Vaření: Koníček, nebo stresující povinnost? Příprava teplých večeří je asi věčný úděl českých žen…

„Nebaví mě to, a když pořád dokola čtu o ženách, které jsou z vaření nadšené, mám špatné svědomí,“ přiznává osmačtyřicetiletá Karolína. „Děti jsem vychovala, rodinu jsem nikdy neodbývala polévkami z pytlíku, párky jsem jim ohřála, jen když bylo nejhůř, o víkendech jsem pravidelně pekla a nikdo si na moji kuchyni nikdy nestěžoval. Ale prostě to nesnáším. Můj problém je ten, že hrozně nerada dělám věci, které nejsou vidět. A u vaření ten pocit marnosti mám. Spousta času, pak se to během chvilky zblajzne, zbude jen špinavé nádobí – a nic. U vaření je pekelná ta strašná pomíjivost.“

Zato Jitku prý vaření i celkem baví… Ale jen o víkendu, když je na to čas a nespěchá se. Podle ní je model, kdy je člověk do pěti v práci, pak řeší kroužky dětí a k tomu dennodenně vymýšlí, co rodině připravit, aby to bylo zdravé, pestré a cenově přijatelné, velice vyčerpávající. „Závidím ženám, jež mají vaření jako hobby. Pro mě je to povinnost, kterou dělám jen kvůli dětem, nikdo jiný by mě nedonutil. A když poslouchám v práci kolegyni, že jedno její dítě má alergii na lepek, druhé nejí maso a manžel maso naopak vyžaduje… Z toho bych se oběsila.“

Z ekonomického hlediska – pokud se bere za samozřejmé, že domácí kuchařka nebo kuchař vaří zadarmo – je domácí stravování rozhodně výhodnější. Z lidského hlediska otázka zní: Váží si rodina jejich práce dostatečně? A je každodenní vyvařování nutné z jiného než finančního důvodu? Na západě si kupují zaměstnaní lidé v samoobsluhách předpřipravené polotovary. Ti bohatší mají hospodyni. Říct „jdu vařit“ tam znamená hodit něco koupeného předpřipraveného do mikrovlnky nebo trouby. Některé byty už mají kuchyně bez sporáků, vybavené právě jen mikrovlnkou, kávovarem a případně mixérem.

Teplý domácí oběd a teplá večeře jako norma? Ani omylem. Kdo má chuť na „teplé“, tak si ho objedná. Že by někdo utažený v pracovním procesu po příchodu z práce pomalu táhl hovězí vývar několik hodin nebo se patlal se složitými koláči na snídani? To nikoho ani nenapadne. A nakládání pocitů viny a osočování z lenosti, když se žena, která dorazí domů po šichtě, nehrne hned s nadšením ke sporáku? To není fér.

Realita je taková, že za první republiky a do komunistického převratu v roce 1948 ve středostavovských a bohatších rodinách vařily většinou najaté síly. Dcery se sice musely naučit vařit, ale především proto, aby v budoucnu rozuměly sestavování jídelníčku a mohly dostatečně kvalifikovaně řídit práci personálu.

V chudších poměrech, kde nebylo na nějaké pestré debužírování ani pomyšlení, se vždycky navařil hrnec „něčeho“, co se pak jedlo dva i více dnů. Krkonošské kyselo – prostá polévka z kvásku – byla na stole i týden od rána do večera. „Také se nesmí zapomínat, že v chudších rodinách měly smůlu starší dcery. Fungovaly jako chůvy, služky a kuchařky zadarmo, sotva udržely vařečku v ruce. Moje babička byla druhorozená z devíti dětí a už v osmi letech zvládla oběd pro celou rodinu a na krku měla mladší sourozence,“ říká šedesátiletá učitelka Jana Kábrtová.

Argumentům, že takových holek neubylo, v dospělosti si nestěžovaly a ještě si u domácích prací zpívaly, se Jana Kábrtová jen usmívá: „Žen se v minulosti nikdo neptal, jestli je vaření baví, nebo nebaví a vůbec jaké mají představy o životě. To nebylo téma. Ani to, co dělá s holčičkou, když jí její porody vyčerpaná matka připraví o dětství tím, že na ni přehodí svoji rodičovskou zodpovědnost. Prostě ‚ženský úděl‘…“ Jedná se o popsaný fenomén, mluví se o „syndromu nejstarší dcery“ a snaha nakládat domácí povinnosti na nejstarší dívky se v rodinách bohužel objevuje i dnes.

Po únoru 1948 byly služky osvobozeny od vykořisťování a často pak naklusaly do mnohem větší otročiny k pásu do továrny. Silná socialistická žena zvládla každý den hned dvě směny – jednu v práci a druhou doma. A byla na tom tak výrazně hůř než mnoho žen za první republiky. Jak vzpomíná na dětství za socialismu Adéla, jejíž maminka byla zdravotní sestra? „Myslím, že naše mámy byly unavené stejně jako dnes my, jen se to neodvažovaly říct nahlas. Jednak by je nikdo neposlouchal a jednak by se na ně pohlíželo, jako že selhaly. V řadě rodin se to stejně pytlíkovalo tak, že vařily babičky, neprovdané tetičky, někde i muži. Jen se to neventilovalo. A často byl k večeři chleba s máslem a nazdar. Prostě den má jen čtyřiadvacet hodin.“

V devadesátých letech, kdy se měnil režim, bylo Adéle dvacet dva let a právě se vdávala. Druhá směna pokračovala a její generaci navíc terorizoval mediální obraz vše zvládajících manažerek, které stíhaly řídit banky, rodit děti, péct domácí chléb, vyrábět jogurty a na Vánoce vytvářet třiadvacet druhů cukroví promazávaných vlastnoručně zavařovanou marmeládou. „Nikdo tomu samozřejmě nevěřil, ale stejně vyvolávaly v ‚méně úspěšných ženách‘ frustraci a pocity neschopnosti. Pravda byla opět taková, že aby mohly chytnout nové šance za pačesy, rotovaly kolem nich babičky anebo si najímaly výpomoc… Takže zaplať pánbůh za dnešek, kdy se už nic nehraje a nepředstírá. Každý si své všední stravování řeší podle svých finančních i časových sil, možností i vztahu k vaření,“ uzavírá.

Covid, následující inflace a zdražování znova nahnaly – zejména ženy z rozpočtově napjatějších domácností – do kuchyně. Zdražení restaurací a k tomu nájmů a hypoték pro mnohé znamená, že už nechystají jen svačiny dětem do školy, ale i krabičky s obědem manželům. Někdy samozřejmě i sobě, ale také se k obědu často odbydou jogurtem, což muži udělají jen s krajní nechutí.

Večeře, i když ne třeba omáčka s domácím knedlíkem, ale aspoň tousty, musí být v mnoha domácnostech „teplá“. Pro celou rodinu ji připravují i ty, které s jazykem na vestě za prací dojíždějí: rodina se přece potřebuje sejít aspoň jednou denně u „pořádného jídla“. A tak se řada matek pozvolna vrátila k modelu, kdy v neděli místo odpočinku předvařují jídlo do kastrůlků či krabiček do lednice aspoň na dva dny dopředu. Není divu, že pak z různých „lidových receptů“ vstávají profesionálům vlasy na hlavě a často se o nich mluví jako o „gastropornu“. Jsou to všelijaké „kejdy“, ovšem rychlé, levné – a teplé.

3 rychlé večeře do 15 minut: šakšuka, těstoviny a tousty