Článek
Aberfan bylo hornické městečko a od počátku 20. století se tam ve velkém těžilo černé uhlí. Ale desítky let nikdo nebral v potaz, že zde postupně vyrůstá řada obřích hald plných zbytků hornin, hlíny a dalšího odpadu z těžby a že pro městečko představují potenciální hrozbu. Než to někdo začal brát vážně, muselo zemřít 144 lidí.
Plakala i královna Alžběta
Osudného 21. října 1966 mohutný déšť rozpohyboval jednu z těchto mohutných hald. Vážila 150 tisíc tun, a když se začala valit na Aberfan, nic a nikdo, kdo jí stál v cestě, neměl šanci. Zasypala několik domů – a především srovnala se zemí místní školu.
Tehdejší britská královna Alžběta II. odmítla v den neštěstí na místo jet, protože měla pocit, že její příjezd se všemi bezpečnostními předpisy by narušil záchranné práce (později uvedla, že to bylo jedno z jejích nejhorších rozhodnutí během doby panování).
Do Aberfanu přijela až osm dní po katastrofě, po hromadném pohřbu obětí. Přestože z jejího výrazu byl patrný smutek, dlouho držela vážnou tvář bez jediné známky slabosti. Dokud k ní ale nepřistoupila malá holčička a nepředala jí květinu se stužkou, na níž stálo „od zbývajících dětí z Aberfanu“. To byl okamžik, kdy jinak zdrženlivé panovnici zvlhly oči a musela použít kapesník.
Hrdina s mrtvými dětmi v náručí
Při tragédii zemřelo 116 dětí a 28 dospělých. Většina z nich odpočívá na hřbitově v Aberfanu a jejich hroby tvoří dlouhé řady lemované bílými mramorovými oblouky, které symbolizují předčasně zmařené mladé životy.
Symbolem hrůzy, kterou si před smrtí prožili, se stal David Beynon – tehdy sedmačtyřicetiletý učitel a zástupce ředitelky školy, kterého halda pohřbila s celou jeho třídou. Když se k nim dostali záchranáři, naskytl se jim srdcervoucí pohled. Našli Davida Beynona mrtvého, jak v náruči svírá pět malých dětí, které se do poslední vteřiny marně snažil zachránit před smrtícím bahnem a sutí.
Učitelé, kteří přežili
Ačkoliv si tragédie vyžádala příliš mnoho lidských životů, má i své přeživší. Z učitelů to byla třeba tehdy třiadvacetiletá Hettie Williams. I v největší panice zachovala chladnou hlavu; nařídila dětem ve své třídě, aby se schovaly pod lavice, a nakonec je dokázala vyvést ven. Zemřela v roce 2018 a rozloučit se s ní přišlo nespočet jejích bývalých žáků.
Přežila i učitelka Rennie Williams – a ani ona neztratila rozvahu. K oknu přistavila stůl, na něj židli a rozbila okno: vytvořila tak únikovou cestu pro žáky uvězněné v hlavní hale a zachránila jim život. Podobně se zachoval i tehdy pětadvacetiletý učitel tělocviku Howell Williams, který rozbitým oknem dostal ven děti ze své třídy.
Na tragédii do smrti nezapomněla ani další přeživší – učitelka Mair Morgan. Nejenže bezprostředně po neštěstí pomáhala se záchrannými pracemi a evakuací dětí, ale především musela identifikovat těla obětí. Celý život si tak nese vážné trauma – tváře mrtvých dětí prý z hlavy nikdy nedostala. „I po 60 letech si dokážu přesně vybavit tvář té malé holčičky s krásnými černými kudrnatými vlasy, jejíž tělo jsem musela identifikovat,“ řekla letos v únoru magazínu BBC.
Trauma dětí, které vyvázly
Tehdy osmiletá Gaynor Madgwick měla obrovské štěstí, přesto se celý život trápí. V osudný den seděla ve třídě, měla mít matematiku. Najednou se ale ozvala rána, zhasla světla a ona se probrala až v nemocnici. Záchranáři ji jako jednu z mála našli v sutinách sice zraněnou, ale živou. Při pohledu na tu zkázu se to zdálo jako zázrak.
Ona přesto celý život trpí silným pocitem viny: ve vedlejších třídách totiž seděl její sedmiletý bráška Carl a desetiletá sestřička Marylyn. Ani jeden neštěstí nepřežil, a Gaynor se proto cítí provinile. O neštěstí i o svém syndromu přeživšího napsala dokonce knihu.
A pak je tu tehdy osmiletý Jeff Edwards. Malý blonďatý chlapec, který se stal symbolem toho, že naděje umírá opravdu poslední a že žije i uprostřed absolutní zkázy. Stal se totiž posledním dítětem, které našli záchranáři v sutinách živé. Na rameni mu ležela jeho mrtvá spolužačka, nohu měl zaklíněnou pod radiátorem, ale přežil díky vzduchové kapse, která se vytvořila kolem jeho hlavy a umožnila mu dýchat.
A symbolem naděje je stále – i dnes, ve svých osmašedesáti letech. Přestože ho neštěstí silně poznamenalo, bojoval s posttraumatickou stresovou poruchou a depresemi, nikdy se života, který si vybojoval, nevzdal. Stal se jednou z nejvýznamnějších osobností Aberfanu, svůj život zasvětil charitě a tamní komunitě. Od krále Karla III. obdržel Řád britského impéria. A právě v těchto dnech, kdy se blíží 60. výročí katastrofy, opět otevřeně hovoří o tom, co se tehdy stalo. „Považuji se za obrovského šťastlivce, že jsem přežil, a to mě celý život motivovalo, abych to komunitě vracel,“ řekl panovníkovi, když ocenění přebíral.
Zdroj: BBC, Walesonline.com, 100+1 zahraničních zajímavostí
