního a zdvořilého člověka. Nedokázal nikomu z nás vyhubovat. Jeho nespokojenost šla poznat jen z řeči jeho těla, ale že by si podřízeného pozval a sdělil mu ostře své výhrady, to určitě ne. Specifické bylo, že vše, co dělal, vnímal prismatem scénáře a jako režisér. Ptal se i na takové detaily jako, jaké bude ozvučení a jak bude zajištěno třeba osvětlení. Já jsem se pak přistihl, že to začínám vidět podobně a uvažuji, zda se kvůli příliš ostrému slunci nemají v oknech spustit žaluzie.

Václav Klaus je člověk řádu. Vše muselo být vždy jasně napsané, vycizelované, definované. Navíc naučil člověka vyjadřovat se pregnantně. Jedinou možnou reakcí na otázku byla důstojná odpověď, nikoli konstatování „nevím“. Během jeho prezidentství byla patrná snaha o „štábní kulturu“. Pro něj i jeho paní to bylo důležité. A to je dobře.

Miloš Zeman je člověk, který hledá inspiraci i v dějinách. Miluje dějinné vazby, návaznost a kontinuitu. U něho měly šanci historické příběhy a propojení minulosti se současností. Svému úřadu bohužel nechával moc velkou volnost. Mezi námi byl jen jediný nesoulad: chtěl, ať věci dělám po svém, a já oponoval, že na Hradě se může něco konat pouze z vůle prezidenta, který na rozdíl od úředníka nese veřejnou zodpovědnost za způsob výkonu své funkce.

Co se ovšem v minulosti stalo některým mým kolegům osudným, bylo nabytí pocitu, že s prezidentem lze být kamarád. To je strašná chyba. Prezident může být laskavý, vstřícný, chápavý, může k vám mít důvěru, ale pokud jste zaměstnanec, tak nebude nikdy kamarád. Je to prezident, není možné plést si city a pocity.

Co byste doporučil člověku, který bude vaši funkci vykonávat po boku prezidenta Pavla?

Já jsem to jméno zaznamenal a pana kolegu znám. V minulosti jsme se potkali, když měl částečně na starosti organizaci summitu NATO a já jsem byl do příprav některých akcí zapojen za kancelář prezidenta. Je to člověk pečlivý, se smyslem pro detail, který je velmi potřeba. Je to člověk na svém místě. Doporučil bych mu, aby se podíval do historie. Aby pochopil, proč jsme co jak dělali, co nás k tomu přivedlo. Není třeba postupy opakovat, ale pochopit.

Komentoval jste smrt anglické královny Alžběty II. a nástup na trůn krále Karla III. Přitom jste mimo jiné řekl: Králova obrovská výhoda je, že usedl na trůn poté, co celý život strávil pozorováním panovnice. Jak vnímáte, že Petr Pavel nemá na rozdíl od Miloše Zemana a Václava Klause zkušenost s vysokou politikou?

U prezidentské funkce je velká výhoda, projde-li k ní prezident i jinými veřejnými funkcemi a má pak mnohdy lepší možnost vcítit se do pozice toho, s kým jedná, a mají možnost si vzájemně poradit a podpořit se.

A co pro něj může být výhodou?

Když vstupujete do klubu, který má omezený počet členů, tak byste určitě neměla chtít hned měnit pravidla. Nejdříve se máte dívat kolem sebe a počkat, až si zvyknete na vše nové a ostatní na vás. Prezidentská funkce je ale velmi osamělá, členů „prezidentského klubu“ je velice málo a nemůžete jednoduše vzít telefon a zavolat předchůdci. Zažíváte jedinečné, neopakovatelné situace. Zkušenost z jiného veřejného angažování vám pak může pomoci, posílí empatii, pochopení druhého. Generál Pavel byl ve specifickém postavení a jeho výhoda je, že jako voják je mužem řádu a jisté uniformity. A to mu velmi pomůže.

Jak vypadá běžný den prezidenta republiky? Začíná a končí v konkrétní dobu? Jsou si dny podobné?

Funkce prezidenta není zaměstnání, které by mělo pracovní dobu. Bližší představu si můžete udělat z toho, co zaznělo v příhodě mého setkání s bývalým šéfem protokolu. Když jsem vzpomínal, kolik času jsem trávil prací. Program šéfa protokolu je jen odrazem prezidentova programu. Někdy snad ani sedm dní v týdnu a 24 hodin denně nestačí.

Ta intenzita je ale na druhou stranu přesně taková, jakou si prezident určí. Prezident Havel, když jsem já přišel na Hrad, měl už zdravotní problémy, takže fungoval režim, který mu umožnil být více v Lánech. Na Pražský hrad přijížděl jen v určité dny v týdnu a na ty jsme soustředili všechna přijetí, jmenování a podobně.

Česká veřejnost je zvyklá prezidenta vídat. Situace, kdy je prezident většinu času v pracovně a okolní svět jen informuje, co v který den udělal (například, že podepsal zákon), lidem nevyhovuje.

Co tedy prezident „celé dny dělá“?

Tráví velké množství času studiem materiálů, přípravou na jmenovací akce, přijetí a audience, setkání s diplomaty, účast na summitech, na vrcholných potkáních, na hostitelskou roli vůči jinému prezidentovi. Mezi jeho povinnosti patří agenda daná ústavou, ale také aktivity vyplývající z určitého společenského očekávání. Máte tedy práci dopoledne, odpoledne i večer.

Hodně času zabírají i porady. Třeba taková agenda, jako jsou státní vyznamenání, je každým prezidentem pojímaná úplně jinak. Pan prezident Klaus pravidelně s celým týmem řešil jednotlivé návrhy, chtěl znát naše názory, zadával úkoly na rešerše… Pan prezident Zeman celý proces pojímal spíše osobně, sám si generoval seznam a promýšlel, jak jména oceněných spojí příběhem. Václav Havel uděloval státní vyznamenání v době, kdy se napravovaly křivdy a kdy se jimi kompenzovaly rány minulosti. Chtěl mít na konci svého mandátu jistotu, že na nikoho nezapomněl.

Pak jsou tu třeba žádosti o milost, aktuálně hojně diskutovaná agenda. Neměli bychom zapomínat, že prezident republiky je hlava státu a právo udělit milost je ve své podstatě relikt minulosti, jistým způsobem pozůstatek středověkého chápání postavení a pravomoci panovníka, kdy udělování milosti bylo aktem milosrdenství, panovník stál nad zákonem a lidem to dávalo naději. V dnešním světě nemá tento akt zdánlivě místo, ale já si myslím, že má.

Ale abych na vaši otázku odpověděl zcela konkrétně: každý prezident začínal den jinak. Prezident Klaus byl člověk přesného časování, v kanceláři byl od osmi, od půl deváté až do pěti hodin. Stávalo se, že tam byl i poslední. Nebylo neobvyklé, že v pátek večer v půl šesté jsem já odcházel a pan prezident stále svítil a podepisoval a úřadoval. Pan prezident Zeman začínal svůj den později i jej později končil. Pan prezident Havel to měl také jinak.

Prezident vyhrál už na konci ledna, ale inaugurace se koná až o pár týdnů později. Co se v této době dělo?

To je zajímavá otázka, protože něco podobného zažíváme poprvé. V minulosti se složení slibu odehrálo po pár minutách. Až po roce 1993 se akt volby a akt složení prezidentského slibu oddělily a letos poprvé je takto velký časový rozestup. Je to jiné než u poslanců – tam vzniká mandát zvolením, u prezidenta složením slibu.

Nelze tedy ani říct, na co má v této době prezident nárok, ta tradice teprve vzniká. Aktivity Petra Pavla v tomto období byly tedy vedeny čistě jeho úvahami a chápáním té pozice v tuto dobu. Neměl na co navazovat, on tu tradici vytvářel. Další prezident v budoucnosti se bude moct ohlédnout a podívat se, co jeho předchůdce dělal v době čekání na složení slibu, jak aktivní byl. A že vlastně zahájil mandát ještě před inaugurací. Ale i to lze chápat, protože hlad veřejnosti byl obrovský. A vítala, jak angažovaný od začátku je. I když pro mě byly některé kroky překvapivé.

Co vás překvapilo?

Třeba cesty do krajů, kde je tradičně hostitelem hejtman. Přijel sice zvolený prezident, ale stále ještě před zahájením mandátu. Veřejně se k němu však přistupovalo jako k úřadující hlavě státu. Řekněme nicméně, že to vycházelo z přesvědčení, že k naplnění ústavy a složení slibu dojde bez problémů 9. března.

Já ale chápu, proč to pan Pavel udělal, ten zájem je maximální, prezidentská funkce dostala v posledních letech jiné vyznění, než na jaké jsme byli zvyklí. Ale musíme si uvědomit, že limity dané zákony a ústavou jsou platné a nepřekročitelné.

Podle vás by první, co si nový prezident a jeho tým vyžádá, měla být mapa Hradu. Protože je tak spletitý. Co byste doporučil obecně jako první kroky k lepšímu zorientování?

Pražský hrad, to jsou desítky budov, dva tisíce místností, neuvěřitelné množství nádvoří, uliček. Jen v Novém královském paláci, kde se nachází kancelář prezidenta, je dvacet schodišť. A když tam fungujete každý den, máte tam kancelář, tak se pro vás Hrad stane domovem. Je to město ve městě se svou vlastní historickou zkušeností a životní filozofií, kterou je třeba pochopit.

A je zajímavé uvědomit si, že to, kde pracujete, není „jen“ dnešní Hrad, ale především místo prodchnuté dějinami. Měl jsem kancelář v druhém patře paláce, kde byly dříve soukromé pokoje členů císařské rodiny, běhal tam malý císař František Josef I., později tam měla svou ložnici Charlotta Masaryková. Byla to kancelář, jejíž zdi pamatují vedle republikánské i císařskou minulost.

S novým prezidentem přichází i nová první dáma. Jaká je její funkce?

V tom máme určitý i historický zmatek. Některé reportáže tak mezi takzvané první dámy zahrnují například dcery prezidenta Masaryka či prezidenta Háchy. Ale je to tak, že v minulosti, v době monarchie, byla první dámou manželka krále. První žena království. Ta ale měla, stejně jako dnes první dáma v USA, své zástupkyně, jejichž pořadí bylo dané společenskou hierarchií. V USA nemají tedy jen First lady, ale také Second lady, Third lady apod. Druhou dámou je manželka viceprezidenta a třetí dámou manželka šéfa Kongresu. A pro všechny je ctí zastávat takovou pozici.

V našem republikánském pojetí něco takového neznáme. Česká, respektive československá veřejnost sice kdysi akceptovala, že Alice Masaryková vystupovala po boku svého otce v podstatě jako první dáma republiky, byl o to však mezi ní a Guthem-Jarkovským spor. On byl proti.

Kdo to tedy podle vás je – česká první dáma?

Být první dámou země je významná společenská úloha, ale my stále hledáme definici a způsob, jak ji vnímat. Do svého veřejného působení nastupuje spolu s prezidentem a po dobu jeho mandátu má významnou, veřejnou roli – ale přiznejme, že značně nevděčnou. Většinou si ve svízelných situacích musí poradit sama, spolehnout se na svůj cit. Například, když se rozhoduje, jaký obsah a jakou podobu dát svému působení. My očekáváme, že bude nosit krásné šaty, dokonce i ovlivňovat módní trendy, vždy bude bezchybně upravená. Ale vytváříme pro to také odpovídající podmínky? Vždyť manželka prezidenta nepobírá od státu žádný plat ani příspěvek. V USA o první dámu naopak pečuje celý tým vizážistů, návrhářů.

A pak se u nás někdo například náhodně zeptá, jak platí manželka prezidenta sociální a zdravotní. Ona ale není státní zaměstnanec, ona jen pokorně a vážně přijala fakt, že její manžel byl zvolen do nejvyšší ústavní funkce, často je připravena vzdát se vlastní profesní dráhy, aby nevzniklo riziko střetu zájmů. A to vše bez nároku na jakoukoli kompenzaci.

Jací budou manželé Pavlovi podle vás?

Výhoda pana prezidenta Pavla je, že má zkušenost ve funkci, která vyžadovala určitou sebekázeň. Schopnost vnímat řád věcí mu pomůže. Bohužel Kancelář prezidenta republiky – musím to říct s bolestnou upřímností – je v rozkladu. Je v horším stavu než v roce 1945 po okupaci. Byly přerušeny všechny vazby a právě ty je třeba obnovit, navázat na ně. Je to titěrná, namáhavá práce, kterou si ale Pražský hrad zaslouží. Každý střípek tvoří část mozaiky a bohužel to, k čemu tam nyní dochází, je bolestivé. Takže teď musíme Pražskému hradu dopřát, aby se zahojil, odpočinul si, aby měl čas se vzpamatovat a povstat. A to bude úkol pana prezidenta Pavla a jeho týmu. Najít lék, jak Hrad ozdravit.

Podívejte se na přesný program inaugurace minutu po minutě.