Článek
Lenka Quaiserová Kašíková je mladá vědkyně, která pracuje v biotechnologické společnosti Sotio Biotech. Zajímá ji nejen to, jak nás imunitní systém chrání před viry a bakteriemi, které přicházejí do těla zvenčí, ale také jak dokáže organismus bránit před rakovinou, tedy vlastními buňkami, které se vymkly kontrole. Jak lidská obranyschopnost funguje a jak se aktuální vědecké poznatky promítají do nových metod léčby nádorových onemocnění? Právě o tom je náš rozhovor.
O imunitním systému se hodně mluví. Jak si máme jednoduše představit jeho úkoly a fungování?
Jako malá jsem milovala seriál Byl jednou jeden život, ve kterém je funkce imunity vysvětlena sice velice jednoduchou, nicméně přesnou formou. Představuje ji jako armádu bránící před vnějšími i vnitřními škodlivinami, se kterými se tělo setkává každý den.
Aby nás mohl imunitní systém chránit před tím, co je nám cizí, musí se nejprve naučit rozeznat vlastní buňky od toho, co přichází zvenčí. A pokud rozezná cizorodé látky, pak proti nim zvolit vhodnou obrannou reakci. Podobně nás imunita chrání i před buňkami, které jsou sice tělu vlastní, ale vymkly se kontrole a začaly se nekontrolovatelně množit. Ty pak označujeme jako buňky nádorové.
Z čeho se tahle armáda skládá?
Je postavena do třech obranných linií. První je naše kůže a sliznice, které chrání vnitřní prostředí tím, že brání volnému styku s patogeny. Když nějaká cizorodá látka přece jen pronikne, nastupuje druhá linie – buňky, které mají schopnost cizorodé částice pohltit. Likvidují tak „útočníky“, kteří překonali vnější bariéru a první linii obrany. Třetí obrannou linii tvoří zejména T a B lymfocyty a protilátky.
Celý systém má schopnost si pamatovat, s jakým nepřítelem se potkal a co na něj platilo, a vytvořit si jakési „generály“, kteří jsou schopni při opětovném setkání se stejným typem antigenů zahájit imunitní reakci rychleji, protože už je odzkoušená.
Říká se, že někdo má „od přírody“ silnou imunitu a jiný slabou. Je kvalita obranyschopnosti opravdu daná i geneticky?
V genetickém kódu jsou zapsány mechanismy a předpoklady toho, jak bude tělo scho\ypné reagovat na podněty z okolního prostředí. Současně ale existuje i mnoho nemocí, které jsou spojeny s nefunkčností imunitního systému a jsou podmíněny geneticky. Takže ano, genetika je nesmírně důležitá a hraje velkou roli v tom, jak bude systém fungovat. Nicméně to, co naši imunitu také učí, je setkávání s patogenem – tedy s vnějším prostředím.
Imunitní systém je nedílnou součástí našeho organismu a musíme se o něj starat – například vhodnou stravouFoto: Tatjana Baibakova, Shutterstock.com
Dá se imunitní systém nějak pozitivně ovlivnit?
Jistě. Je potřeba starat se o něj podobně jako o ostatní části těla. I armádu musíte živit, cvičit i nechat odpočinout. Pokud to neděláte, vojáci nemohou být správně připraveni do boje. Chce to minimalizovat psychický stres, dostatečně spát, pravidelně doplňovat tekutiny, dobře a zdravě se stravovat, minimalizovat pití alkoholu, nekouřit a hýbat se. A platí to bez rozdílu pro všechny věkové kategorie.
Lze si obranyschopnost něčím zásadně oslabit?
Musím jen zopakovat, že je imunitní systém součástí našeho těla, a pokud s ním špatně zacházíme, pak se to na něm projeví a nemůže nás efektivně bránit. Příznaky mohou být různé. Imunitní systém je neuvěřitelně plastický, můžete si ho představit jako gumu, kterou lze natahovat, ale když se překročí určitý práh, praskne. A to je ta chvíle, kdy onemocníme. A někdy bohužel i velmi závažně.
Díky novým objevům se v poslední době daří zdokonalovat léčbu rakoviny. Lenka Quaiserová Kašíková pracuje ve výzkumu, který se zabývá imunoterapiíFoto: Archiv Lenky Quaiserové Kašíkové
Proti čemu všemu nás imunita chrání? Laici ji mají spojenou asi spíš s odolností proti virům a bakteriím, ale jak jste už řekla, působí i proti nádorovým buňkám. Jde speciálně tuto schopnost nějak posílit?
Imunitní systém je skutečně schopen rozpoznat nejen cizorodé patogeny, ale i abnormální buňky, které jsou tělu vlastní. Ve většině případů rakovinné buňky rozpozná a zlikviduje dřív, než se začnou projevovat ve formě onemocnění. Nicméně někdy nádorové buňky z radaru imunitního systému uniknou a pak už nedokáže nekontrolovatelně se dělící rakovinové buňky účinně zlikvidovat – a musí přijít zásah zvnějšku v podobě cílené léčby. To, co můžeme dělat, abychom pomohli imunitnímu systému tyto bitvy každodenně zvládnout, je podporovat ho a starat se o něj.
Hodně se mluví také o autoimunitních chorobách. Znamená to, že nám vlastní imunita může i škodit?
V případě autoimunitních onemocnění imunitní systém nepřiměřeně reaguje na látky či buňky, jež jsou tělu vlastní, ale které začne chybně pokládat za škodlivé. Jak přesně takové onemocnění vzniká, není ještě jednoznačně objasněno, ale na vině je do jisté míry nejen genetická predispozice, ale i vnější prostředí. Je to tak, že každý máme jiné genetické určení a žijeme v jiném prostředí – a oba tyto faktory se sčítají. A když dojdou k určité hodnotě, tak přeteče pomyslná kapka a může vzniknout autoimunitní onemocnění. Jak vysoký je tento práh, to je opravdu zcela individuální.
Imunita bojuje nejen s viry a bakteriemi zvenčí, ale také například proti rakovinným buňkám uvnitř tělaFoto: fizkes, Shutterstock.com
Medicína jde hodně dopředu. Podařilo se v poslední době něco zásadního o imunitě odhalit? V čem vidíte do budoucna potenciál třeba právě v boji s rakovinou?
Jako nádorový imunolog bych vyzdvihla objevy spojené s imunoterapií. Myšlenka, že imunitní systém zásadně spolupracuje při léčbě závažných onemocnění, jako je třeba rakovina, je poměrná stará. První zmínky v odborných časopisech se objevily dokonce v roce 1868. Ale to, co bylo zcela průlomové, byla práce vědců Jamese Allisona a Tasuka Hondžó, kteří za své objevy dostali Nobelovu cenu. Poukázali na existenci kontrolních senzorů imunitních reakcí. Ty slouží ve zdravém jedinci jako kontrolní body, podle nichž se řídí intenzita imunitní odpovědi. A lymfocyt, který odsloužil svoji směnu, je pomocí těchto senzorů vypnut a nahrazen novým kolegou, který má opětovně sílu zas bojovat a fungovat.
Nicméně nádorové buňky jsou schopné zneužívat tyto senzory ve svůj prospěch. A to tak, že vypnou i funkční lymfocyty, které by mohly ještě bojovat. Zcela fascinující je, že jsme v tuto chvíli schopni tyto kontrolní body opětovně odblokovat a imunitní buňky jsou schopné znovu účelně bojovat s nádorovými buňkami. Ovšem naše poznatky v tuto chvíli naznačují, že tato léčba není účinná u všech typů nádorových onemocnění.
Proto si myslím, že je zcela zásadní uvažovat o nádorovém onemocnění ne jako o jednom typu nemoci, ale potřebujeme nahlížet ještě hlouběji, a to nejen na úroveň typů a subtypů onemocnění, ale až na úroveň nádorového mikroprostředí.
