Co odpovědět člověku s demencí, který chce „jít domů“?

Prázdný pohled, nelogické otázky, dezorientace. To jsou vnější projevy demence, degenerativního onemocnění mozku, během něhož dochází k zhoršování poznávacích funkcí. „Objevují se poruchy chování a v nejtěžším případě dochází k rozpadu intelektu,“ přibližuje Ivo Bureš, primář Geriatrického centra Pardubické krajské nemocnice. Péče o dementního člověka má proto svá vlastní pravidla.

V pokročilejších stadiích nemocní ztrácejí pojem o čase a prostoru a jakoby se tak vracejí do dětství – nejen ve vzpomínkách, ale i ve schopnostech. Je pro ně těžší se vyjádřit, pojmenovat, co chtějí. V takových situacích často žádají „návrat domů“. A to nejen v případě, že bydlí v nějakém zařízení, ale i tehdy, když jsou stále doma. Co všechno může touha po domově vyjadřovat a jak nešťastnému pacientovi v takových chvílích pomoci?

„Domov“ může ve slovníku nemocného znamenat víc než jen místo, kde právě žije. Když člověk s demencí prosí, aby se mohl vrátit domů, často má na mysli spíše pocity, které má s domovem spjaty, tedy vzpomínky na čas nebo prostor, kde mu bylo dobře. Proto se s ním nedohadujte a nesnažte se ho přesvědčit, že je doma. Přijměte jeho touhu vrátit se tam, kde byl šťastný. Věnujte mu čas a pozornost a zjistěte, co si pod pojmem „domov“ představuje. Pocit domova může navodit třeba oblíbené jídlo či pití, knížka nebo hudba. Někdy pomůže i rychlé nabytí jistoty. Soustřeďte se na to, co nemocný určitě zná: třeba na ledničku. Zkuste se zeptat: „Kde máme ledničku?“ A když dotyčný správně odpoví, řekněte mu: „No vidíš, tak jsi doma.“

Kdybyste se najednou ocitli někde, kde to neznáte a nevíte, jak jste se tam dostali, také byste pravděpodobně „chtěli domů“. Podobně se cítí i dezorientovaný člověk s demencí. Nemusí být totiž zmaten místem, kde pobývá, ale psychickým stavem, který prožívá a neumí pojmenovat. Prosba o návrat domů tak může odrážet touhu utéct před pocity úzkosti, nejistoty, smutku, deprese nebo strachu. Co v takové situaci potřebuje člověk především? Bezpečí a lásku. Pokuste se dotyčného uklidnit a ujistit ho, že se mu nemůže nic stát. Dejte mu najevo, že vám na něm záleží, že se o něj postaráte, že není sám.

Když pečujete o člověka s demencí, vyplácí se mít vždy po ruce fotoalbum s obrázky z jeho mládí, dětství, života. Domovem může označovat i staré dobré časy, které si – na rozdíl od současnosti – vybavuje. Pokud tedy začne prosit o návrat domů, nabídněte mu, že s ním projdete staré fotografie. Komunikujte – neptejte se, ale konstatujte: „Tady ti to sluší, děda mi vyprávěl, jak jste si to tehdy užili…“

Někdy je touha po domově spojená se vznikem nelibých a málo snesitelných pocitů. Všímejte si, čím jsou si situace, v nichž nemocný chce „jít domů“, podobné. Vidíte nějakého společného jmenovatele? Děje se to ráno, kolem oběda nebo večeře? Stává se to v hlučnějším prostředí? Nebo naopak když je ticho? Zapisujte si dobu a okolnosti, a jestliže zaznamenáte nějaký opakující se vzorec, pokuste se jej eliminovat. Usnadníte tak život sobě i nemocnému.

I když je postup nemoci nezvratný, včasná detekce potíží jej dokáže zmírnit, respektive pomůže nemocnému i jeho okolí adaptovat se na měnící se okolnosti. Ať dříve, nebo později, demence vede k postupné společenské izolaci a člověk se stává závislým na pomoci okolí. „Pacienti postupně ztrácejí nejen schopnost rozpoznávat příbuzné, ale hlavně nejsou schopni postarat se sami o sebe v běžných denních činnostech, jako je česání, oblékaní, čistění zubů, vyprazdňování, stravování nebo braní léků,“ popisuje Jana Vymětalová, vedoucí lékařka primární péče EUC Kliniky Plzeň.

Víte, co urychluje nástup demence?