Článek
To je asi nějakej virus nebo co, šeptali si ti, co byli zvyklí na jedničky, a štítivě se od nás, nul, odtahovali. Přitom už tehdy bylo jasné, že právě spojení jedniček a nul nakonec ovládne svět. Včetně našich životů, samozřejmě. A když tenhle počítačový jazyk začne koktat, neřkuli ztratí řeč, přes uživatele se převalí vlna zděšení.
„Taky ti nejde e-mail?“ Pípne mi na mobilu zpráva od kolegyně z vedlejší kanceláře. Proč mi nepošle e-mail jako vždycky? Aha, on vlastně nejde. Něco prý spadlo, šíří se firmou šeptanda. Dřív by se člověk ohnul, uchopil, sebral, narovnal, vydechl. My jdeme rovnou do fáze výdech. Zvýšenou aktivitu zaznamenává pouze ukazováček spojený s myší. Nic. Ukazováček přidá na frekvenci. Pořád nic. Druhá ruka začne mlátit do klávesnice, až z ní vyletují drobky, které si tam myš schovává na zimu. Tady už nepomůže ani Jára, vzpomněla jsem si na ajťáka, který ke svému jobu přišel tak, že zakopl o kabel a vyrval ho ze zdi. Když ho do zásuvky vrátil, stal se zázrak. Počítač, který nešel už pár dní, naskočil. To učinilo na majitele firmy tak mohutný dojem, že z pochůzkáře Járy udělal managera IT. S výbavou „vypnout a zapnout“ si Jára vystačil až do důchodu, kam odešel na úsvitu nového milénia.
Dnes už je takový postup zapovězený, ostatně auta už taky nestartujeme klikou. A tak my, starší, co ještě umíme psát, vyřešíme zamrzlou interní poštu tak, že načrtneme obsah sdělení na papír, zvedneme zadek a odneseme adresátovi. Tomu se říká přenos dat! Mladší kolegové se srotí u serverovny v přízemí budovy a tváří se ustaraně. Nakonec se tady shromáždíme všichni, protože v krizi není nikdo rád sám. Jako poslední se objeví šéf. Ten jediný se tváří spokojeně. „Konečně jsme splnili limit na evakuaci budovy. A bez alarmu!“ mává stopkami v ruce. Když jsme se vrátili k počítačům, e-maily už zase fungovaly. Možná to nebylo úplně podle pravidel. Ale nutno říci, že to bylo poprvé v historii cvičných požárních poplachů, kdy v kancelářích nezůstal jediný člověk.
