Článek
S Bárou Nesvadbovou jsme si povídaly v její pražské „základně“ – v kavárně Mezi řádky, kde dostávají pracovní příležitost lidé s hendikepem. Čekal ji křest její knihy Pauza pro duši a diář měla nabitý k prasknutí, přesto věnovala pozornost jen mně a mým otázkám. Mnohdy se na pár sekund odmlčela, aby odpovědi formulovala přesně. Možná je to tím, v jakém prostředí vyrůstala, možná tím, že se sama umí ptát jako málokdo. A tohle byl rozhovor z kategorie „za odměnu“.
Řekla jste jednou, že by člověk měl mít sám sebe vyřešeného do čtyřiceti. Máte zásadní věci vyřešené?
Jsem dítě dvou psychiatrů, tak asi nikdy nebudu mít všechno zpracované. Ale tuhle větu mě učil tatínek: v pětatřiceti už nemůžeš vyčítat vlastnímu otci, že ti nekoupil rukavičky, už to máš mít vyřešené.
Jaká byla výchova dvou psychiatrů?
Výchova podle mých rodičů byla bezhraniční, přátelská, v kruhu dospělých lidí a velmi pravdivá. Na druhou stranu byla v mnoha oblastech atypická. Například naši jsou nudisté, ale já se chodím koupat v šortkách a tričku. Naši byli velcí volnomyšlenkáři a měli manželství postavené na absolutním přátelství a velké volnosti. Já jsem záhy pochopila, že nechci mít partnera, který by mi byl nevěrný.
V mnoha aspektech žiju jinak, ale snažím se je nekonečně ctít. Měla jsem krásné dětství a nikdy jsem nezažila, že by se naši pohádali. Pořád si povídali, měli obdobnou profesi. Otec byl literát, matka miluje čtení – a i to bylo pojítko.
Co v sobě máte z maminky a co z tatínka?
Po tátovi mám syslí tváře, to je můj celoživotní stres. Někdo si tam dává vycpávky, já jsem sysel forever a budu jím i v sedmdesáti. Psaní přišlo od mámy i táty. A s mámou mám asi společnou racionalitu, kterou tatínek neměl. Byl snílek a lev salónů, plul vesmírem, nestaral se o to, jestli zítra bude něco k jídlu. Maminka uměla spravit i karmu, ale taky je nesmírně starostlivá k lidem vůkol, ke svým klientům.
Jejich vztah byl do jisté míry otevřený. Měli to tak dobře zpracované, že domácí harmonii nic nenarušilo?
To bych si jako dítě všimla. Často jsme se na to s Pavlínkou Saudkovou maminky ptaly, protože i Pavlínka má nějaký svůj životní osud, takže jsme to zkoumaly. A matka nás už jednou poslala do háje: „Holky, co to řešíte? Já byla šťastná.“ A to se nedá zpochybňovat.
Jaká je výchova podle Báry – jak vychováváte svoji dceru Bibianu?
Vlastně velmi obdobně jako vychovávali moji rodiče mě. A všímám si, že Bi je v některých aspektech dospělejší než já. Co jsem nikdy neudělala? Že bych jí v rámci dětství a dospívání pustila blíž do života jakéhokoliv svého partnera. Moc dobře vím, že se mě o život neprosila a nemůže za to, že moje manželství nevydrželo.
Měla jsem pocit, že si zaslouží moji plnou pozornost. Nyní má krásný a perfektně funkční vztah, už spolu nežijeme a já jsem tam tak trochu to dítě. Je to úplně nová životní etapa, která je pro mě nesmírně poučná a hezká v tom, že Bi je můj velký kamarád.
Je z vás silně cítit, jak hluboce si vážíte svých přátel. Na vztazích pracujete, že?
Mě musí někdo enormně pošlapat, abych řekla: „Přes tohle vlak nejede.“ To se v životě podařilo jenom jednomu člověku. Mám mnoho přátel od dětství, z mládí, ale pouštím si lidi do života i ve starším věku. Jsou to lidé, které mám hluboce ráda. Vážím si jich a věnuju jim s radostí svůj čas.
Je ale v pořádku, když se některé intenzivnější vztahy i uvolňují – jak říká Pavel Moric: „Není nutné mít věci konstantně identické.“
Pavel Moric patří k odborníkům, které jste vyzpovídala v podcastu Pauza pro duši. Nyní vyšly tyto rozhovory i knižně. Kde se nápad zrodil?
Neustále mi někdo volá, že jeho bližní potřebuje psychiatrickou pomoc. Nežijeme v jednoduché době. V životě by mě nenapadlo, že jednou budou kousek od nás padat bomby, budeme se bát říkat nějaké názory nahlas, ve společnosti se objeví tak obrovská animozita, naše děti budou přemýšlet nad tím, jestli mít děti. Chápu úzkost a tlak, do kterého se spousta lidí dostává. A přitom je tady o dva tisíce psychiatrů a terapeutů míň, než by mělo být…
Proto jsem chtěla vytvořit takovou KPZ. Aby lidi z rozhovorů dostali základní návod, co dělat, když se potřebují dostat z alkoholismu, ze závislosti na automatech nebo na telefonu, co dělat, když má dítě poruchu příjmu potravy, aby pochopili, jaký je rozdíl mezi smutkem, hlubokým smutkem a nemocí zvanou deprese, jak vyjít ze vztahů, které začínají být až vražedně složité.
Objevily se pro vás v rozhovorech „aha“ momenty?
Ač jsem se poctivě připravovala, tak takové momenty samozřejmě byly. Kupříkladu jsem si myslela, že pochopení a odpuštění čehokoliv patří mezi vlastnosti, které by měl mít každý člověk. A pak se bavím s terapeutkou Lucií Luckou a ona říká: „Nemusíš, proč bys měla všechno odpustit?“ Nebo Jitka Vodňanská mi na téma odchodu ze světa, umírání a smrti řekla: „Je mi 82 a jasně, že se smrti bojím, ale na straně druhé jsem taky hodně zvědavá.“
Mít parťáka pro život je stokrát lepší než žít sama, ale poctivě přiznávám, že se mi to zatím nepodařilo…
V podcastu Bubliny jste ohledně padesátky říkala, že jste čekala, že chlapi přestanou mít zájem, ale oni pískají dál. Došlo k nějakým změnám?
Na pozornost opačného pohlaví jsem byla do jisté míry zvyklá od mládí – a i kdyby zmizela, asi by mě to nenaštvalo. Ale ona nemizí, je to od nich hezké. Nemám pocit, že bych měla méně sil, energie nebo nápadů. Ale Pavlína Pořízková a její muž říkají, že v šedesáti mají posledních dvacet let.
A ani já už nemám pocit, že by život byl nekonečný. Přemýšlím, kolik mám plánů a kolik času. Chci do Japonska, do Maroka, chci jet s Lili Khousnoutdinovou do Bhútánu – a to nejde v pětašedesáti, když chci lézt po horách.
Někde jste řekla, že „píšete načisto, ale žijete nanečisto“. Mně tedy přijde, že žijete velmi načisto.
Děkuju. To bylo asi myšleno na moje vztahy.
Vaše Bi říká, že sbíráte typy. Je ještě nějaký typ, který chybí ve sbírce?
Nedávno Bibča překládala dvě povídky z Karikatury muže, pak za mnou přijela a říká: „Maminko, máš tu nějaký víno? Já jsem přeložila jednu povídku a to je tak strašnej týpek! Kdo s ním chodil?“ Nevěřila mi, že je vymyšlený. „Naval tu informaci,“ trvala na svém. Dodnes se tomu směju.
Mým životem ale prochází spousta báječných mužů. Sanjiv je léta můj přítel na život a na smrt, něco mezi nejlepším kamarádem, otcem a nej partnerem. Milan a Jakub jsou moje rodina, Alešek absolutní spoleh, Pavel pravda a láska. Své klučičí kamarády nekonečně ctím. A myslím, že i v rámci vztahu je kámen úrazu spíš na mé straně. Prostě jsem černobílá, neumím kompromisy. Bohužel. Bohudík?
Já vím, že se to každé mámě říká těžko, ale co považujete za největší mateřský úspěch?
To, že je Bi hodná, zajímá se o jiné lidi, a když je potřeba pomoct, tak to vždycky udělá. Má snad ještě extrémnější vztah ke zvířatům než já… Nejvíc jsem pyšná na to, že vnímá ostatní. A jsem vděčná, když sleduju její počínající kariéru, jsem nesmírně šťastná, že ji práce naplňuje a dělá, co miluje.
To všechno platí i o vás. Měla jste pocit, že si žijete hezky a máte to společnosti vracet, tak jste s Pavlínou Saudkovou založily BeCharity. Co jste za ty roky dokázaly?
Já moc na čísla nejsem, ale Pavlínka mi nedávno řekla: „Báro, uvědomuješ si, že jsme mezi nemocné lidi rozdělily už víc než sto milionů korun? To je na dvě holky docela fajn.“
Ale kdybych kolem sebe neměla přátele, kteří nám věří a fond podporují, tak by se nikdy tolik dobrého nepovedlo. Pomoct stovkám nemocným, vybudovat kavárnu Mezi řádky, chráněné bydlení…
Moje oblíbené motto je: Normální je být různí. A díky fondu zažívám zázraky: třeba Terezka, jedna z našich prvních, u které nebylo jisté, že bude chodit, nedávno porodila zdravou holčičku. Mámy nám posílají fotky, jak jim děti pomáhají péct vanilkové rohlíčky, jak jdou s asistentem do školy. A to je nejvíc!
Byla jste vždy zvyklá starat se o sebe a dceru. Je pak těžké dát mužům prostor, aby se starali o vás?
Říkají o mně, že to neumím. Je to těžké, mám ráda svoji samostatnost. Ale terapeutka Eliška Mynářová (dříve Michal Mynář) říká, že v partnerství člověk pozná sám sebe mnohem víc, než když si doma čte. A já souhlasím… Mít parťáka pro život je stokrát lepší než žít sama, ale poctivě přiznávám, že se mi to zatím nepodařilo.
Většinou jste v roli zpovídajícího. Máte vysněného člověka, se kterým byste chtěla vést rozhovor? Je jedno, zda je žijící, nebo již ne…
Tatínka. Zemřel, když jsem byla hodně mladá, bylo mi 29 – a to je na loučení brzo. Myslím, že je spousta věcí, které jsme si neřekli.
Na co byste se ho zeptala?
Jestli mě nemohl udělat víc submisivní a míň závislou na geniálních mužích. Vyrůstala jsem s ním a jeho kolegy, laťka je hodně vysoko… A zajímalo by mě, jestli byl šťastný a jestli něčeho lituje. Pak také, proč napsal román Peklo Beneš a co znamená Ztracená tvář. Ani jednomu dodnes nerozumím.
A vy jste šťastná? Litujete něčeho?
Ne, naštěstí tohle mám srovnané. Všechno je tak, jak má být. Mám ráda větu: Štěstí se skládá z okamžiku a to ostatní je život.
