Článek
Herečka Klára Cibulková mě přivítala v prostorách pražského Divadla v Řeznické, kde ji na jaře čeká premiéra nové hry Ellen Babić. Je to drama o vztazích, vztahové komunikaci, o vině, manipulaci a o tom, že pravda leckdy není černá nebo bílá. Děj je navíc zasazen do dnes velmi aktuální tematiky zneužívání moci, sexuálního obtěžování a nevhodného chování v univerzitním prostoru. Ale rozhodně jsme nepovídaly jen o práci a divadle.
Mottem nové sezony Divadla v Řeznické je věta „Teď mluvím já“. Kdy jste ji naposledy použila – kdy jste se musela o slovo přihlásit důrazněji?
První, co mě napadlo, jsou hovory s mojí maminkou. Znáte to, někdy máte potřebu nedovyslechnout toho druhého a hned na jeho slova navázat, takže já někdy opravdu musím své mámě říct: Počkej, teď já, teď mluvím já. Ale nejhorší je, že pak sama sebe přistihnu, že to samé dělám svým dětem, že je leckdy také nedovyslechnu úplně do konce.
Hodně lidí vás zná ze seriálových rolí, vy jste ale hodně spjatá s divadlem. A nejen jako herečka. Znáte ho i z druhé strany, byla jste ředitelkou Divadla Viola. Jak moc odlišné ty pozice jsou? A co vás baví víc?
Jsou naprosto odlišné a teď, po té zkušenosti z Violy, můžu s jistotou říct, že lepší je pro mě být herečka. Byla to zajímavá zkušenost, ale bytostně nejšťastnější jsem skutečně jako herečka.
Teď je čas, kdy je každý den potřeba prožít smysluplně a naplno. Neodkládat svá přání, neodkládat setkání…
Váš odchod z Violy nebyl úplně příjemný (správní rada Kláru Cibulkovou odvolala nečekaně a narychlo; proti jejímu odvolání se ohradila řada herců a vznikla proti němu i petice se stovkami podpisů), ale vy jste tehdy říkala, že stejně nelitujete.
Vůbec nelituju. A kdybych tehdy věděla, do jakých konstelací vstupuju, tu funkci bych nevzala, nešla bych do toho. Ale ono je opravdu všechno špatné k něčemu dobré – a i tohle mě posunulo. Jak v pohledu na lidi, na určité mezilidské fungování, tak i ve smyslu práce sama se sebou. Mě to třeba přivedlo k tomu, začít víc poslouchat svou intuici, své tělo, své limity. Takže i když to tak ze začátku nevypadalo, ve finále pro mě tahle zkušenost měla spoustu pozitiv.
Loni jste oslavila padesáté narozeniny, říká se, že je to v životě ženy určitý milník. Vnímáte to taky tak?
Rozhodně. Může to být pomyslný konec mládí, ale taky to může být váš nový životní začátek. A tak to beru já. Jsem ve věku, kdy moje děti dospívají, to jedno je dokonce už dospělé, a já mám najednou víc času na sebe. Už je nemusím tak monitorovat, nemusím se o ně starat, jsou samostatní. Jsem jim samozřejmě stále nablízku, jsem tu pro ně, ale najednou se tu začal uvolňovat i prostor pro mě samotnou.
Dokonce mám pocit, že je to po těch dvaceti letech od chvíle, co jsem porodila prvního syna, takový návrat k sobě samé. Takže konečně! Navíc jsem starší, už nemám takovou potřebu pořád někomu něco dokazovat, za něčím se honit. Naopak cítím potřebu většího klidu, péče o sebe, potřebu být tady a teď, protože ten čas se krátí. Relativita času je najednou doopravdy tady, protože co já vím, co se stane zítra.
Ale vesměs jsou to samá pozitiva, o kterých v souvislosti se svým věkem mluvíte.
To jsou, určitě, ale zase je jasné, že to s sebou nese i jiné věci. Třeba to, že mi stárnou rodiče, takže mě dřív nebo později čeká péče o ně. Takže mi odpadl monitoring dětí, ale přibude monitoring rodičů. Ale myslím, že teď je čas, kdy mi opravdu dochází, že každý den je potřeba prožít smysluplně a naplno. Pro sebe, pro své děti, svou rodinu a pro své přátele. Neodkládat svá přání, neodkládat setkání.
Už v minulosti jste říkala, že teď chcete trochu zvolnit. Přitom právě proto, že máte děti už velké, by člověk čekal, že konečně budete moct svůj čas plně věnovat práci.
To bych mohla, ale já nechci. Předtím jsem vždycky pracovala a starala se o rodinu a čas pro mě nebyl nikdy, dá se říct. Teď je to konečně trochu jinak. Ale ne že bych méně pracovala, to si nemyslím, koneckonců mě čeká poměrně pracovně intenzivní jaro. A stále točím, dělám audioknížky. Ale potřebuju i čas pro regeneraci, relaxaci, pro bytí s rodinou, s přáteli a podobně. Chci se naplno věnovat nejen práci, ale i obyčejnému životu.
Když mluvíte o své rodině, se svým manželem, hercem Tomášem Pavelkou, se znáte od dob studií na DAMU, tedy přes 30 let. Ale láska to hned nebyla, naopak, byli jste dlouho jen kamarádi.
My ani nebyli nějak obrovští kamarádi, byli jsme spolu v jednom divadle a vídali jsme se v rámci divadelního souboru a širší party kamarádů. A dlouho jsme se pro sebe vzájemně objevovali.
Ve společnosti nám chybí takové to obyčejné gentlemanství. A ne jen ve vztahu muž a žena, ale obecně. Vzájemný respekt a slušnost…
Je výhoda začít chodit a žít s kamarádem?
Tak je fakt, že už na něco navazujete, už k sobě máte trochu otevřená vrátka. Máte spolu o čem mluvit, máte leccos společného. Ale přesto jsem byla vlastně hodně překvapená, když jsme se dali dohromady a když jsem v něm objevila partnera pro život, muže, o kterého je možné se opřít, cítit se s ním svobodná, možného otce svých dětí.
Když jste ho viděla poprvé, napadlo by vás tohle?
Ne, vůbec, my jsme si k sobě našli cestu až po různých zkušenostech. Mně bylo skoro třicet, jemu čtyřiatřicet, což je vlastně taky výhoda. Já jsem už neočekávala prince na bílém koni, za život už jsem si řadu růžových brýlí z očí sundala. Všechno berete reálněji a hlavně – po předešlých vztazích a zkušenostech už opravdu hledáte člověka, na kterého se můžete spolehnout, který bude tím opravdovým partnerem. A když navíc mezi vámi vznikne nějaká chemie, což se nám přihodilo, tak to je prostě báječné.
S manželem jste se už několikrát setkala i na jevišti, dvakrát jste dokonce hráli pár. Je to výhoda, když jste partneři a partnery hrajete? Je to méně práce, když vlastně hrajete to, čím jste v reálném světě?
Myslím, že ano, je to takové přirozenější, ta chemie nějak funguje i na jevišti. Jste si blíž, můžete si k sobě vzájemně víc dovolit.
A co nošení práce domů – jde si ji nenosit, když v ní jste spolu?
To byl paradoxně nejmenší problém, protože jsme spolu hráli v době, kdy byly děti ještě celkem malé. Jakmile nám skončila zkouška, okamžitě jsme řešili, kdo nakoupí, kdo je vyzvedne, kdo co zařídí. Prostě střih a byli jsme v úplně jiném světě. Muž navíc učí na DAMU, takže mnohdy po zkoušce letěl za studenty, takže domů jsme si práci tehdy určitě nenosili. To spíš teď si ji někdy domů nosím, když potřebuju pohled zvenčí.
Takže se s manželem o práci radíte?
Někdy, když cítím, že potřebuju pohled nebo názor někoho druhého. A já na Tomáše hodně dám, myslím si, že má na řadu věcí dobré oko, takže stojím o to vědět, co si o některých věcech myslí.
Děti máte dospělé nebo téměř dospělé, syn i dcera zjevně zdědili umělecké nadání, oba jsou součástí uskupení Performance Group Studia Cirku La Putyka. Máte z toho radost, nebo patříte k těm slavným rodičům, co by své děti raději viděli mimo umělecký svět?
Máme z toho radost. Syn se teď dostal na DAMU a já jsem ráda, že se mu to podařilo, protože si to přál. Na přijímačky se připravoval sám, tedy s minimální asistencí jedné mojí kolegyně. Zvládl to a je šťastný. Ale samozřejmě víme, co tahle profese obnáší, a já bych mu moc přála, aby byl šťastný, aby ho to naplňovalo a aby to zvládl, i když si třeba mnohdy nebude věřit, bude mít ohromné pochybnosti, bude to bolet. Ale to už si musí vybojovat sám.
Vraťme se k Divadlu v Řeznické. Na jaře vás tu čeká zmiňovaná premiéra hry Ellen Babić, která se mimo jiné dotýká tématu sexuálního a jinak nevhodného obtěžování v univerzitním prostředí. To je téma, o kterém se pomalu začíná mluvit, ale pořád je to taková šedá zóna. Jak tuhle problematiku vnímáte vy?
Je potřeba o tom mluvit a téma otevírat, protože podobných kauz už bylo několik. Třeba v Brně v Redutě jsem viděla krásné představení Feminista, které tohle téma také otevírá, navíc to bylo v době, kdy se tam na tamní pedagogické fakultě rozhořela kauza obtěžování studentek kantory. Mimochodem, na té fakultě dřív učil můj strýc, který si kdysi dávno, když byl ještě mladý, vzal svou tehdejší studentku, moji tetu.
A právě po tom představení jsme si o tom hodně povídali, protože mně se líbilo, že hra otevřela téma jak z pohledu studentů, tak i učitelů. A nebylo to vůbec černobílé, protože pravda není vždy jen na jedné nebo na druhé straně. A právě proto je o tom potřeba mluvit, vzájemně se poslouchat. Když jsem byla mladá a studovala jsem, bylo to jinak. Vůbec se o tomhle nemluvilo, takže to člověk nějak snášel, musel si s tím sám nějak poradit, protože vyjít s tím ven, mluvit o tom, to nešlo.
Vy jste nějakou takovou situaci osobně řešila?
Nebylo to sexuální obtěžování, ale spíš nevhodné chování z pozice moci. Ale já jsem si s tím ve finále nějak poradila, bránila jsem se a nestalo se, že by mě to poznamenalo, že bych si nesla nějaké traumatické následky. Ale obecně si myslím, že nám ve společnosti chybí takové to obyčejné gentlemanství. A ne jen ve vztahu muž a žena, ale obecně. Takový ten vzájemný lidský respekt vůči ostatním lidem, slušnost, respekt k tomu, co je druhému příjemné a co ne. Přitom by to měla být norma, naprosto přirozená věc.
