Marta Kubišová o největší ztrátě, slzách, plánovaném konci a mužích. Bez chlapů je život jednodušší, říká zpěvačka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Její píseň Modlitba pro Martu se stala jakousi hymnou sametové revoluce. Oslavuje svobodu a její text ani po více než 50 letech od svého vzniku nezestárl.

Ačkoli je pro většinu lidí Marta Kubišová především odvážná žena, která se dokázala postavit režimu a kvůli tomu musela na dvacet let přerušit pěveckou kariéru, ona to vidí jinak. Jak jsem z povídání s ní pochopila, sama sebe jako hrdinku nevnímá, ani jako bojovnici, život bere takový, jaký je. A žádnou „zlobu, závist ani zášť“ necítí a prý ani nikdy necítila.

Marto, jak se máte?

Bolí mě kolena, ale co se dá dělat. A taky cemr, jak říkal vždycky můj táta, ale záda bolí občas asi všechny. Tak se na to snažím nemyslet. Musím venčit svoji Brillinku, ale ona mi to naštěstí ulehčuje. To víte, než slezu to jedno patro dolů, trvá mi to dlouho, ale pak už má svoje oblíbené místo před domem, netahá mě nikam daleko.

Před šesti lety jste oficiálně ukončila kariéru, nechybí vám to? Vystupování, zpěv, koncerty, potlesk…

Absolutně ne. Do svých pětasedmdesáti jsem životem profrčela takovou rychlostí, že jsem ráda, že mám konečně klid. Navíc já si to takhle naplánovala, takhle jsem to chtěla a všem jsem to řekla. Do pětasedmdesáti a pak konec.

Pro mnoho lidí jste jedním ze symbolů sametové revoluce. Také se tak vnímáte?

Ani trochu. Všechno bylo hrozně náhodné a neplánované. Seděla jsem v práci a najednou přišel Ondra Vetchý, že prý: Paní Kubišová, potřebuje vás prezident Václav Havel. No a když vás potřebuje prezident, tedy prezident Havel, tak jdete. Víte, já mám takovou trochu blbou vlastnost, že moc nepřemýšlím dopředu. Do všeho se vrhám po hlavě. A pak jsem vždycky překvapená, co z toho je. K tomuhle jsem fakt přišla jak slepá k houslím. Ale to vlastně ke všemu. Vždyť já dodneška ani nevím, čím jsem těm komunistům tolik vadila.

Nenadchla je Modlitba pro Martu, a pak jste navíc podepsala Chartu 77, to je to, co vám neodpustili, ne?

Chartu jsem podepsala v roce 1977, to už jsem dávno měla zákaz vystupovat. A Modlitba pro Martu byla obyčejná píseň k seriálu Jaroslava Dietla Píseň pro Rudolfa III., který tehdy běžel. Já přece nevěděla, že sem vtrhnou Rusové a ten text dostane úplně jiný rozměr. Ale to máte jedno, život jsem vždycky brala takový, jaký je. To je moje další vlastnost, když se něco nepovede, smířím se s tím a jdu dál.

Neříkejte mi, že když vám zakázali zpívat a vy jste se musela dívat, jak vaši kolegové budují kariéry, nebojovala jste s negativními emocemi…

Jakože bych jim to záviděla nebo nepřála? To nikdy, přistupovala jsem k tomu tak, jak to bylo. Navíc kolegové byli dobří, talentovaní, proč by neměli mít, proboha, kariéru?

Vy jste ale přece také byla dobrá…

To sice možná ano, ale režim mi to neumožnil, s tím se prostě nedalo nic dělat. A kdybych komukoli cokoli záviděla nebo nepřála, nic by to přece nezměnilo.

Ale vám život a režim v té době opravdu dost nakládal…

Ale tak nakládal, prostě jsem nemohla zpívat a čas od času jsem chodila na výslechy. Ale to je zase takový můj další asi tak trochu sebevražedný povahový rys, já se na ty výslechy i těšila.

Vy jste se těšila na výslechy u StB?

Vlastně jo. Že zase potkám nějaké blbce. A víte, co vám řeknu? Nikdy mě nezklamali, opravovala jsem jim gramatické chyby a tím jsem se docela bavila. Ale mě to tak netrápilo asi proto, že jsem v životě překonala mnohem horší věci než nějaké hloupé výslechy.

Předpokládám, že narážíte na svoje nepovedené první manželství, které skončilo rozvodem, ale hlavně jste na jeho konci přišla v osmém měsíci těhotenství o dítě.

Přesně tak, to bylo fakt strašlivé. Skoro jsem umřela a neustále jsem se zlobila na své tělo, že mě takhle zradilo, že nedokázalo udržet to dítě. A jak tedy já normálně moc nebrečím, to bylo období, kdy jsem brečela skoro pořád. Ale zase, stejně jsem pořád věřila a nepochybovala o tom, že dítě jednou budu mít.

A měla jste, se svým druhým manželem, režisérem Janem Moravcem máte dceru Kateřinu.

Ano, a tomu mému vytouženému miminku je teď už 44 let.

Nicméně ani druhé manželství nedopadlo dobře a byla to taková vaše další životní rána.

Ale tak rána asi ne, ale příjemné to nebylo. Jenže já prostě nevěděla, že si beru „playboye“. A nejdřív jsem to nechtěla řešit, myslet na to, jenže když se pak dostanete do stavu, kdy o každé ženské, která se kolem vás mihne, přemýšlíte, zda prošla postelí vašeho muže, dojdou vám nervy. A mně tehdy bylo 39, rozvedla jsem se a řekla si, že prostě „s chlapama končím“. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života…

Já vím, četla jsem někde vaše slova o tom, že k životu chlapa nepotřebujete. Ale vážně jste si žádného už od druhého rozvodu k sobě nepustila?

Ne, ani k tělu, natož do bytu. Život bez nich je jednodušší.

Dobře, tak chlapa jste si k sobě už nepustila, ale pro koho máte ve svém životě vždycky místo, to jsou zvířata. Měla jste k nim silný vztah už od dětství?

To ano, milovala jsem koně, na nich jsem i jako mladá jezdila. A zvířecí příběhy mě vždycky dojímaly a dojímají dodnes. Ale jestli narážíte na pořad Chcete mě?, tak to byla opět náhoda, vlastně skoro jako všechno v mém životě. Napadlo mě to jen tak na jedné akci, kde se řešila problematika opuštěných zvířat. A já si řekla, ještě se scénáristou Jiřím Šebánkem, že televize by tomu mohla pomoct. A zas jsem si nepromyslela, jakou dřinu to bude obnášet, ale jak už jsem se do toho pustila, nešlo to nechat být. A pořad se udržel na obrazovkách dokonce 29 let!

Vzhledem k vašemu vztahu ke zvířatům mě samozřejmě nepřekvapilo, že pomáháte organizaci Helppes, jež cvičí psy, kteří pak pomáhají lidem s nejrůznějšími handicapy…

Já znám Zuzku (Zuzana Daušová, ředitelka a vedoucí výcviku Helppes - pozn. red.) dlouhé roky, vím, že je nesmírně zapálená a pracovitá, a pejsci, které tam vycvičí, i s jejím skvělým týmem, jsou neuvěřitelní. Dokážou lidem pomáhat tak moc, až to bere dech. Za mě je to prospěšná a hlavně potřebná činnost, takže s nimi moc ráda spolupracuji. Spojení lidí a zvířat je opravdu cenné, na to bychom neměli zapomínat.

Za dobu své existence Helppes vycvičil a potřebným lidem předal stovky psů. Vše ale především díky štědrosti dárců, přičemž úměra je tu přímá. Čím víc peněz bude organizace mít, tím víc toho bude moct pro lidi s handicapem udělat. Počítá se každá pomoc, každá drobná částka. Přispět může opravdu každý! Jak?