Dubajská čokoláda rozpoutala šílenství. Proč chceme všechno pistáciové? Důvod vás možná překvapí

Začalo to před pár lety dubajskou čokoládou, pamatujete? Tabulka čokolády plněná krásně zeleným pistáciovým krémem a křupavými nudličkami kadayif na nás vyskakovala, kdykoli jsme otevřeli internet. Vypadala tak neskutečně lákavě, že člověk zkrátka musel ochutnat. A to je také jeden z důvodů, proč jsou teď tak populární pistácie.

Je to dostupný luxus. Tabulka dubajské čokolády sice stála a stále stojí násobně víc než té běžné, ale zase ne tolik, aby si ji leckdo nemohl dovolit. Alespoň jednou. Možná to bylo poprvé a naposledy, ale koupili si ji. S pistáciemi je to podobné. Jsou sice opět výrazně dražší než například mandle, ale nejsou nedostupné. A vypadají - a leckomu i chutnají - o tolik více. Tahle nákupní psychologie funguje velmi dobře.

Roli hraje samozřejmě i barva - jasně zelený krém z pistácií přitahuje oko jako magnet. Proč se aktuálně plní například croissanty nejčastěji právě pistáciovým krémem? Protože se jich přirozeně prodá víc než těch s vanilkovou nebo čokoládovou náplní, prim hraje výrazná barva, chuť je až na druhém místě. A když se zelený pistáciový krém doplní jasně růžovými lyofilizovanými malinami, je tu jistota, co zmizí z pultu jako první.

Vizuální přitažlivost, pocit luxusu i exotiky a chuť, která nezklame. To všechno jsou důležité faktory. A pak tu jsou kritéria, která jsou v souvislosti s potravinami ty nejsledovanější: nutriční hodnoty. Pistácie si mezi ořechy vedou velmi dobře, mají jeden z nejvyšších obsahů bílkovin i vlákniny. A současně nejsou nejkaloričtější. Co na tom, že si je často dáváme s čokoládou nebo v dezertu, každá kalorie se počítá. Na druhou stranu, když si dáme pouze pistácie v jejich surové podobě, sníme jich méně než jiných ořechů, protože nás bude zdržovat vylupování jadérek z tvrdé skořápky.

Další argument je platný jen v našem českém kontextu: k chuti pistácií má vztah i střední a starší generace. Zmrzlina s pistáciovou příchutí u nás za socialismu patřila k velmi běžnému sortimentu. Máme k ní tedy nostalgický vztah. Co na tom, že pistácie neviděla ani z rychlíku, o vše se postarala chemická barviva a aromata. Pistáciová - opět - působila luxusně a exoticky. Šlo o snahu navázat na předválečnou zmrzlinovou tradici, která u nás byla velmi silná a poučená italským řemeslem.

Tím se dostáváme k tomu, odkud se vlastně pistácie berou. Často je máme spojené právě s Itálií, nejen díky zmrzlině. Zdobí se jimi trubičky cannoli, přidávají se do mortadelly a také na pizzu s mortadellou. Tohle jsou všechno gastronomické atributy Sicílie a právě tam historicky pistácie rostly. Tradičně se pěstovaly v suchém pásu střední Asie, který má podobné klima jako Sicílie: severní Írán, Afghánistán a v oblasti postsovětských republik Turkmenistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán. Taková je historie.

Aktuálně ovládá trh s pistáciemi USA, pistáciové háje v Kalifornii se stále rozrůstají. Kvalitnější produkt ovšem roste v Turecku a také v Íránu. Zdálo by se logické, že se vysokému zájmu o pistácie přizpůsobí i jejich produkce, ale ono to není jen tak. Pistácie potřebují velmi horké léto, chladnou zimu, nízkou vlhkost a dobře odvodněnou půdu. Navíc stromky začnou plodit teprve po pěti až sedmi letech, větší výnosy jsou pak až z rostlin desetiletých a starších. Tohle je velká překážka pro ty, kteří by rádi pružně reagovali na popularitu pistácií. Těžko říct, jestli bude za deset let stále tak velká. A další háček: aby byla vůbec nějaká úroda, je třeba pěstovat stromky samčí a samičí. A ještě jeden: bývá pravidlem, že silné roky se střídají s těmi, kdy je úroda slabá. Zkrátka pěstovat pistácie není legrace. Vzpomeňte si na to, až se zakousnete do croissantu s pistáciovou náplní nebo si dáte pistáciovou zmrzlinu.