Článek
Sešly jsme se v příjemné umělecké kavárně kousek od Národního divadla, kde Daniela Špinar ještě jako muž sedm let šéfovala činohře. Od té doby ale ušla obrovský kus své životní cesty. Z muže se stala žena, která o své tranzici mluví tak otevřeně, že to lze označit za osvětu, a ji samotnou za bojovnici za práva trans lidí.
Ale řeč samozřejmě nebyla jen o změně pohlaví, ale i o tom, kdo to má ve společnosti lehčí, zda ženy, či muži, a také o práci. Koneckonců letos byla Daniela Špinar nominována na Cenu Thálie, takže jako ženě se jí pracovně daří minimálně stejně dobře jako muži.
Začala bych Tháliemi. Byla jste nominovaná za svůj stand-up Dejte mi mikrofon, kabelku mám! Cenu jste nakonec nezískala, ale už jen nominace je velký úspěch, obzvlášť když všechny vaše předešlé ceny jste získala ještě jako muž.
Především – všechny moje předešlé ceny byly režijní a tahle nominace byla vlastně za herectví, což mi udělalo velkou radost. Hrát jsem začala už minulý rok v muzikálu The Black Rider, ale pak jsem se rozhodla splnit si svůj dávný sen – dělat stand-up.
Ale myslím, že ta nominace byla taky hodně za odvahu, protože stand-up je skutečně nejvíc obnažující věc, jaká existuje. Jdete tam sama za sebe, vyprávíte svoje historky a ještě máte být vtipná. A nezachrání vás žádná písnička, hudba, světelný efekt, nic.
Takže jste nebyla zklamaná, že jste nevyhrála?
Já to tušila, už jen protože Miřenka Čechová, která cenu získala, byla předtím nominovaná už dvakrát. Říkala jsem si, že kdyby nevyhrála potřetí, neměla bych z toho dobrý pocit. Svou nominaci jsem brala spíš jako takový zázrak, zábavu, kterou jsem si hodlala užít. Takže jsem si skutečně nechala ušít krásné šaty a vychutnala si večer. Jen jsem tedy byla trochu nervózní, že kdyby přece jen náhodou, tak nemám žádnou připravenou řeč.
Tak co byste dělala, kdybyste vyhrála?
Pravděpodobně bych spatra řekla něco na téma přijetí společnosti trans lidí, čistě proto, že můj stand-up je právě o tom. A taky proto, že kromě asi jedné známější aktivistky jsem jediná, kdo má schopnost a možnost o tom veřejně mluvit. A já to dělám ráda, protože cítím ještě veliké nepochopení existence trans lidí. A pořád si myslím, že je potřeba vysvětlovat úplně základní věci.
Jaké třeba?
Že to není volba, ale naopak docela trnitá cesta, a že nepotřebujeme, aby do nás ještě lidi kopali. Že jsme normálně fungující lidé, že nejsme blázni, ale jen máme komplikaci navíc, kterou si potřebujeme vyřešit. A když nás necháte v klidu, tak my si ji vyřešíme. Nepotřebujeme žádnou extra pomoc nebo péči, potřebujeme jenom, abychom byli vnímáni jako normální lidské bytosti. To je celé.
V běžném životě mám výhodu v tom, že měřím skoro dva metry, působím trochu arogantně, mám autoritu, jen tak někdo si na mě nedovolí…
Je zjevné, že tranzice je vaše téma. Koneckonců máte osobní zkušenost, věnujete se tomu nejen ve svém stand-upu, ale třeba i v inscenaci Chlípnice, kterou jste režírovala.
Na těch je zajímavé to, že jsem knižní předlohu přečetla před dvaceti lety, strašně mě zasáhla, ale vlastně jsem nechápala, proč. Až jako trans žena jsem pochopila, jak autor Witkowski přesně vystihl realitu současných trans žen skrze gay komunitu 80. let v Polsku. Když jsi tak krutě vyloučen z veřejného života, jediné, co ti zbývá, je živit se svým tělem.
Ten příběh je o dvou velmi zženštilých gayích, ale já pochopila, že to jsou vlastně trans ženy, které jenom nebyly schopné se v těch 80. letech definovat. A přestože je ten příběh velmi temný, sprostý, až depresivní, je také vtipný, protože takoví lidé si vždycky dokážou najít nad svým životem humor. Já jsem se skrze ně vlastně vypořádávala s tím, že trans ženy jsou pro společnost jen kus masa, které se hodí jen na to jediné.
Na co?
Že jsou určitým fetišem heterosexuálních mužů, kteří si na nich mohou ukojit svoje tajné touhy a fantazie. A ty chlípnice jim vlastně nastavují zrcadlo, říkají: Takoví jste, tohle děláte, je to vaše přirozenost, za kterou se ale stydíte.
I já jsem hodně řešila svoji vlastní hodnotu, to, jestli jsem pro společnost vůbec příčetná osoba, protože je pořád strašně moc lidí, co si myslí, že trans lidi jsou blázni, vyšinutí magoři neschopní vnímat realitu. Tak mě to dílo opravdu zasáhlo.
Opravdu je stále tolik lidí, kteří trans lidi vnímají jako blázny a odpad, co patří na okraj společnosti?
Ano. Ale jsem ráda, že začíná doba, kdy se objevuje čím dál tím víc trans lidí a hlavně trans žen, co jsou společensky úspěšné. Že vlastně těm lidem, co trans nesnáší a opravdu je vnímají jako magory, co se můžou tak maximálně pod mostem živit vlastním tělem, nabouráváme tenhle jejich koncept. Tu jejich představu, že trans lidi jsou jen takový odpad, který je možné tak maximálně natajno o*ukat a pak třeba ještě zabít.
Opravdu?
Myslím, že trans ženy jsou statisticky opravdu nejvíc ohrožená společenská skupina na světě. Pro strašnou spoustu lidí jsme fakt jen odpad, nestojíme jim ani za soucit. A čím víc se to na mě valí, tím větší cítím odpovědnost a potřebu to vyvracet. Samozřejmě nevím, jestli se mi to daří, nebo nedaří, jestli to dělám, nebo nedělám na sílu, ale chci to dělat.
Mé tranzici nemusí každý rozumět, ale měl by ji respektovat. Třeba moje máma. Určitě tomu úplně nerozumí, ale respektuje mě a má mě ráda jako své dítě. A ono to stačí…
Je pravda, že s otevřeností, s velmi upřímným popisem, co tranzice z muže na ženu obnáší, jste nikdy neměla problém. To chce odvahu. Jste odvážná?
Na to se těžko odpovídá. Myslím, že ano. Moji blízcí a známí mě jako odvážnou charakterizují, je to jedno z prvních slov, které o mně říkají.
Ale zase když si vezmete, že jsem 43 let žila ve vakuu a potlačovala jsem v sobě genderovou otázku, tak si kladu otázku, nakolik odvážná opravdu jsem. Ale spíš asi jsem. I když v té nejzásadnější otázce vlastní identity jsem byla strašně dlouho převálcovaná svým vlastním strachem a tím, že jsem podvědomě tušila, že se mi po tranzici bude dařit hůř, že budu mít všechno mnohem těžší.
Je pravda, že asi musíte od počátku, co jste šla se svou tranzicí na veřejnost, čelit mnoha hejtům, urážkám a podobně. Jak se s tím vyrovnáváte?
To mělo samozřejmě svůj průběh. Nejdřív jsem měla období, kdy jsem byla pokorná, tichá, snažila jsem se světem nějak proplout. Pak přišlo období, kdy jsem hodně rebelovala a konflikty jsem svým způsobem přiživovala. A pak jsem se najednou dostala do stadia, kdy jsem nad tím začala spíš mávat rukou.
Došlo mi, že neovlivním, jak mě kdo vnímá, jak mě chce vnímat. Uvědomila jsem si, že se potřebuju obklopovat lidmi, kteří mě alespoň základně respektují. Neznamená to, že mé tranzici musí každý rozumět, ale měl by ji respektovat. Tak to je třeba s mojí mámou. Určitě tomu úplně nerozumí, ale respektuje mě a má mě ráda jako své dítě. A ono to stačí.
Přesto mi neříkejte, že někdy s vámi něco nehne, že nad vším mávnete rukou.
V běžném životě mám výhodu v tom, že měřím skoro dva metry, působím trochu arogantně, mám autoritu, jen tak někdo si na mě nedovolí. Ale samozřejmě na internetu je to žumpa. To bylo vidět i po těch Tháliích, kde jsem měla ty krásné červené šaty a v komentářích zase bylo, že jsem odporný chlap, mám hnusná plavecká ramena a další šílený věci.
Ale pro tyhle lidi, i kdybych vypadala jako Claudia Schiffer, budu stejně vždycky hnusný chlap. Ale nikdo není víc vědomý toho, kdo já jsem, než já sama. Já moc dobře vím, jak jsem se narodila, jaké mám tělo, já s ním žiju každý den. Já přece vím, že jsem s tranzicí začala až ve svých 43 letech, takže jsou určité věci, které už nelze změnit… Že mám výšku chlapa, hrubší hlas a podobně.
Nelitovala jste někdy toho, že jste vše o své tranzici veřejně sdílela?
To ne. Přijde mi dobré, že jsem to mohla ukázat v přímém přenosu, protože je to dlouhodobý proces, během kterého se člověk mění. Fyzicky, názorově. A asi mi neskutečně pomohlo, že jsem byla v euforii, okouzlená tou změnou, tím, že se to konečně děje, že jsem si ani neuvědomovala, jak zranitelná jsem vlastně byla.
Jak velký rozdíl je tedy v tom být ženou a ne mužem?
Tak samozřejmě jsem to pocítila biologicky, hormonálně. To je obrovský rozdíl v prožívání života, světa, v empatii, citlivosti, ve vztazích, v sexu.
Můžete být konkrétnější?
Muži jsou kvůli testosteronu obecně agresivnější a přímočařejší tvorové. Ten hormon je akčnější, tak trochu nemilosrdný. Proto mají muži větší tendence páchat zločiny, znásilňovat, být obecně agresivnější.
K tomu mají obrovskou výhodu v tom, že nemají cyklus, nemají takové hormonální výkyvy, nemusí celoživotně snášet tolik bolesti, nemusí rodit děti a být vlastně na nějaký čas vyloučení ze společnosti. Vlastně mají ten život tak nějak od počátku jako hezky prostřený stůl.
Proto jsou ženy mnohem citlivější, vynalézavější, jsou lepší v komunikaci, protože se to musely naučit. Z nepochopitelného důvodu totiž historicky měla navrch vždycky ta hrubá síla, a tak aby ženy obstály, musely si osvojit jiné dovednosti. Proto jsou ženy ve své podstatě vlastně mnohem lepší bytosti než muži.
Na ženství mě baví opravdu úplně všechno. Vlastně jsem si říkala, že bych chtěla i celulitidu, kterou nemám…
Tomuto tématu se věnuje i představení Královny, které chystáte v divadle v Mladé Boleslavi. Řeší se tam, proč byly ženy degradovány na pouhou ozdobu mužů, zda mají na to zastávat vysoké funkce a podobně.
Já si i v té hře kladu otázku, proč vlastně jedno pohlaví zdominovalo to druhé, když přece každý inteligentní člověk ví, že se ta pohlaví doplňují. Každé z nich přináší na stůl něco podstatného, a že jeden bez druhého se neobejdou.
Tak síly se teď snad přece jen trochu vyrovnávají, ne?
Je pravda, že muži už najednou nemají vše na zlatém podnose a trochu bojují s vlastním postavením. Ženy začínají triumfovat i proto, že fyzická síla už dnes není to nejdůležitější.
Ale pořád je to ve velké nerovnováze. Ženy stále dělají za méně peněz, navíc dělají spoustu práce kolem domácnosti, rodiny, která není nikde vidět a nikdo jim za ni nic nedá. A v souvislosti s Královnami, ta hra je historická, ale já jsem jí dala i moderní kontext.
Vytahovala jsem si kvůli tomu i dialogy z podcastů, kde diskutovala feministka s manosférickým mužem. A zajímavé bylo, že ve chvíli, kdy mu došly argumenty, jeho posledním argumentem bylo „no, protože testosteron“.
Co se dá na tohle říct?
Nic, na tenhle argument se samozřejmě nedá říct vůbec nic. Takže za mě je ve společnosti ještě velká spousta sociálních konstruktů, které bychom měli změnit. A myslím, že muži by měli změnit svoje uvažování, měli by si žen víc vážit.
Nesmí je vnímat pouze jako sexuální objekty, jako materiál potřebný k zakládání rodiny, k péči o ni, jako majetek. A musí hlavně pochopit, že ženy je doplňují, nikoli ohrožují.
A když vaši tranzici probereme čistě v oblasti pracovní. Pracuje se vám lépe jako ženě, nebo to mají muži zase jednodušší?
Mně osobně se pracuje líp, ale to proto, že se jako žena cítím správně. Ale ať se nám to líbí, nebo ne, stále žijeme v patriarchátu. Takže žena, která projde tranzicí na muže, si prostě automaticky polepší. Navíc tahle proměna bývá díky testosteronu, který je silnější než estrogen, v podstatě stoprocentní. Nepoznáte, že vedle vás stojí trans muž.
Já jsem si tedy nepohoršila jen tím, že jsem se stala ženou, ale být trans žena je ještě o kategorii níž. Jsem vlastně useless žena, ta zbytečná žena bez reprodukčních orgánů, co není žádná křehulka a vždycky na ní ta tranzice bude vidět.
Takže jste si pohoršila dvojnásobně.
Vybočuju vizuálně, jsem pro hodně lidí nezařaditelná – a ještě k tomu mám nabalené všechny ty ženské otázky. A i když jsem se rozhodla, že se nebudu stresovat tím, jak vypadám, nebo jestli pro někoho jsem či nejsem dostatečně žena, rozhodně jsou situace, kdy je to výrazně složitější.
Například?
Třeba v komunikaci s muži, kteří mě neumí úplně zařadit a chovají se ke mně trochu jinak. A i třeba finančně jsem musela jít níž, než jsem si zase vydupala zpátky nějakou svoji finanční hodnotu. A na plnou hubu jsem pocítila třeba i to, jaké to je být sexuálním objektem a muset si dávat pozor na svou bezpečnost. To také muži neznají.
Říkáte, že i když to máte v mnoha směrech složitější, jste jako žena spokojenější, šťastnější. Co vás na ženství baví nejvíc?
To, že konečně správně sedím v genderu. Že všechno, co je pro mě odjakživa přirozené a automatické, najednou odpovídá mému genderu. Že je v pořádku, že jsem radši v ženském kolektivu, že mě baví o sebe pečovat, že si ráda lakuju nehty, že se mi líbí kabelky.
Že bez testosteronu nemusím bojovat se spoustou věcí – s agresí, nadržeností a spoustou dalších věcí. Navíc se mi i vizuálně ženské tělo líbí, takže se konečně teď na sebe můžu podívat do zrcadla. Mám ráda svoji kůži, to, že nemám chlupy.
A přestože mi to způsobilo spoustu problémů ve vnímání veřejnosti vůči mojí osobě, tak prostě já vím, že se konečně cítím dobře. Protože i když jsem byla hezký kluk, vysoký blonďák s atletickou postavou, nikdy jsem se necítila tak dobře a svobodně jako teď.
A co je pro vás na ženství největší otrava?
Nic. Samozřejmě jako trans žena nemám cyklus, takže tam bych možná přemýšlela, jestli by mi nevadila menstruace. Ale jinak mě na ženství baví opravdu úplně všechno. Ale změnily se mi proporce, změnila se mi měkkost těla, ale já jsem šťastná, že jsem změkla.
Vlastně jsem si říkala, že bych chtěla i celulitidu, kterou nemám. Protože je to ženská věc a já cítím obrovský hlad po všem, co je ženské. Protože jsem si to strašně dlouho odpírala. Takže pro mě i každá negativní věc je úžasná, když je ženská.
Nicméně asi je nutno zmínit i to, že předtím jste byla gay, nyní jste heterosexuální trans žena. To vám muselo zkomplikovat i milostný život.
Absolutně, ale já jsem si vytvořila takovou teorii. Jsem queer osoba, vždycky budu queer osoba a nevím, proč bych měla toužit po standardním heterosexuálním životě. Takže ano, mám ráda děti, chtěla bych děti, ale jsem queer, takže prostě děti nemám. Tečka.
Děti jsou jedna věc, ale co láska. Po té toužíme všichni, ne?
Toužím po lásce, ale zároveň jako queer člověk si nejsem jistá, zda jsem schopná monogamie na celý život. Uvědomila jsem si, že v tomhle jsem velmi specifická. A když se kouknu zpětně, vždycky jsem šla trošku ze vztahu do vztahu.
Vždycky jsem si samozřejmě přála, aby to bylo na celý život, ale zároveň jsem věděla, že je to spíš utopie. Takže jsem spokojená s tím, že co přijde, to přijde, a když to nebude, nic se neděje.
A co se týče nějaké blízkosti a vztahů, kompenzuju si to tím, že mám spoustu skvělých kamarádů, žiju v úžasně kreativním prostředí, miluji svůj život a umím být i sama se sebou. A jestli budu chtít mít sex, tak ho mít budu, protože to je ten nejmenší problém.
Takže si dovedete představit zbytek života bez životního partnera?
Když jsem přestala chtít partnera, rodinu a chatu s autem, hrozně se mi ulevilo. Uvědomila jsem si, že jsem umělkyně, trans žena, že tohle nejsem já, proč bych po tom toužila. Můžu být do konce života sama a stejně prožít nádherný život.
Stejně je nakonec každý sám. I když máte partnera, děti, rodinu, jste tady sami, nakonec se stejně musíte spolehnout jen sami na sebe.
To je ale strašně smutné, ne?
Je to myšlenka, kterou se řídím, a nepokládám to za nic špatného. Ale chápu, že to někomu může připadat smutné. Já ale nepovažuji samotu za něco nepříjemného, naopak mně je se mnou samotnou moc krásně.












