Hlavní obsah

Tohle všechno dokážou děti!

Foto: Petr Makovička

Od dětí se opravdu máme co učit

Chtěla bych být občas zpátky dítětem. Bezelstnýma, upřímnýma očima se dívat na svět a vidět ho svým nevinným růžovým způsobem. Určitě si každý z vás jednou za čas řekne, jaké to bylo úžasné užívat si svého dětství, bez povinností a starostí o zítřky.

Článek

Když se dívám na své děti a vidím jejich úsměvy a rozzářené oči, když mají radost, hladí mě to po duši. Jsem jejich alfou i omegou. Jsem ten úkryt, ve kterém je vždycky v bouřce sucho a bezpečno. Přesto, že já, jako jejich vzor, jsem i jejich učitelka a vychovatelka, jsou dny, kdy si uvědomuji, jak moc toho naučily ony mě.

„Nevzdávat se“

Děti se nevzdávají, pokud mají motivaci. Jsou odhodlané. Pětkrát po sobě staví ten nejvyšší komín z kostek, který vždycky spadne, ale ony stejně staví znovu a znovu. Mají motivaci, chtějí ho mít co nejvyšší. Hází po vás půl hodiny sněhovými koulemi a ani jednou se netrefí, a stejně hází znovu a znovu. Mají motivaci, chtějí vás zasáhnout. Kreslí stejný obrázek pořád dokola, dokud se jim nepovede tak, jak ony samy chtějí. Chtějí být pochválené za svou práci.

„Vědět, co je empatie“

Děti mají soucit s druhými. Na procházce vidí chlapečka, který pláče a ptají se „proč“, „co se mu stalo“? Když dáte dítěti na zadek, jeho sourozenec přiběhne a objímá ho, chlácholí. Když se necítíte dobře, jste unavená a je vám pod psa, dokážou přijít a říct větu, jež vás postaví na nohy: „Maminko, mám tě moc rád. A víš jak moc? Mám tě rád tááákhle moc, jako vesmír.“

„Mít radost z maličkostí“

Děti dokážou projevit radost kvůli maličkostem, které nám dospělým občas už nedocházejí. Když napadne první sníh, obtiskují svá čela na čistá skla našich oken a pozorují vločku za vločkou a dohadují se, které z nich vidělo padat tu největší. Radují se z dešťových kapek, z prvních jarních kytiček, ze stmívání, když jde slunce spát. Radují se ze spadaného listí, když jím utíkají nebo jej vyhazují do vzduchu a křičí „jsem boháč“.

„Milovat celým srdcem“

Děti milují celým srdcem. Jsme pro ně celý svět. My maminky, tatínkové, babičky a dědečkové, bráškové a sestřičky. Přesto, že se občas na ně zlobíme, křičíme nebo je trestáme, přesto vždy přijdou a přitisknou se k nám. Děti jsou upřímné a slyšet od svého dítěte „maminko ty jsi tak krásná, ty jsi moje princezna“ mě učí znát a být si jistá tím, že větší lásku, než je ta mateřská, cítit nelze.

Co mě ještě naučily moje děti? Už vím, že:

  • Toaletní papír dosáhne z obývacího pokoje až do dětského a ještě kousek zbude
  • Peněženku lze najít v ledničce a klíče od bytu v koši na prádlo
  • Kečup se dá jíst i s rýží
  • Netekoucí hrníček při troše snahy stejně teče
  • Houkající sanitka vypraná v pračce vydrží houkat čtyři dny v kuse a je slyšet zpoza okna zabalená v ručníku
  • Polovina obsahu vany se dá nakelímkovat po koupelně během dvaceti minut
  • Omyvatelné barvičky na obličej jdou umýt pouze z daného obličeje, nikoli z čalounění
  • Rána dětskou patou doprostřed obličeje je nejlepší budíček
  • Litr mléka se nevejde do hrníčku o obsahu 250 ml
  • Co není vidět, to je uklizené

Mohla bych takhle psát ještě notnou chvíli, ale co naučily vaše děti vás?

ynezorPumanzeSaNyknalC