Článek
Coby vizážistka se Jana Lhotová (Darmovzalová) už více než 15 let věnuje profesionálnímu líčení, do většího povědomí se ale dostala díky reality show Královny Brna. Ta měla za cíl odhalit soukromý a pracovní život známých žen žijících v moravské metropoli. Osmidílné sérii, kterou nedávno odvysílala streamovací platforma Oneplay, dominovala i známá influencerka Nela Slováková.
I když Jana Lhotová přiznává, že nepatří mezi ženy, které si potrpí na luxus, a ani není ráda středem pozornosti, nakonec na nabídku jít do show kývla. A co víc, odhalila se až „na dřeň“. I když úplně jinak než její kolegyně…
Přiznala jste, že nejste zrovna prototyp ženy, pro kterou je život v luxusu životní meta. Necítila jste se v Královnách tak trochu „jinak“? Vaše kolegyně to přece jen měly postavené trochu odlišně…
Moje účast v Královnách Brna měla svoje opodstatnění. V první řadě jsem chtěla otevřít téma poruch příjmu potravy široké veřejnosti, protože jsem tušila, že se tento formát stane virálním.
Současně jsem také chtěla ukázat ostatním ženám, že pro to, aby se člověk cítil ve svém těle dobře, nemusí splňovat nesmyslné estetické standardy současné doby. Že být sám sebou je nejvíc osvobozující pocit, který můžete mít. A to se mi, myslím, povedlo.
Vzpomenete si, kdy přesně jste poruchou příjmu potravy začala trpět a co ji spustilo?
Řekla bych, že všechno začalo někdy kolem mých třinácti. Tam jsem poprvé pocítila nutkání, že chci zhubnout. Vyvolala to jedna „nevinná“ věta blízké rodinné známé, která řekla, že jsem moc pěkná holka, ale mám silná lýtka. Pamatuji si, že mě to ranilo a že jsem se rozhodla to změnit. Byla jsem štíhlá, měla jsem krásné dlouhé nohy, ale zřejmě víc svalnaté, což se oné paní zdálo asi „nepřijatelné“.
Vlastně nevím. U mě začaly poruchy příjmu potravy přímo ukázkově. Nevinnou poznámkou, následným omezováním jídla, které se vystupňovalo na chorobné počítání kalorií a jedno jablko denně. Pak přišlo záchvatovité přejídání a následné zvracení. Ani jedno z toho není nic, čím by se chtěl člověk chlubit. Bylo to velmi smutné a temné období, které trvalo víc než dvacet let.
Berete tuto zkušenost jako něco, co vám přes všechny ztráty i něco dalo?
Každý v životě máme nějak rozdané karty. Čím dál víc věřím v to, že ten nahoře to se mnou myslel strašně dobře. Dostala jsem takovou školu života, že nemůžu být vděčnější za to, kde jsem a kým jsem.
Co byste poradila ženám nebo dívkám, pro které je největším nepřítelem jídlo?
Velmi těžko se radí a pomáhá člověku, který sám nechce něco změnit. Vím to z vlastní zkušenosti. To jídlo je jen prostředek k vyjádření svého pocitu k sobě samé. Nenávist, nulová sebehodnota, odmítnutí… Začít napravovat vztah k jídlu, pokud je duše nemocná, je cesta, která k uzdravení nevede.
Nemáte pocit, že se sebehodnotou a sebeláskou má generace dnešních čtyřicátnic problém?
V mládí jsme my ženy víc náchylnější k pochybnostem. Nemáme za sebou tolik zkušeností a životních etap, o které se můžeme opřít. Já jsem za svých 45 let života zvládla vybojovat tolik bitev, že svou sebehodnotu a to, jak se vnímám, dnes už neovlivní ani sociální sítě ani nic ostatního.
Když jsme u těch sítí, právě ty nejvíc ovlivňují dnešní mladé holky, které touží vypadat jako všechny ty vystajlované a úspěšné krásky z Instagramu. Současná generace to má podle mě moc těžké. Ten tlak na vzhled, výkon a úspěch je enormní. Na druhou stranu izolovat se od všeho kolem taky úplně nejde.
Jste máma dvou dětí. Čemu se je snažíte učit? Patří mezi vaše výchovné atributy i zmiňovaná sebeláska?
Ano, a myslím, že je to základ, jak je mohu nejvíce chránit. Mám takovou teorii o cibuli. Děti jsou jako cibule. Úkolem nás rodičů je zajistit, aby těch ochranných slupek cibule bylo co nejvíc. Vrstvy zdravé podpory, lásky, pochopení, sebevědomí… V průběhu života se stane, že o nějakou tu vrstvu přijdou, proto je důležité, aby jich měly co nejvíc. Já jich jako malá moc neměla, a tak se stalo, že se mě i běžné věci dotýkaly a zraňovaly mě víc než ostatní.
Kdo z nich je vaší kopií a čemu učí pro změnu ony vás?
Mám osmiletého syna Matyáška, který má nádherné dlouhé zrzavé vlásky a je velmi citlivý, i když to na první pohled nevypadá. Dceři Máje jsou čtyři a zcela na rovinu můžu říct, že moje děti, hlavně Mája, mi zachránily život. Ona byla tím impulsem, když jsem se rozhodla, že chci zabojovat a uzdravit se. Chtěla jsem pro ně být silnou mámou, která tu pro ně vždycky bude. Já sama jsem tohle jako malá neměla a vím, jak moc mě to v životě poznamenalo.
Čím vás děti dokážou nabít a čím naopak spolehlivě „vybít“?
Moje děti mě naučily být autentická. Umět se smát a projevovat emoce. Někdy je ale těch emocí mezi nimi tolik, že mi třeští hlava k prasknutí.
Kdyby za vámi jednou Mája přišla s tím, že odmítá jíst, protože je tlustá, co byste jí z pozice mámy, která o tom hodně ví, řekla?
Kdyby za mnou přišla, což už samo o sobě není automatické, a byla by to ta lepší varianta, snažila bych se přijít na původ, kde to vzniklo, proč si to myslí. A s tím bychom pracovaly.
Nechala jste se slyšet, že vaší nejoblíbenější snídaní jsou vločky, řecký jogurt, ovoce a dobrá káva. Je i něco, čím hřešíte, něco vyloženě nezdravého a kalorického?
No, poslední dobou bych řekla, že téměř upouštím od řeckého jogurtu a dávám přednost nemléčným výrobkům. Kombinuju sladké a slané snídaně podle chuti nebo podle toho, jak náročný den mě čeká. Nemám důvod ani potřebu hřešit. Kalorie nepočítám, ani jsem je nikdy nepočítala. Spíš je pro mě důležité, abych jedla dobře a kvalitně a tělu nic nechybělo. Nejím jen prázdnou hmotu, všechno, co jím, jím s uvědoměním, že tělu dávám to nejlepší, co můžu.
Letos v prosinci vás čeká velká výzva. Chystáte se zúčastnit šampionátu v běhu spojeného s workoutem. Proč právě tento závod a jak vypadá vaše příprava?
Takzvaný hyrox jsem objevila náhodou. Před dvěma lety jsem po mnohaleté pauze začala cvičit. Zkoušela jsem různé formy skupinových lekcí – heat, tabatu, barre, reformer a další. Zjistila jsem, že mě to víc táhne k silovému tréninku než k nějakému poskakování a tanečkům.
Pak jsem jednou zcela náhodou zavítala na hodinu hyroxu a byla to láska na první dojem. Je to paradox, protože jsem nikdy neběhala. Mám vrozenou vadu hrudníku, tudíž tvar plic a umístění srdce mi zhoršují schopnost dýchat. Ale miluju výzvy a jdu si za tím.
Jako vizážistka jste se v rámci profese setkala se stovkami žen. Je něco, co vás na nich dokáže pořád ještě překvapit?
Někdy mě překvapí, že impulsem k tomu, se o sebe začít starat, bývá až například rozchod s partnerem. Že spoustu věcí my ženy děláme kvůli ostatním, ale zapomínáme přitom na sebe. Uvědomíme si to, až se k nám lidé, pro které jsme to dělaly, otočí zády.
Jak byste definovala krásu ženy – co, nebo kdo ji dělá krásnou? Bez váhání mohu říct, že to, co dělá ženu krásnou, je, jak ona sama sebe vnímá a jak krásný člověk je uvnitř. Všimněte si, že duše se téměř vždy propíše do obličeje.
Existuje nějaký nešvar, kterého se ženy při líčení dopouštějí?
Řekla bych, že se ženy málokdy snaží pochopit svůj obličej. Jsou naučené nosit make-up, řasenku, rtěnku, protože se to tak dělá. Ale kdyby pochopily, jak se svým obličejem pracovat, možná by si ušetřily nějaký čas v koupelně a přitom vypadaly mladší nebo víc „fresh“. Chci tím říct, že někdy kolem sebe vidím ženy, které jsou sice nalíčené, ale výsledkem je, že nevypadají líp…
