Článek
Vojta Urban a Betty Minaříková? Láska na první pohled jako vyšitá. Když Muž roku 2019 poprvé spatřil svou „sokyni“ na castingu televizní soutěže amatérských kuchařů, okamžitě přeskočila jiskra. Brzy nato spolu začali bydlet, vzali se a dnes jsou z nich rodiče téměř dvouleté dcery Amálky. I přesto, že se Vojta potýkal s neplodností.
Jak si známí food influenceři užívají rodičovství a kolik se toho v jejich životech narozením dítěte změnilo? A co si pokaždé rádi nechají dovézt, když se ani jednomu nechce vařit?
- Co je podle vás alfa a omega ve vztahu, kde se narodí první miminko?
Vojta: Otevřenost, flexibilita, naslouchání a schopnost učit se.
Betty: Souhlasím. Zároveň bych dodala, jak je potřebná pomoc (a to nejen) partnera v šestinedělí. Ať už emoční, tak fyzická…
- Jak moc vás rodičovství změnilo?
Betty: Mně se zdá, že moc ne. Samozřejmě že se náš režim hodně změnil, člověk už neřeší jen sám sebe. Ale upřímně – já jsem neměla žádná očekávání, co a jak bude, tak jsem nebyla ani překvapená. Zároveň se s Ami snažíme dělat všechno jako předtím. Samozřejmě s úpravou jejích potřeb – jídla, spánku a podobně. Ale je to skvělá parťačka, má ráda lidi, nevadí jí cestování. Takže v tomhle ohledu to máme jednodušší než spousta jiných rodičů.
Vojta: Mně totálně. Život se najednou otočí o 180 stupňů a vaším hlavním úkolem – nonstop a skoro navždy – je zajišťovat přežití toho malého človíčka.
- Čím vás dcera Amálka momentálně nejvíc dostává?
Betty: Jak si povídá a zpívá. Zároveň tím, jak se jí dokáže změnit nálada z vteřiny na vteřinu – v jednu chvíli se směje, za sekundu se vzteká. Snad je to, jak se říká, jenom období…
Vojta: Apetitem a řečněním.
- V čem je celá maminka a v čem se podobá tátovi?
Betty: Vzhledově je Ami celý Vojta. Moje máma říká, že povahově je stejná, jako jsem byla já, když jsem byla malá: veselá a bezproblémová. Jen je, díkybohu, malinko opatrnější, to bude mít zase spíš po Vojtovi.
Vojta: Je to takový můj klon, takže z legrace občas říkám, že u nás je jistý jen otec. Ale po Bettynce se jistě taky něco najde.
- Umí někdy i pořádně zazlobit?
Betty: Spíš se občas umí pořádně vztekat. Naštěstí to trvá jen chvíli. Jsem vždycky v šoku, když jí začnu něco vysvětlovat a ona vypadá, že tomu už rozumí a chápe to.
- Má štěstí, že má oba rodiče vášnivé kuchaře. Co jí nejčastěji vaříte?
Betty: My oba jsme s Vojtou byli jako malí velcí jedlíci, a to má Ami po nás. Občas něco nechce, ale neřešíme to. I když se někdy přistihnu, že jí říkám: „Jestli nesníš oběd, nebudou maliny“ – to je její oblíbený dezert. Ale vždycky se snažím si uvědomit, že takhle dělat nechci, a příště se to snažím vyřešit lépe. Vařím jí většinou všechno, co jíme my.
- Co jí naopak nechutná, bojujete s něčím takovým?
Betty: Listový salát. Ten ochutnala a plive ho. To ale není žádná tragédie.
- V rámci svých aktivit se mimo jiné zaměřujete i na téma školních svačin. Statistiky odhalily smutný fakt, že školáci svačinám moc nedávají, a když už, tak místo té domácí sáhnou po nějakém rychlém občerstvení. O co konkrétně usilujete?
Vojta: Chceme inspirovat veřejnost ke zdravému stravování i udržitelnosti. Ukázat, že kvalitní jídlo, které budou mít (nejen) děti s sebou ve škole a po kterém se budou cítit dobře, bez únavy, návalů chutí či hladu, nemusí být zas tak složité a ani časově nebo finančně náročné.
Podílíme se také na projektu Škola hokejových talentů, podporujeme mládežnickou sbírku Puky pomáhají a připravovali jsme taky zdravé svačiny přímo do šatny našich hokejových mistrů světa.
Betty: Myslím, že všechno začíná doma. Děti se učí od nás. Takže když chceme, aby jedly zdravě, musí to vidět doma. Jak u jídla, tak u pití. Na druhou stranu myslím, že ideální nejsou ani nějaké velké zákazy. My teď v létě Ami občas koupíme zmrzlinu, ale vždycky vybíráme tu, která je tvarohová, nebo tu, ve které je nejméně přidaného cukru.
- Když si oba chcete od vaření odfrknout – jak to řešíte?
Vojta: Většinou si necháme jídlo dovézt. Někdy se chce člověk jen tak svalit na gauč a dát si k tomu nějakou ňaminu, jak by řekla naše Amálka. Ale doručování jídla už naštěstí není záležitost jen nějakých pochybných rychlovek. Takže přes léto nás takhle zachraňuje třeba skvělá neapolská pizza.
Betty: V řetězcových fastfoodech téměř nejíme. Občas si zajdeme někam na snídani nebo si něco objednáme, ale když se nám nechce vařit, většinou to řešíme tvarohem s naší granolou a ovocem. To už miluje i Ami. A když si Vojta sedne s plnou miskou na sedačku, okamžitě utíká a půlku mu sní.
