Hlavní obsah

Mám postižené dítě. A (ne)lituji!

Foto: čtenářka Martina

Dnes mám zdravého sedmiměsíčního syna Adámka

Po zveřejnění příběhu paní Marty, která právě teď stojí před rozhodnutím, zda si nechá postižené dítě, nebo půjde na potrat, nám do redakce dorazil nespočet e-mailů s podporou i vašimi příběhy. Zde jsou dva z nich. Oba mají stejný začátek, jen ty konce by se snad už nemohly být více odlišné...

Článek

Martina: Potrat, nebo postižené dítě? Musela jsem se rozhodnout okamžitě!

Když mi bylo 30, čekali jsme s manželem miminko – holčičku. Moc jsme se na ni těšili, jenže ne vše se vyvíjelo tak, jak bychom si přáli. Někdy kolem 18. týdne těhotenství jsem byla na kontrolním ultrazvuku a mému gynekologovi se něco nelíbilo. Urychleně mě poslal na kliniku genetiky do Prahy, aby mu jeho nález potvrdili, nebo vyvrátili. Ten večer doma před vyšetřením byl strašný, pláč, ale i doufání, že bude naše holčička v pořádku.

V Praze na klinice bylo vše hned jasné, hydrocefalus a od doktora otázka, zda chceme na potrat, nebo si dítě nechat. Rozhodnutí muselo být rychlé, ještě ten den. Neměli jsme moc času, zákrok se musel do týdne uskutečnit. „Pokud se rozhodnete pro to dítě si nechat, počítejte s tím, že bude mít velkou hlavu, bude ležet, možná se ani mluvit nenaučí, možná se dožije 6 měsíců, ale může žít i několik let,“ oznámil nám vyhlídky do budoucna pan doktor. Strašná představa. Začala jsem plakat, manžel mě držel za ruku a neměl slov. Lékař nás poslal na chvíli na chodbu, ať si tam promluvíme a rozhodneme se. Bylo to rychlé, můj muž mi říkal: „Neboj, ještě budeme mít zdravé děti. Zvládneme to." Padlo rozhodnutí. Jdeme na potrat.

Za 3 dny jsem měla jet do Prahy zpět, už do nemocnice. Těch pár dní doma bylo strašných. Seděla jsem u internetu a hledala, co je to hydrocefalus a co se s tím dá a nedá dělat, jak to vypadá. Četla jsem diskuse maminek, které se musely podobně rozhodnout jako já. A pak jsem narazila na jednu odpověď v diskusi. Byla od chlapce, který se narodil s poškozením. Psal, že je nešťastný, že by raději nežil, že se na něj lidé dívají jako na zrůdu. Zlobil se na svoji maminku, proč mu to udělala. Že teď nemůže žít normální život, najít si holku a mít s ní zdravou rodinu. To mě dostalo a zároveň utvrdilo v rozhodnutí.

Rok jsem byla na tom psychicky dost špatně, nepomohlo to ani našemu manželství, pořád jsme se hádali. Já chtěla rodinu a dítě a manžel za těchto podmínek nechtěl ani slyšet. Nevydrželi jsme to. Manžel odešel z domova. Byla jsem vzteklá, hádala se s ním kvůli každé maličkosti, byla jsem neúnosně žárlivá.

Jestli chcete happy end, tak jeden pro vás mám. S manželem jsme se k sobě po čase vrátili, nemluvili jsme o tom, co se nám stalo, ani o dětech, začali jsme stavět domek, bylo hodně práce a starostí. Dnes v mých 36 letech máme zdravého 7měsíčního synka, právě mi sedí na klíně a píšeme vám tento příběh. Jsme šťastná rodinka, na naši holčičku myslím každý den, když si hraji s naším synkem. Nevím, jestli bylo mé rozhodnutí správné, nebo ne. Ale já se tak rozhodla. Bylo to těžké, ale dnes jsem šťastná, i když někde ve mně pořád zůstane smutná vzpomínka na to malé stvoření, které se nenarodilo. Na to se zapomenout nedá, jen se s tím naučíte žít.

Foto: čtenářka Lenka

Dvojčátka Martin a Davídek

Lenka: Porodila jsem dvojčata – jedno zdravé, druhé ne

Bylo mi 27 let, když jsem zjistila, že nemůžu otěhotnět přirozenou cestou. Šla jsem tedy do umělého oplodnění, které se povedlo hned na první pokus. Byla jsem nevýslovně šťastná! Na třetím ultrazvuku mi doktoři sdělili, že to budou dvojčata. Poslali mě na krevní testy, ze kterých jsem se dozvěděla o podezření, že jedno z dětiček by mohlo mít Downův syndrom. Nabízeli mi odběr plodové vody, po kterém je možnost usmrtit nemocné dítě. Je tu však i riziko, že zemře to druhé. Řekla jsem si, že dítě dokážu vychovat i přes jeho postižení a na odběr plodové vody jsem nešla.

Porodní bolesti přišly ve 30. týdnu. Jela jsem ihned do Motola, kde mi dali kapačku a snažili se porod oddálit. To se nepodařilo. První kluk se narodil ve 20.05 a druhý ve 20.09h. Miminka hned odnesli, protože nedýchala. V té chvíli jsem ani netušila, že by to mohl být problém. Ráno přišla paní doktorka z JIPky, kde kluci leželi, a řekla mi, že Martínek je v pořádku, ale Davídek se jí nezdá… Narodil se s DMO.

Den po dni jsem se dovídala horší a horší zprávy, nejdřív krvácení do mozku I. stupně, další den výsledky ukázali II. stupeň a skončilo to IV. stupněm vlevo a III. stupněm vpravo. Zavedli mu zkrat (to je hadička, která vede z hlavičky pod kůží až do střev a odvádí přebytečný mozkomíšní mok).

Je to těžká situace, ale já jsem se s ní vyrovnala. Říkám si: Mělo to potkat tebe. Ty jsi ta, co to zvládne. Po půl roce od narození dětí se mi rozpadlo manželství. Manžel neunesl a do teď vlastně nedokáže připustit, že Davídek je nemocný a potřebuje péči.

Jezdíme do Motola asi k 8 doktorům, chodíme do Rané péče, na hipoterapii, rehabilitace. Bez svých rodičů a přítele, který byl ochotný si nás uvázat na krk i s Davídkovou nemocí, bychom to nikdy nezvládli. Nikdo nedokáže říct, jak dobře bude Davídek chodit a zda není mentálně postižený. To ukáže až čas. Ale on je to bojovník. A já? Já to nevzdávám. Jsem přece matka!

Co byste udělaly vy, kdybyste byly v kůži Martiny nebo Lenky? Dokázaly byste unést vlastní osud a postarat se o postižené dítě? Nebo obdivujete Martinu, že dokázala najít sílu a rozhodla se pro potrat? Podpořte obě dámy v diskusi pod článkem!

ynezorPumanzeSaNyknalC