Manažerka má 4 děti a firmu: Že jsem kariéristka? Ženy přece mužům také nevyčítají, že pracují

Radka Dohnalová je manažerka, zakladatelka firmy Atairu, která se zaměřuje na rozvoj lídrů a dnes patří mezi top 10 v Evropě. Úspěšná podnikatelka je autorkou různých rozvojových programů, často přispívá do odborných diskuzí a je citována v médiích. Před založením firmy působila například v OSN. Žije s manželem a čtyřmi dětmi v Praze.

Jak se jí daří všechno zvládat? Nešlo by to bez pevného odhodlání a velké podpory partnera… A také se vzdala přesvědčení, že musí být vždy ve všem perfektní. „Na ten klíč, jak se nevyčerpat ani v mateřství, ani v práci, a vybalancovat to, si musí přijít každá žena sama,“ říká.

Co považujete za zásadní věc, která vás kdysi nasměrovala k úspěšné profesní dráze?

V šestnácti sedmnácti letech jsem rok studovala na střední škole v Americe. A můj spolužák se tehdy hlásil na Harvard. To pro mě bylo něco nepředstavitelného. Neuměla jsem si představit, že já bych to mohla zvládnout. Nicméně ten kluk nebyl nijak výjimečný. A já jsem si tenkrát řekla, proč bych také nemohla zkusit Harvard, když to zkouší on.

Sedí na to jeden poznatek, že každý člověk je průměrem pěti lidí, kterými se obklopuje. Když máte kolem sebe lidi, kteří míří vysoko a chtějí se posouvat, ovlivní to i vás. Já jsem například díky tomu spolužákovi zjistila, že nic není nemožné. A to byl pro mě – a později pro mé podnikání – velmi důležitý bod.

Když jste poslala přihlášku na svou vysněnou školu, zjistila jste, že jste těhotná. Jak se dá zvládnout Harvard s malým dítětem?

Těhotenství mě překvapilo. Sice jsem věděla, že chci velkou rodinu, jen jsem to měla v přemýšlení třeba až o čtyři roky později. Moje první reakce byla, že do Ameriky na Harvard nepůjdu, že si ten postgraduál můžu udělat třeba ve Francii, a začala jsem si snižovat laťku. Můj manžel tehdy řekl: „Vždycky jsi chtěla jít na Harvard. Nedělejme tedy kompromisy a bavme se o tom, jak to můžeme udělat.“ Pro mě bylo velmi silné už jen to, že to navrhl, a navíc pak dodal, že je ochotný jít na mateřskou. Takže když se ptáte, jak se to dá zvládnout, tak první je mít nastavení, že to vůbec jde.

A ta druhá věc, která vám pomohla?

Druhá věc je, že se říká, že na Harvardu trpí lidé FOMO. Fear of missing out. Jsi pod tlakem, že když nepůjdeš na akci, na přednášku, tak ti uteče nějaká kritická informace, která má vliv na tvou kariéru, že nepotkáš někoho důležitého pro tvůj byznys a podobně. Jedna z mých charakteristických vlastností je, že když se pro něco rozhodnu, pak už necouvnu a všechno si zorganizuju tak, aby se to podařilo. A to jsem udělala i na Harvardu. Rozhodla jsem se například, že na party půjdu jen jednou za měsíc. Že úkoly nebudu dělat jako jiní na tisíc procent, ale „jen“ na sto.

Neměla jsem nejlepší známky, ale soustředila jsem se na věci, které mi dávaly smysl: abych dokončila školu a na manžela s Tobíkem. Tenhle postoj mi vydržel dodnes. Dělám věci, které jsou nejdůležitější, a dalším buď nevěnuju pozornost, nebo je deleguju na někoho v týmu. Na pár věcí mám vysoké nároky, ale dokážu si třeba jít lehnout s tím, že nemám doma uklizeno. Maminka mi třeba někdy řekne, že jsem něco mohla udělat lépe, a já odpovím: Ano, mohla, ale rozhodla jsem se, že čas věnuju něčemu jinému, a jsem tak spokojená.

Jak vás Harvard zformoval, co vám dal po osobnostní stránce?

Věřím, že když máme nějaké limity – jako třeba dítě během studií - pomůže to dělat věci jinak. Protože limit vás k tomu dotlačí. Hledat jiné cesty, jiná řešení. Mám tyhle situace ráda, vyhledávám je, protože mě to nutí dívat se na věci jinak a jinak je řešit. Harvard mě posunul ve smyslu podnikání. Kolem mě byli lidé, kteří zakládali mezinárodně působící firmy, a mě ty jejich ambice motivovaly, abych od začátku budovala Atairu nadnárodně. Když jsme se v roce 2020 dostali mezi top 10 leadershipových firem v Evropě, byla za tím mimo jiné odvaha začít podnikat, kterou jsem získala právě na Harvardu.

Firmu jste zakládala jako máma tří malých dětí. Jak těžké bylo propojit svět byznysu s fungováním v rámci rodiny?

První věc byla práce s mými vnitřními strachy, ale s tím jsem už pracovala na Harvardu. Musela jsem si zpracovat, že nejsem špatná máma, když s dětmi nejsem sto procent času. Významný element byl partner, který mi pomáhal. A to především tím, že mě podporoval. To pro mě bylo extrémně důležité. Nezbytné pro mě bylo postavit si tým. Protože buď může člověk prioritizovat, dělat to nejdůležitější, ale ve finále toho udělat méně, nebo může navýšit kapacity a vytvořit tým. A to i doma.

Nicméně do toho vstupují kritické aspekty: Ekonomika na začátku nevychází. Všechny peníze dáte za hlídání a říkáte si, jestli to má vůbec smysl a jestli není snazší zůstat doma a nenervovat se. Uvědomila jsem si ale, že to je dlouhodobá investice, která se vrátí třeba až po pěti letech. Důležité je také vědět, proč to všechno děláte, a v těch náročných momentech, kdy jste strašně unavení, si to připomínat. Byla jsem si jistá, že se chci věnovat leadershipu, že chci budovat firmu, že to je mé poslání, a to mi pomáhalo překonat ty těžké chvíle.

Je pravda, že nemalou inspirací k založení vlastní firmy byl váš druhý syn Jonáš, který se narodil s poruchou autistického spektra?

On mi dodal odvahu. Věděla jsem, že chci založit firmu, ale neuměla jsem se rozhodnout. Stále jsem si říkala, že ještě počkám. Ale na druhou stranu jsem už byla rozhodnutá, že kvůli Jonáškovu zdravotnímu stavu nechci zůstat v té práci, kde jsem byla, protože tam nebyla flexibilita a neměla jsem pocit smysluplnosti.

A tahle náročná situace mě stále víc posouvala k vědomí, že život je tady a teď. Takže kdy jindy založit firmu, když ne teď? Došlo mi, že už nechci dělat kompromisy, když mi to nedává smysl. Že už nemůžu být ta hodná holka, která stále dělá ústupky a ohlíží se, co chtějí druzí… Jonáš mi v ten moment dodal větší odvahu a sílu to rozseknout, než jsem sama měla.

Setkávala jste se s předsudky, že kvůli práci stavíte rodinu na druhou kolej?

Určitě. A je to věc, která mě moc mrzí. Když jsem s miminem studovala na Harvardu, všichni mi tam fandili a ptali se, jak můžou pomoct. Tady se na vás většina lidí dívá kriticky, hodí vás do kategorie kariéristka, což se rovná, že nejste dobrá máma. Když jdete na pískoviště v pět odpoledne, vyzvedáváte dítě poslední ze školky, děti zlobí, tak dostanete nálepku, že to nezvládáte. Jakýkoli element nedokonalosti se přičte tomu, že pracujete.

Ale jak jsou děti starší, čím dál více mě utvrzují v tom, že kvůli práci jsem opravdu nikdy nebyla špatná máma: říkají mi, že jsou na mě pyšné, co jsem dokázala. Ani manžel mi nikdy nenaznačil, že bych se nestarala o děti. Na druhou stranu, my ženy přece také partnerům nevyčítáme, že pracují. Ale nebylo jednoduché to skloubit a ani není. Když kvůli dětem odcházím z práce dříve, kolikrát mi naskakují myšlenky, jak asi ostatní berou, že mám takové úlevy…

A že bych se často setkávala s uznáním, že jsem dobrá, jak se čtyřmi dětmi zvládám svůj byznys? To tedy ne. Z devadesáti procent jsou to spíš hejty na pracující matky a maximálně tak z deseti nějaká pochvala.

Vašim dětem je 14, 12, 9 a nejmladší holčičce byl právě rok. Co jste musela v posledním roce přenastavit, abyste nadále zvládala rodinu i byznys?

První půlrok po narození nejmladší dcery jsem dělala jen ty nejnutnější věci a až pak jsem začala opět pracovat na full time. Znamenalo to navýšit tým jak ve firmě, tak i doma. Nepředstírám, že vše stihnu sama. Neuklízím, nevařím, nenakupuju. Než bych se starala o uklízení, radši vydělám na to, aby mi s tím někdo pomohl, a jedu se staršími dětmi na kolo, jdu s nimi na tenis, dělám s nimi úkoly.

Chci trávit čas tím, kde mám nejvyšší přidanou hodnotu. A tu mám v práci a také v kvalitně stráveném čase s dětmi. Mimochodem, když jsou děti větší, tak nějak přirozeně začínají fungovat v tom domácím týmu, zvládnou pomoct s různými věcmi. Nejstarší syn třeba občas přichystá večeři.

Kdybyste měla nějak podpořit mámy, které se bojí, že nezvládnou propojit kariéru a mateřství, co byste jim řekla?

Myslím, že žijeme v dobré době. Firmy jsou pod tlakem, aby uměly pracovat se ženami a vycházely jim vstříc. To třeba před deseti lety nebylo. Je to tedy o tom, najít si takovou firmu, která tyto věci podporuje. A pak také začít pracovat samy se sebou, abychom se zbavily perfekcionismu. Říkám to i své dceři: Nebičujme se za to, že nejsme a nebudeme perfektní.

Nicméně na ten klíč, jak se nevyčerpat ani v mateřství, ani v práci, a vybalancovat to, si musí přijít každá žena sama. Ptát se, co chce, a co tedy musí změnit, aby jí to vyhovovalo. A ano, já se samozřejmě snažím děti rozvíjet, ale jsou i momenty, kdy jim řeknu: Teď nic neděláme, můžete být na tabletu. Já odpočívám, protože jsem unavená, nemůžu jet pořád na sto procent.

Nejsem dobrá máma! Falešný pocit, že jste jako matky selhaly, vás může dostat na psychické dno