Článek
Sraz jsme měly v jedné pražské kavárně. Jitka Asterová přišla v dokonale sladěném outfitu a zase dokázala, že i obyčejné kousky, jako jsou džíny, mikina a podzimní bundička, lze povýšit na módní koncert. „No jo, já módu miluju, hrozně mě baví,“ smála se, když jsem jí oblečení pochválila.
A pak už byla přesně taková, jakou jsem si ji představovala. Uvolněná, upřímná, milá, samý úsměv, a to i když v jednu chvíli došlo i na pár slz.
Působíte dojmem, že vám nikdy nedochází energie ani dobrá nálada. Je to opravdu tak, nebo i vy jste někdy vyřízená?
Třeba zrovna dneska.
Vážně? Tak to by mě při pohledu na vás nenapadlo.
Ne, vážně. Když jsem sem šla, řešila jsem nějaké nepříjemné věci, které mi berou energii, a říkala jsem si: Tak já teď jdu na rozhovor a budu úplně vyřízená. A vy mi jako první otázku položíte zrovna tohle…
Ale je fakt, že i když jsem poslední dobou trochu vyřízená, stále mi hodně lidí říká, že působím dojmem, že jsem pořád v pohodě, vysmátá a plná energie. Ale já to nevytvářím uměle, nenasazuju křečovitý úsměv, to neumím. Asi to fakt v sobě mám a jsem ráda, že to ze mě vyzařuje. Asi někde a z něčeho tu energii pořád beru, pořád tam nějaký benzín nebo nafta je.
A na jaké palivo tedy jedete?
Nevím, asi je to tím, že mám ráda život jako takový. Snažím se užívat si každého dne, obzvlášť čím jsem starší. A když si to užívat přestanu a začnu se hrabat v různých minoritních problémech, jako třeba právě teď, tak si říkám: Jitko, ale vždyť je tady krásně. Sedím v nádherné kavárně, piju moc dobrou kávu a bavíme se o mně, což mě vždycky bavilo – bavit se o mně.
Jako že jste sama sobě svým oblíbeným tématem?
Vlastně ano. Já se ráda bavím o sobě, ráda se v sobě hrabu, protože tam není nic moc ošklivého. Tam není nějaké harampádí, které bych musela vyhazovat nebo schovávat. Naopak – jsou to pro mě příjemné chvíle spojení se sebou samotnou. Takže když se někdo rozhodne se mnou udělat rozhovor, jsem ráda a beru to jako terapii. A snažím se odpovídat upřímně, sobě i tomu, kdo mě zpovídá. A přesně tak to mám v plánu i dneska.
Já už se neoblékám, nečešu ani nemaluju pro okolí. Někoho zaujmout a urvat, to už není můj cíl. Já už to dělám opravdu jen pro sebe…
Tím mi nahráváte na další otázku, protože právě upřímnost a otevřenost mám s vámi spojené. Že vlastně není nic, žádné téma, které by pro vás bylo tabu. Je to tak?
Já vám řeknu, proč mě tak vnímáte. Protože jsem kdysi dělala rozhlasový pořad Sexy život, kde se mluvilo snad úplně o všem intimním. A díky tomu, že jsem mluvila v ich formě, někdy opravdu o sobě, jindy ne, tak mám tuhle image.
A je to tedy jen image, nebo taková skutečně jste?
Možná vás teď trochu zklamu, ale jak jsem starší, tak začínám být víc uzavřená. Jsem víc introvertní, co se týče nějakých mých osobních věcí. Nerada se bavím o svém soukromí, jaké mám problémy v rodině, co mě právě trápí. Spoustu věcí si nechávám pro sebe, ale i tak se snažím působit otevřeně.
Tak osobní soukromí je jedna věc, ale jde i o schopnost mluvit obecně o tématech, o kterých se třeba dřív moc nemluvilo. Jako právě sex, nevěry, vztahové problémy. Myslíte, že je potřeba o tom mluvit, šířit, řekněme, nějakou osvětu?
Mně se spíš zdá, že je té osvěty až moc, že o těch věcech dnes mluví úplně každý. A to mě právě dostává do úplně opačné pozice. Protože v době, kdy já jsem byla otevřená, před nějakými dvaceti lety, kdy jsem se nebála ta tabuizovaná témata otevírat, jsem byla taková průkopnice. Ale teď, když je toho všude plno, tak mně už se vůbec nechce k tomu davu přidávat. A vlastně mám i pocit, že některé věci by zase měly být alespoň na chvíli tabu.
Jaké třeba?
Třeba to, že všem ukazujete své soukromí. Vyjadřovat se k tomu, že vám rostou chlupy pod nosem, brát někoho do koupelny, do jídelny… To je pro mě intimita, kterou by si každý měl spíš chránit.
Říkala jste, že před těmi dvaceti lety jste byla v tomto směru něco jako průkopnice. Setkala jste se třeba s nějakou kritikou, urážkami, opovržením?
Samozřejmě že ano. Když jsem to začala dělat, a já se rozhodla ze dne na den, tak když jsem pak šla třeba na divadelní premiéru nebo kamkoli do společnosti jiných herců, tak si ode mě odsedávali, nebo jsem viděla, jak si šuškají a jak mě pomlouvají. Takže ano, setkala jsem se s různými hejty, musela jsem si to sama se sebou zpracovat. Některé dveře se mi zavřely, ale byla to určitá daň za to, že se mi zase jiné otevřely.
Můžete být konkrétnější?
Tak třeba jsem přestala být obsazovaná do filmu a myslím si, že to není tím, že bych se ze mě najednou stala špatná herečka. Spíš jsem dostala příliš velkou nálepku „té moderátorky“. Ano, to je ta, co dělá ten Sexy život. Vzpomínám si, jak mi třeba volal režisér Jan Svěrák a mně se úplně rozbušilo srdce, že mi snad chce nabídnout roli ve Vratných lahvích. A on mě poprosil, jestli by ve filmu nemohl být jenom můj hlas z rádia.
Takže to je ukázka té daně, kterou jsem zaplatila. Ale zase jsem pronikla do moderování, do oboru, o kterém jsem nikdy ani nesnila. A moderovala jsem akce s předními moderátory, jako je Leoš Mareš, Honza Rosák a tak dále.
Když už je řeč o urážkách a hejtech, v dnešní době může urazit kdokoli kohokoli jen pár kliknutími na mobilu. Jaký je váš vztah třeba k sociálním sítím?
Já je v podstatě nesnáším, ale založila jsem si je kvůli práci. A hlavně kvůli tomu, co mě teď nejvíc zajímá a baví, co je moje vášeň a radost: móda. A to je téma, které asi nikomu nijak zvlášť nevadí. Natáčím s dcerou nebo s přítelkyní mého syna krátká videa s různými outfity a přiznám se, že to nedělám proto, abych zlepšila svět, naučila lidi oblékat nebo abych je poučovala. Myslím si, že to je věc, která mi jde. Chci to lidem ukázat, možná je třeba trochu inspirovat a vlastně se chci pochlubit, že i v mém věku to jde.
Že jde být šik, blbnout s módou a líbit se?
No jasně. Já nejsem ten typ, co se koukne do zrcadla a říká si: Ježiš, já vypadám, tady mi přibyla vráska, tady toho mám moc, tady zas málo. Vlastně čím jsem starší, tím se sama sobě víc líbím a jsem se sebou víc spokojená. Já už se neoblékám, nečešu a nemaluju pro okolí, abych na někoho udělala dojem, abych zaujala mužské pohlaví. Někoho zaujmout a urvat, to už není můj cíl. Já už to dělám opravdu jen pro sebe. A když to někomu vyloudí úsměv na tváři, mám upřímně radost. Ze sebe i z té reakce.
Ale asi narazíte i na urážky, ne?
Občas, samozřejmě. A přiznávám, že se vždycky podívám na profil toho, kdo mě uráží nebo kritizuje, a většinou zjistím, že sám má dost. Slušný člověk, který je sám se sebou v pohodě, mi nikdy nic takového nenapíše. Takže vlastně v tomto směru mě nemůže nikdo urazit, jsem neurazitelná. Neříkám, že nejsou věci, které se mě dotýkají, někdy to třeba i tak trošku zabolí. Neraduju se, když mi někdo napíše, že jsem stará kráva, ale nedotkne se mě to niterně.
Občas se účastníte různých módních přehlídek, a to v roli modelky. Jaké to je, procházet se po mole s profesionálními manekýnami, misskami a podobně.
Neskutečně mě to baví a moc si toho vážím. A leckdy se právě s těmi mladými devatenáctiletými dvacetiletými misskami a modelkami smějeme, že nakonec mám mnohdy u diváků největší úspěch já. No ano, protože jsem nedokonalá, malá, stará a publikum se se mnou ztotožní.
Vy si svoje roky, je vám šestašedesát, zjevně užíváte. Ale fakt je, že stárnutí nemá moc dobré PR. Všude se mluví o jeho negativech, o vráskách, bolavých kloubech, šedinách. Vy to vnímáte asi jinak, že?
Samozřejmě že když se kouknu na fotku, kde mi bylo třicet, řeknu si: Pane jo, to jsem byla kočka. Ale paradoxní je, že já jsem si tehdy jako kočka vůbec nepřipadala, naopak jsem měla pocit, že jsem tlustá, támhleto a tohleto. A teď, když mi táhne na sedmdesát, musím si říkat, že jsem hezká, protože až mi bude devadesát, chci se koukat na své sedmdesátileté fotky a vzpomínat, jak hezky jsem se cítila.
A má podle vás stárnutí a vyšší věk nějaké výhody?
Třeba já se teď nacházím v období, kdy se nemusím o nikoho starat. Nemám vnoučata, děti jsou dospělé, rodiče už bohužel nemám, práce mám tak akorát. Takže mám teď spoustu času jenom sama na sebe. Můžu stát půl hodiny před skříní a říkat si, co si vezmu na sebe. Můžu si vymýšlet, co si dám k snídani. Můžu dělat, co chci.
A pak je to přijetí sama sebe. Proto si teď přijdu hezká, protože jsem přijala to, že nemám dlouhé nohy. Přijala jsem svoji celulitidu, vrásky, přijala jsem prostě všechno. A to je velká výhoda, která s věkem přichází tak nějak přirozeně.
Výhoda je i to, že už vlastně nehledám nic, co bych si měla dokázat. V pracovním i osobním životě. Ne že bych nebyla otevřená novým pracovním příležitostem a zkušenostem, ale už nemám potřebu se kamkoli nějak extra drát. A hledání partnera? Toho už vlastně taky nehledám za každou cenu.
Jednu dobu jsem si říkala, ty jo, jsem sama, nejsem divná, neměla bych si někoho najít? A teď jsem naprosto šťastná a spokojená, je mi se mnou moc dobře, daleko líp, než kdybych měla někoho jenom tak za každou cenu. A asi nejlépe to zhodnotila moje dcera Anička, když jsem si jednou nějak stěžovala na život. Řekla mi: Ale mami, ty už máš přece hotovo. A to je přesně ono, já už mám odpracováno, teď už se opravdu můžu soustředit jen a jen na sebe a věci, které mě osobně činí šťastnou.
A teď z trochu jiného soudku. Nemůžu se vás nezeptat na vaše studia na DAMU, protože jste byla členkou slavného ročníku, kde byla i Ivana Chýlková, Karel Roden, Eva Holubová, Vilma Cibulková, Veronika Žilková, Pavel Vítek. To musela být neuvěřitelná jízda…
To byla obrovská jízda. A výhoda je i to, že vám toho o ní moc neřeknu, protože si z toho nic nepamatuju.
Až tak velká jízda to tedy byla?
My jsme si s Ivanou Chýlkovou už několikrát říkaly, jaká je škoda, že jsme si tehdy nepsaly nějaký deník. Protože třeba já teď vystupuji se Sandrou Pogodovou a Lindou Finkovou v talk show Sirény na cestách, kde by se mi všechny ty tehdejší historky fakt hodily. Ale bohužel, já jsem se ráno vzbudila a nepamatovala si, co bylo večer předtím. Skutečně.
A když už si něco pamatuju, je to tak šílený, že je to nepublikovatelný. Ale skutečně to byla jedna velká jízda na horské dráze. Vzpomínám na to ale moc ráda, protože jsem tam našla kamarádku Ivanku Chýlkovou, se kterou se kamarádím od těch studijních let až doteď. Že se s někým znáte 40 let, pořád to klape, pořád si jste blízcí a pořád si máte co říct, považuju za obrovskou vzácnost.
Už jste zmínila svou dceru Aničku a ta se takříkajíc pomámila. Je z ní také herečka. Jste ráda, je to vaše společné téma, sbližuje vás to?
Kdyby se v herectví nenašla a kdybych si myslela, že nemá talent, tak bych samozřejmě byla nešťastná z toho, že si tohle povolání zvolila. Ale ona je skvělá a vlastně teď už jsem já ta, co by se od ní měla učit. Já jí žádné rady nedávám, myslím, že mě dávno přerostla.
A vždycky, když se na ni jdu podívat, tak mi Anička spíš vyčítá, že ji nekritizuju. Jenže já na ni vždycky koukám s otevřenou pusou, co ona předvádí, mně přijde prostě skvělá. A teď se na mě bude zase zlobit, až tohle bude číst, že ji vychvaluju. Ale to se nedá nic dělat. Aničko, jsi prostě skvělá a naštěstí si to nemyslím jenom já.
Tak ať to máme komplet, co váš syn Adam? Pojďme ho také vychválit, ať jsou naštvaní oba.
Adam je neuvěřitelně čistý člověk. Kdysi jsem byla u kartářky, a když jsem jí ukázala jeho fotku, řekla, že ke mně přiletěl z nebe. A přesně tak to je. Je neskutečně čestný, spravedlivý, je to tak hodný kluk. Takového syna bych přála každé mámě. S oběma dětmi mám opravdu krásný vztah, a jestli se mi v životě opravdu něco povedlo, jsou to moje děti. Miluju je a stejně oddaně milují oni mě… A já se teď tady rozbrečím.
Tak se teď zkuste zasnít a řekněte mi, jak si představujete svůj život třeba za deset let?
Kdyby to zůstalo tak, jak to je teď, byla bych šťastná. A ono by to mohlo vyjít, protože se o sebe hodně starám, investuju do sebe hodně péče. Jeden čas jsem svému tělu dávala dost zabrat, alkohol, cigarety, ale to už je doba dávno minulá, teď si sebe a své tělo hýčkám. Takže zdravotně by mi to mohlo držet i za těch deset let.
Kdybych k tomu pořád měla nějakou práci, byla bych ráda, protože bez seberealizace to samozřejmě není ono. A kdyby časem přibyla nějaká vnoučata, chtěla bych si je aktivně užít. Chtěla bych být aktivní fit babička, za kterou se třeba ještě někdo na ulici občas otočí.
Říkáte, že o sebe hodně pečujete. Jak přesně se o sebe staráte?
Hodně chodím, kam to jde, jdu pěšky, minimum je šest kilometrů denně, protože je to ten nejpřirozenější pohyb. Musím se sama sobě smát, když si vzpomenu, jak jsem dřív jela x kilometrů autem do posilovny, abych tam pak chodila na páse. Dokud to počasí dovolí, tak plavu na chalupě na jezeře a také už asi třináct let cvičím jógu. To mě udržuje v kondici.
A taky velmi důkladně pečuju o pleť, používám kvalitní kosmetiku, kterou jsme si samy se Sandrou Pogodovou a Lindou Finkovou nechaly vyvinout, takže máme vlastní značku kosmetiky Sirény. A je skvělá, používáme ji všechny a osobně jsme dohlédly na to, co v ní je. Ale samozřejmě žádný krém neudělá to, že by vám zmizely vrásky. Ty jsou přirozené, měly byste je mít, ale když používáte kvalitní kosmetiku, tak je nějak držíte pod kontrolou. A já si myslím, že na to, že mi bude brzy sedmašedesát, je to celkem dobrý.
