Lucie Žáčková: Dcera se narodila o tři měsíce dřív

Každý rok se na světě narodí 15 milionů nedonošených dětí. První dny a týdny nejsou pro ně ani pro jejich rodiče lehké. Miminka jsou tak maličká, že jim i ty nejmenší běžně prodávané plenky sahají až pod bradičku. Spousty přístrojů, lékařských zákroků... Jaké to všechno je? O tom jsme si povídali s Lucií Žáčkovou – je to maminka Elly, která se narodila o tři měsíce dřív, vážila 730 gramů a měřila 33 centimetrů.

Jaké bylo vaše těhotenství? Naznačovalo něco, že se může Ella narodit nedonošená?

Vůbec ne. Těhotenství probíhalo bezproblémově. Bylo mi třicet, miminko jsme plánovali a moc jsme se na něj těšili. Každý den jsme si v těhotenském kalendáři četli, jak už je naše děťátko velké, jak se týden po týdnu vyvíjí, jak vnímá venkovní okolí. Hned v den, kdy mi vyšel těhotenský test, jsem si předplatila časopis pro maminky a koupila miminku první hračku. Neměla jsem žádné problémy, ani jednou jsem nezvracela, vlastně jsem neměla žádné zvláštní chutě. Prostě těhotenství značka ideál.

Jistě jste pak pátrala v paměti, zda se neobjevily nějaké náznaky, že je něco v nepořádku. Přišla jste na něco? 

Cítila jsem křeče v lýtkách, to jsem byla ve 25. týdnu. Pro jistotu jsem šla k lékaři, ale měl dovolenou, takže mě vzala zastupující lékařka. Předepsala mi magnezium a ujistila mě, že to je běžné. Druhý den ráno, pamatuju si, že to byl pátek, jsem vyrazila na plánovanou pracovní schůzku, na které se mi udělalo špatně. Měla jsem křeče v břiše, takže jsem jednání rychle ukončila a znovu šla k lékařce, u které jsem byla den předtím. Bylo mi špatně a čekárna byla plná, nevím, jak dlouho mě tam nechali sedět, ale zdálo se to jako věčnost. Nakonec se mě ujal lékař, prohlédl mě a poprvé jsem slyšela pojem předčasný porod.

Musel to být šok.

Obrovský. Neměla jsem ani pořádné bříško, plánovala jsem teprve jít na přípravný kurz s porodní asistentkou a také jsem si chtěla nechat udělat hezké těhotenské fotky na památku... Místo toho jsem se ocitla v záchrance a jela jsem do porodnice U Apolináře. Byla jsem šíleně vystrašená. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, měla jsem strach o naši holčičku, o budoucnost.

V nemocnici mě napojili na monitory a sestřičky mi řekly, že si mě tam nechají až do porodu. To jsem ještě myslela, že si mě chtějí nechat tři měsíce v porodnici... O pár minut později jsem už ale byla v narkóze a připravovali mě na císařský řez. Ella přišla na svět 9. července ve 14:28. Původní termín byl 18. října.

Co jste prožívala těsně po porodu?

Moje nejsilnější emoce byla strach a bezmoc. Obrovský strach o její život a zdraví. Den před jejím narozením jsme si s manželem četli, že v tomhle stadiu těhotenství má dítě 600 až 700 gramů, a zkoušeli jsme si představit, jak maličká je. Nikdy by nás nenapadlo, že to uvidíme naživo. Bylo to opravdu všechno jak v hrozném snu. Přála jsem si se z něho probudit s bříškem a dcerou v něm.

Mohl s vámi být manžel?

Byl mojí největší oporou. Přiběhl hned do porodnice z práce. Byl celou dobu se mnou a byl to taky on, kdo jako první z rodiny Ellinku uviděl. Když jsem se probudila z narkózy, hlásil mi první informace o ní. Zpětně si uvědomuju, jak moc se o ni musel bát a jak statečně se ke všemu postavil. Vlastně nevím, jak bych to sama všechno zvládla. Celá rodina se semkla a všichni byli skvělí.

Ella byla po porodu v péči neonatologie, odkázána na lékařskou péči a přístroje. Mohla jste ji navštěvovat?

Ano a nevynechala jsem jediný den. Byla jsem tam od rána do večera. I tatínek. Ten sice musel do práce, ale pracoval v té době nedaleko a každý den přišel aspoň na chvíli, aby malou viděl, promluvil na ni, pochválil ji za pokroky a řekl jí, na co se těší, až bude doma.

Strašně důležité pro nás bylo vidět i to, jak se o ni sestřičky a lékaři starají, byli úžasní. Věděli jsme, že se na ně můžeme spolehnout a vkládali jsme do nich veškeré naděje, že bude dcera zdravá.

Jistě jste se jich ptala, proč se narodila tak brzy, co to způsobilo.

Samozřejmě. Těsně po porodu jsem si to vyčítala, měla jsem pocit, že jsem udělala nějakou chybu, která to vyvolala, a že jsem ji nezvládla donosit do termínu. Zásadní pro mě bylo zjištění, že to není moje vina. Že se to nedalo předvídat a že já za to nemůžu. V tom poznání mi pomohla brožurka spolku Nedoklubko, kterou tam měli pro maminky předčasně narozených dětí. Na tu úlevu si pamatuju dodnes.

Dcera zůstala v nemocnici prvních 77 dní života. Předpokládám, že to bylo velmi vysilující období.

Den ze dne se mi změnily priority. Bydleli jsme pár kilometrů od nemocnice, práci jsem delegovala na kolegyni a veškerý čas jsem trávila s dcerkou. Učila jsem se o ni pečovat, odsávala jsem mlíčko, vyprávěla jsem jí, kdo a co ji čeká tam venku. Zažili jsme ale i spoustu temných chvil. Třeba když jsme ráno přišli a nepustili nás k ní, protože právě probíhalo konzilium pro její zhoršený zdravotní stav. Nebo když jsme museli podepsat souhlas s transportem do Motola, kdyby se její stav zhoršil a bylo by potřeba operovat. Nebo když tam ležela úplně bezvládně a znovu na umělé plicní ventilaci, ze které jí teprve před pár dny sundali.

Měla jste během té doby čas si odpočinout?

Když jsem přišla domů, mohla jsem na chvíli vypnout, něco si přečíst a odpočinout, abych zas ráno mohla jet za ní... Ty chvíle klidu jsem si mohla dovolit i díky skvělé péči lidí, kteří se o dceru starali. Z každého doteku, procedury, z toho, jak mluvili na ni i s námi, ze všeho bylo znát, že to dělají nejen profesionálně, ale i srdcem.

Co musela zvládnout dcera?

Ušla dlouhou cestu, stejně jako každé předčasně narozené dítě. V době, kdy teprve měla přijít na svět, měla už za sebou několik překonaných infekcí, všemožných vyšetření, transfuzí krve, lumbálních punkcí. Absolvovala rehabilitace, vyšetření zraku a sluchu.

Popisovala jste péči zdravotníků, ale co můžou při pobytu na neonatologii udělat pro své nedonošené dítě rodiče?

Mnoho. Základní je tam být, trávit s ním čas, mluvit na něj, pečovat o něj, dotýkat se ho. Myslím, že to děti dobře cítí a je to pro ně extrémně důležité. Ten čas, který s dítětem nejste, už těžko doženete.

V tom všem si asi představujete tu chvíli, kdy budete moci odejít s miminkem domů a začne obyčejný život. Jaké to pak je: měla jste strach?

První noc si moc nevybavuju, ale zcela určitě to byla úleva. To, že dcera mohla jít domů, znamenalo, že už vše zvládne i bez lékařského dozoru. Samozřejmě jsme si dělali starosti, jestli všechno zvládneme. Bála jsem se, aby nepřestala dýchat, nezačala se dusit nebo cokoli jiného... Den ze dne byl ale strach menší a přirozeně jsme najeli na normální život mladé rodiny s malým miminkem.

V čem je péče o nedonošené děti jiná?

Určitě je náročnější v tom, že je dítě potřeba sledovat. Jeho psychomotorický vývoj, sluch, zrak... Chodili jsme na rehabilitaci a na neurologii. Také jsme měli jinak načasované očkování a navíc Ellince v rizikové poradně po pár týdnech po propuštění zjistili, že se jí v mozku hromadí mozkomíšní mok a musela podstoupit další operaci.

Kdy si můžete říct, že je to v pořádku, že dítě všechno dohonilo?

To je velmi individuální. Každá rodina to vnímá jinak, jiný je i stupeň nezralosti, ve kterém se dítě narodilo, průběh léčby a také následky. Naše dcera měla všechno posunuté: začala později chodit, mluvit, šla později do školky a školy. Velmi záhy jsem se ale naučila své dítě nesrovnávat s ostatními, přijmout její tempo a radovat se z každého úspěchu. Dnes je z dcery chytrá, šikovná, empatická a citlivá holka a jsme na ni moc pyšní!

Zmínila jste brožuru Nedoklubka, která vám v prvních dnech po narození dcery hodně pomohla. Jak začala vaše spolupráce?

Tu brožuru, o které jsem mluvila, mi tehdy sestřičky jen půjčily s tím, že jich mají málo a musí zbýt i pro další maminky. Rozhodla jsem se tehdy, že Nedoklubku pomůžu, aby mohli vytisknout dost brožur pro všechny maminky nedonošených dětí. Tím spolupráce začala a rozvíjela se tak, že jsem loni na podzim oslavila sedm let v pozici předsedkyně a ředitelky spolku Nedoklubko.

Co pro rodiče nedonošených dětí děláte?

Nedoklubko je silná organizace s mezinárodní účastí a podporuje rodiče předčasně narozených dětí ve všech centrech po republice, která o ně pečují. Jsme nestátní nezisková organizace a její fungování je založeno na práci téměř třiceti žen s vlastní zkušeností s předčasným porodem a s vůlí pomáhat a předávat pomoc dál. Vše financujeme výhradně z členských příspěvků, podpory firemních partnerů, veřejné sbírky a individuálních dárců.

Rodiče od nás dostávají balíčky plné užitečných rad a informací, ale i dárků. Když odcházejí domů, dostanou čepičku. Je to symbol, že všechno zvládli a nastal významný den, ke kterému jim blahopřejeme.

Letos plánujeme vydat knihu pro těhotné ženy, kterým hrozí riziko předčasného porodu, sbírku vybraných příběhů a terapeutických pohádek pro povzbuzení a terapii rodičů, a to i v podobě audioknihy, aby mohli poslouchat v době, kdy za miminkem jedou nebo právě klokánkují (tedy přikládají miminko na holé tělo).

Každý, kdo se rozhodne Nedoklubku pomoci, najde možnosti na našem webu. Nedávno jsme zahájili provoz našeho charitativního Obchůdku, kde seženete dárky pro sebe i pro blízké, a ještě podpoříte nedonošené děti a jejich rodiče.

Víte, že vyšší věk matky zvyšuje riziko předčasného porodu?