Článek
O Václavu Havlovi jako o dramatikovi, filozofovi či politikovi již byly popsány tisíce stran. A mnohokrát se rozebíraly také jeho majetkové poměry. Jenže kromě toho všeho byl první český prezident také jen obyčejný člověk. A u jeho nedožitých devadesátin se na něj zkusme podívat právě z tohoto pohledu…
Vysmívaný „tlouštík“ z bohaté rodiny
Havlovi patřili v době jeho narození mezi vlivné a bohaté rodiny – jeho dědeček Vácslav postavil Lucernu a otec Václav pro změnu barrandovské terasy, kde strýc Miloš vybudoval slavné filmové ateliéry. Pozdější dramatik se tedy skutečně narodil se „zlatou lžičkou v puse“.
„Měl jsem vychovatelku, měli jsme kuchařku, služebnou, zahradníka, šoféra…“ vzpomínal v knize Dálkový výslech. Paradoxně to ale coby kluk špatně nesl. „Toužil jsem po rovnosti s ostatními, cítil jsem se vyřazen,“ vysvětloval. „Přičtěte k tomu, že jsem byl vypasený tlouštík a děti se mi za mou tloušťku posmívaly.“ Příliš tomu ani nepomáhal fakt, že nebyl sportovně založený.
Maminka jako zásadní osoba
Kromě Vašíka měli Božena a Václav Havlovi ještě o dva roky mladšího Ivana a maminka se oběma chlapcům velmi věnovala. Je dokonce možné, že nebýt jí, nestali by se z nich tak úspěšní muži. Už od jejich raných let jim kupříkladu tvořila fotografická alba.
„To se mi vybaví, když se řekne dětství,“ prozradil Ivan pro Radiožurnál. „Pečlivě tam lepila fotky, domalovávala to, dělala koláže…“ Tato alba byla kromě fotek a malůvek plná novinových výstřižků, jimiž Božena pro syny dokumentovala dobu. Také jim vlastnoručně vyrobila nástěnnou abecedu s písmenky a obrázky, učila je také základy dalších předmětů a vštěpovala jim slušnost a dobré chování.
Měl být tesařem
Nebýt únorového převratu v roce 1948, Václav by nastoupil na gymnázium, po kterém by zamířil na nějakou prestižní světovou univerzitu. Místo toho po ukončení základní školy v roce 1951 jeho kroky směřovaly k fyzické práci.
„Byl jsem přidělen do učení na tesaře, ale rodiče z toho měli strach: mám závratě a oni se celkem oprávněně báli, že spadnu ze střechy,“ popisoval ve zmíněné rozhovorové knize Karla Hvížďaly. Namísto toho pak nastoupil na místo laboranta.
Protože byl ale tehdy ještě v onom „třídním boji“ poněkud chaos, ihned poté začal gymnázium studovat ve večerní škole. V ní nakonec i odmaturoval a pak dálkově vystudoval divadelní fakultu AMU.
Otcem se nikdy nestal
V roce 1964 se oženil s Olgou Šplíchalovou a za běžných okolností by nejspíš založil rodinu, Olga však děti mít nemohla.
„Pánbůh mi děti nenadělil a věděl asi proč: neměly by lehký život. Ale mrzí mne to, samozřejmě,“ narážel později v knize Prosím stručně na fakt, že byl pronásledován StB a několikrát vězněn. Jeho pozdější milenka Jitka Vodňanská, s níž udržoval paralelní vztah se svým manželstvím, sice v 80. letech čekala jejich potomka. On ji ale přiměl k potratu, čehož později hořce litovala.
Miláček žen i zdrcený vdovec
To, že nebyl pro Olgu (a ani pak pro Dagmar Veškrnovou) dokonalým manželem, nikdy nezastíral. Ženy ho okouzlovaly celý život a on jim rád podléhal. Když však byla Olze v roce 1995 diagnostikována rakovina a nedlouho nato zemřela, velmi to na něj dolehlo.
„Byli jsme pevně svázáni a na sobě závislí. Uvědomoval jsem si, že mám jen dvě možnosti: buď jít za ní, nebo začít nový život…“ vyprávěl. A právě proto, že si Olga přála, aby se znovu oženil, necelý rok po jejím skonu si vzal Dagmar, která mu pak sama několikrát život zachránila, když byl vážně nemocný. Jeho skonu v prosinci roku 2011 už zabránit nedokázala. Dodnes ale ctí jeho památku…
