Článek
Na tu, která už nežije, jsme včera se smutkem vzpomínali... No a některá z těch, co ještě žije, nás občas k „smutku“ dožene. Zvlášť když nečekaně přijde a začne nám organizovat život, a myslí to s námi nesnesitelně dobře.
Jaké jsme matky my?
Kvalita matky je přímo úměrná schopnosti rvát se, někdy až nesoudně, za své mládě. Na třídní schůzce při poznámce učitelky „nevím, jak doma, ale ve škole se chová nevhodně“ matky jako v pravěku zavrčí a vytasí drápy do boje za své dítě. Samozřejmě pak doma svého potomka seřežou. Zaprvé za ostudu před celou třídou a zadruhé, kus pravdy učitelky vždycky mají…
Už na třídní schůzky nechodím. Za ta léta a při šesti dětech už jsem tam byla mockrát a na dotaz, jak to mají s mými dětmi udělat, aby je poslouchaly, jsem na oplátku nikdy nedostala radu, jak toho mám asi doma dosáhnout já.
- Můj nejstarší syn má sice samé jedničky, ale zase mně nedá spát jeho labilní zdravotní strav.
- Mladší je mimozemšťan. Klidně odejde do školy v bačkorách nebo v jeansech zipem dozadu nebo zavolá v 10 hodin ze školy, že právě zjistil, že mu chybí aktovka… Žije ve světě jakési počítačové hry.
- Pak mám dvě děti, které jsem měla v pěstounské péči, a jediné, co můžu říct, je, že geny jsou silnější než výchova, obě jsou šikovné, schopné a mají právo na soukromí, takže je z výčtu výchovných postřehů ohleduplně vyčlením.
- Nejmladší Kordula je intelektuálka s nalakovanými nehty. Po tatínkovi je schopná v 5 letech vyjmenovat názvy všech kůstek v těle. A rudé nehty?? No, to se opičí po své nejstarší sestře Agátě.
- A jsem tam, kam od začátku mířím. Ano, k obraně svého nejzlobivějšího dítěte – Agáty.
V diskusi pod rozhovorem na našem serveru jsem zaznamenala reakce. VŽ celkem dobrý, ale ta Agáta!!!??? ...proč ji líp nevychovala!? Po přečtení jsem vycenila zuby jako na třídní schůzce… Vychovala, ale k hodnotám, které si myslím, že jsou správné.
Když je táta včelař, vede děti ke včelařství, matka, co paličkuje, učí děti paličkovat… No a já? Celý život hájím heslo „pravda, humor, cit a osobitost za každého počasí stojí i za cenu získání nepřátel“.
Agáta prošla mixem mé svobodomyslné výchovy a českého stádního teroru. Nebojí se vysmívat bulvárním novinářům, tahat je za nos, protože kdyby byla pravda, co o ní píšou – kolik toho vypila a zažila –, tak by už musela být dávno mrtvá. Ona je provokuje, a oni se jí mstí… osobitá je, ale svatá není, to vím.
Když se narodila, hned se rozhlédla po porodním sále, kde je někdo na koketování. Když jí byly čtyři, na vycházce se školkou se ukryla s jakýmsi chlapečkem v křoví a zkoušeli kouřit. V první třídě ji poslali do zvláštní školy, v deváté propadla a ve dvaceti zjistili, že má IQ 140, takže patří do Mensy, a ukončila vysokou školu. Zlobí, ale má cit, ke kterému byla vychovávaná.
Denně jezdí za mou 88letou matkou, a když mně bylo v životě nejhůř a ležela jsem v porodnici a věděla jsem, že mi umře dítě, byla to ona, kdo zrušil všechny přehlídky, večírky, moderace a ležela každou noc vedle mě na rozkládacím křesle a dělala mi to dítě, které přežilo, a díky tomu jsem přežila i já.
Kdyby byla jen sousedovic holka, říkalo by se: No jo, je divoká, ale ona z toho vyroste. Vyroste, příští rok už Den matek bude slavit s námi matkami. Zařadí se do řady nás matek, co v noci spíme na půl ucha a hlídáme, zda malé děti nekašlou či ty větší se vrátily z diskotéky alespoň po čtyřech. Protože být matkou je nejtěžší a nejhezčí úkol ženy.
A vy bezdětné, nevěste hlavu, my matky vám tu svobodu stejně trochu závidíme.
