Naše rodina by vydala na nekonečný seriál, říká Bára Kodetová Šporclová

Když jsem jí volala a žádala ji o rozhovor, měla těsně před křtem videoklipu ke své nové písni. A přestože byly její myšlenky jinde a právem byla trochu nervózní, neřekla mi ne. A tak díky její ochotě a otevřenosti vznikl tento rozhovor. Co řekla Barbora Kodetová o tom, jaké je vyrůstat v rodině plné umělců, co všechno se naučila od svého otce Jiřího Kodeta, čím ji uchvátil manžel Pavel Šporcl a jak se cítí po padesátce?

Pocházíte z velkého uměleckého klanu plného zajímavých tvůrčích osobností. Byla vůbec jiná možnost, než že byste i vy šla tímto směrem?

Vyrůstala jsem jako dítě pohlcené divadlem a lesem. Nic jiného pro mě do mých deseti let nebylo důležité. Má rodina byla a je v mnohém výjimečná. Maminka pochází z velice zajímavé rodiny plné výtvarníků, ale i politiků a operní zpěvačky. A u otce je dlouholetá tradice silných hereckých a výtvarných kořenů. Už i moje nejmladší dcera se začíná velmi výrazně prosazovat jako herečka a zpěvačka. Všechny tři mé dcery jsou talentované. Má sestřenice je Anna Polívková. A tak dále… V celé naší rodině je silně zastoupena genetická predispozice jít uměleckou cestou a ani já jsem nikdy neměla žádnou jinou touhu než být herečka, režisérka, zpěvačka.

Je ještě něco, co se u vás v rodině předává z generace na generaci?

Musím říct, že v našem rodě bylo umění vždy spojeno s poselstvím, se snahou ovlivnit dění kolem nás tím nejlepším způsobem. Inspirovat a pomáhat. Nikdy nešlo jen o vlastní prospěch. A také si ženy našeho rodu vždy našly silné a většinou umělecky založené partnery. Myslím, že by to vydalo na nekonečný seriál.

Vy sama jste v minulosti uvedla, že jste si dlouho vybírala špatné partnery vlastně tak trochu kvůli otci. Ve smyslu, že jste hledala mezi herci. A dva herci, to bývá komplikované. Ale zdá se, že houslista a herečka je ideální kombinace. Čím si to vysvětlujete?

To nebylo tím, že by to byli herci. Vzor mého otce byl moc silný. Toužila jsem po podobně intenzivním talentu, který by mě fascinoval. A to opravdu není snadné najít. Ale podařilo se to: k Pavlovi vzhlížím, obdivuju ho. A za ta léta můžu myslím říct, že je to oboustranné. Dobře se doplňujeme, rozumíme si, oba máme smysl pro humor a trpělivost. Měli jsme prostě štěstí.

Říkáte, že vzor vašeho otce byl velmi silný. A vím, že nejsem zdaleka první, kdo se vás na tohle ptá. Ale přece jen: Jaký byl váš otec táta? Traduje se, že byl tak trochu jako jeho postava v Pelíškách. Jak vnímáte své dětství a dospívání?

Mé dětství bylo naprosto úžasné – prostě divadlo a les. V Těptíně, kde jsem se narodila, byl klid, ticho až mrazivé. V Činoherním klubu, kam jsem s tátou jezdila často a ráda, byl naopak hluk, smích a naprosté kouzlo divadelního světa, kostýmů a výjimečných osobností. Většina z nich k nám pravidelně jezdila na návštěvy, kde se dlouhé hodiny diskutovalo o světě, o divadle, politice, o lásce a o životě. Byly to fascinující příběhy a názory, které jsem nasávala jako houba, a díky nim jsem tím člověkem, kterým jsem. Můj táta byl pro mě filmový i divadelní hrdina a zároveň učitel.

Co všechno vás naučil?

Šermovat, lézt po stromech, sekat trávu kosou, rozdělávat oheň v dešti, bruslit. Ale hlavně přemýšlet. Oba moji rodiče nás vedli k zodpovědnosti, povinnosti, morálce a udělali z nás silné jedince. Já už nechci opakovat, že byly chvíle, kdy byl přísný. Ano, byl. Ale zároveň mi dal tolik! Nikdo není jako on. A moje maminka byla jistota, stabilita. A ještě jednu věc nás rodiče naučili: že rodina je nejpevnější pouto a z boje se neutíká.

Vzpomenete si na nějakou historku z dětství?

Já o svém dětství vždy říkám, že bylo tak naplněné, že se o něm dá těžko povídat ve zkratce jednoho rozhovoru či vzpomínky. Ale ráda třeba vzpomínám na společné chvíle s tátou na jevišti. Začínala jsem v Činoherním klubu, jeho domovském divadle, kde jsem to milovala už jako malá. Táta mě brával do divadla poměrně často, nejčastěji na představení Tři v tom. To byla taková lechtivá komedie, kde všichni excelovali, a já jsem se smála z první řady tak nahlas, že na to kolegové, se kterými jsem později hrála, vzpomínali. Chvíle, které jsem měla možnost s tátou strávit na zkouškách a na jevišti, byly stěžejní v pochopení, jak vynikající herec to byl.

Svému otci ale vděčíte i za manžela!

Je to tak, s Pavlem jsme se seznámili díky tátovi. Pavlův obdiv k tátovu herectví vyústil v naše seznámení. Když tatínek zemřel, Pavel se ještě ten den rozhodl, že se mnou a mou dcerou Lilinkou zůstane, a nastěhoval se k nám.

Někde jste říkala, že váš muž pracuje na 600 procent. Máte na sebe vůbec čas?

Žijeme v domě, kde je nás pořád hodně. Pracujeme doma, pracujeme spolu. Jsme spolu rádi a je jedno, zda pracovně, nebo ve volném čase. Sami sobě se tedy věnujeme velmi často. Žijeme jinak než většina lidí kolem nás. Volna je pomálu, ale to, v čem se potkáváme, nás baví. Jednou do roka jedeme na hory a v létě na dovolenou. Rádi spolu navštěvujeme dobré restaurace, ale i jen tak sedíme u filmu a povídáme si.

A co čas sama na sebe? Najdete si někdy chvíli jen pro sebe?

Času pro sebe moc nemám a je to jen mé rozhodnutí. Neumím moc žít něčím jiným než rodinou. Ale učím se to. Pro svou práci si čas najdu – a to mi stačí.

Hádáte se s manželem někdy?

Pavel se nehádá, on nemá hádky rád. Za ta léta už jsme se tak sehráli, že když se nám něco nelíbí, řekneme si to a dáme si čas na zpracování emocí. Respektive, většinou já řeknu a čekám na zpracování. Jinak to s ním ani nejde. Oba jsme se ale naučili toleranci a náš vztah se vždy posune k lepšímu. Oba na sobě neustále pracujeme. Naše konflikty nejsou dramatické. Mně je někdy smutno, že moc pracuje.

Jste matka tří dcer, dvě máte s Pavlem Šporclem. Jak se kombinuje mateřství s herectvím? Jak jste se s tím poprala?

To se pozná až podle toho, jak dcery dospějí. Dělala jsem maximum. Prala jsem se s mou výchovou, která byla mnohdy až moc přísná. Dobou, která se změnila. Jsem také o mnoho starší matka, než byla moje máma. Ale své dcery miluju. Snažila jsem se jim předat co nejvíc, být jim inspirací. Herectví není překážkou výchovy a já jsem navíc dávala rodinu 16 let na první místo. Byla jsem tedy možná až moc k dispozici. Nevím, jestli to bylo dobře. To ukáže až čas.

Jak to myslíte?

Výchova nemá být služba. Je potřeba vést děti k samostatnosti. Ale vypadá to, že jsme to zvládli.

Někde jste říkala, že vám kvůli péči o děti utekla řada rolí. Opravdu je to tak?

Samozřejmě. Herečka přirozeně stárne se svými rolemi. Julii už si ve třiceti těžko zahrajete a tak to je i s ostatními postavami. Je to přirozené a vrátit čas se nedá.

Mrzí vás to?

Ne. Dávno už jsem přestala tlačit na osud. Mám ráda svůj život. Je v mnohém výjimečný a rouhala bych se, kdybych chtěla víc. Naučila jsem se dělat vlastní projekty. Žiju pestrý život a vím, že nudit se nikdy nebudu. Práci mám. Myslím na budoucnost, ne na minulost. Co je pryč, je pryč. Vždy může přijít – a přichází – něco jiného. Život je cesta a to je na něm nejkrásnější. Důležité je mít se rád a vážit si toho, co máme.

Teď to vypadá, že si vše vynahrazujete. Herectví doplňujete o zpívání. A přiznejme si, že začínat s úplně novým oborem po padesátce není plně běžné…

Vždy je těžké začít v životě s něčím novým. Nejtěžší je udělat to rozhodnutí, ten první krok. Já už jsem v životě několikrát odbočovala – k architektuře, bytovému designu, zahradní architektuře, k psaní a nově k produkování a organizování natáčení. Každý člověk má mnoho nadání, jde jen o to, jestli najde odvahu je uskutečnit. Jediné, co je opravdu potřeba mít, je tah na branku, dodělat věci do konce. Moje maminka po tátově smrti napsala společně s Alenou Šloufovou knihu a ve svých šedesáti začala studovat vysokou školu. Ne tu třetího věku, ale s mladými. A studuje neustále. A zpěv navíc není tak velká odbočka od herectví, je to jen jeho prodloužená ruka. Nicméně je to nesmírně těžká disciplína.

Přesto jste mi říkala, že dřív by vás ani nenapadlo, že byste mohla zpívat. Proč?

Myslela jsem si, že nejsem dostatečně talentovaná. Nikdo mi nikdy neřekl, že mám sluch a krásný hlas. Naopak – na konzervatoři mě od zpěvu odrazovali. Přišlo mi, že svět hudby je moc složitý. A tak jsem si zpívala celý život pro radost. A samozřejmě na jevišti jako herečka, když bylo potřeba.

A kdy přišel ten okamžik, kdy jste zjistila, že byste mohla zpívat nejen pro radost sobě, ale i publiku?

Když mě podpořila skvělá sopranistka Jana Šrejma Kačírková, která mě slyšela pobrukovat si v šatně během koncertu. To ona mi dodala odvahu udělat ten první krok. A já jsem se zamilovala a už jsem zpívat nepřestala. A dokud budu mít hlas, budu zpívat. Je to radost. Také mě podpořila celá má rodina, nejvíc nejmladší dcera Sophia.

Lze říct, co vás baví víc: zda herectví, nebo zpívání?

Nedá. Obě profese jsou krásné a navíc se doplňují. Vždy budu primárně herečka. Hudba je velmi emotivní a herectví dodává písním obsah. Vůbec nejvíc se ale cítím být sama sebou. Podstatná je osobnost. A to, co svým příkladem, svou prací přinášíte společnosti. Nemám ráda v umění škatulkování.

Vaším asi nejnovějším hudebním počinem je singl a videoklip na podporu obětem domácího násilí.

Píseň Náš dům je v mé pěvecké kariéře zlomová. Je to první autorská píseň psaná přímo pro mě. Její téma je silné. Text pro mě napsal Václav Kopta – a jak on říká, chtěl napsat věc s obsahem právě proto, že mě zná jako herečku a ví, že mě hluboká témata zajímají. Hudbu napsal Michal Worek. Skvělý klavírista, aranžér a skladatel.

Proč zrovna domácí násilí? Máte s ním nějakou osobní zkušenost?

Já sama ne, ale bohužel ve svém okolí znám mnoho žen, které si tím – nebo něčím podobným – prošly. Mnohdy je to spojeno s alkoholismem partnera a bohužel většinou to odnášejí děti. Téma domácího násilí se naštěstí začíná skloňovat stále častěji, také se pracuje na změnách v legislativě. Doufejme, že si naše společnost v tomto ohledu sáhne do svědomí, přestaneme zavírat oči a oběti budou mít větší lidské i právní zastání.

Vy jste ale nenazpívala jen píseň. Natočila jste k ní i videoklip a spojila jste se s neziskovou organizaci Acorus, která se stará o oběti násilí. Co vás ke spolupráci přivedlo?

Když jsem slyšela první nahrávku, věděla jsem, že píseň potřebuje i obrazové ztvárnění a záštitu. Téma domácího násilí je opravdu silné. Téměř každý třetí člověk se s ním někdy setkal, drtivou většinu obětí tvoří ženy a děti. Organizace Acorus se zabývá pomocí lidem, kteří se stali obětí domácího násilí, poskytuje jim komplexní pomoc směřující k překonání nepříznivé situace a začlenění do běžného života bez přítomnosti násilí.

Domácí násilí se navíc neomezuje jen na to fyzické, může mít formy psychické, sexuální, ale i ekonomické. Týraná osoba se tak mnohdy dostává do situace, kdy jsou jí odebrány veškeré prostředky k tomu, se násilníkovi bránit. Rovněž je pro něj typická postupná eskalace – oběť si mnohdy uvědomí, že je něco špatně, až ve chvíli, kdy už nad ní má tyran úplnou moc. Organizaci Acorus jsem vyhledala pomocí internetu a na doporučení Lucie Hrdé – právničky, která se stará o oběti domácího násilí. Paní ředitelka Jaroslava Chaloupková je nesmírně empatická a schopná žena.

Zpátky k něčemu veselejšímu. Jste herečka, ale i zpěvačka. Váš manžel je houslista. Jak často se u vás zpívá?

Téměř pořád. Posloucháme hudbu. Zpíváme. Hrajeme na nástroje. Tedy já bohužel na žádný nástroj hrát neumím. Hudba a herectví je naší prací i koníčkem.

Když se vrátím k herectví: Máte za sebou hodně rolí. Je pro vás nějaká opravdu zásadní?

V divadle to bylo mnoho krásných rolí. Například Lady v Sestupu Orfeově od Tennessee Williamse. Z televizní tvorby musím zmínit námět, spolupráci na scénáři a ztvárnění hlavní role ve filmu Vedlejší příznaky. Vznikl v cyklu Terezy Kopáčové Nevinné lži. Bylo úžasné mít možnost ovlivnit celý film, přinést téma, které je ožehavé. Nesprávná indikace léků, únavový syndrom a žena, která má vždy pocit, že všechno zvládne sama. Byla to krásná příležitost, za kterou jsem vděčná.

Už jsme narazily na to, že jste se po padesátce začala věnovat jinému oboru. Pro většinu žen je padesátka jakýsi milník – někdo se toho čísla bojí, další ho vůbec nebere v potaz. Jak jste se s ním vyrovnala vy?

Já mám pocit, že žiju nejkrásnější období svého života. Jsem vyrovnaná, šťastná, mám krásnou rodinu, milujícího muže, zázemí. Jediné, co mi vadí, je úbytek energie. Ale s tím se dá pracovat. Stačí se rozhodnout a začít cvičit.

Máte třeba tendence bilancovat?

Ne, mám pocit, že jsem teprve na začátku.

Píseň Náš dům není vaše jediná novinka. Na podzim vaše sestra Karolina Kodetová, dcera Jiřího Kodeta z prvního manželství, pro vás dvě napsala hru Štědrý Štědrý den, kterou hrajete v Divadle U Valšů. Jaké to je, potkat se na jevišti se sestrou?

Karolina je velmi nadaná muzikantka a výtvarnice, k tomu všemu má neuvěřitelné charisma a zvláštní dar improvizace. Vždycky jsme se měly rády. Jako malá holka jsem ji obdivovala a moc mi chyběla, protože k nám nejezdila tak často, jak bych si přála. Když jsem přišla do puberty, sblížily jsme se ještě víc, ale v dospělosti jsme se potom každá rozběhly svou cestou.

Při práci na její hře Štědrý Štědrý den, ke které vyrobila i scénu, navrhla a ušila kostýmy, jsme zjistily, kolik toho máme společného. Je opravdu neuvěřitelné, jak rodinné propojení funguje. Mnoho věcí si vůbec nemusíme říkat. Představení hrajeme s velkým úspěchem, je to radost. A pro mě je to i debut coby režisérky.

Je zjevné, že jste šťastná a vyrovnaná a že si plníte veškeré své touhy. Ale přesto, máte nějaký sen? Něco, kam směřujete, kam byste se ještě ráda posunula?

Ráda bych měla víc koncertů, setkávala se s lidmi, naslouchala jim a tvořila cokoli nového. Určitě budeme s Michalem Workem pracovat na nové písni. Doufám, že postupně jich bude mnohem víc. Ráda bych natočila desku, napsala námět na další film, dostala krásnou roli ve filmu i v divadle, ale hlavně chci žít i nadále ve zdraví život, který teď žiju.

Bára Kodetová žije s houslistou Pavlem Šporclem, ale housle samozřejmě nejsou jen doménou mužů. Dítě ve 46 letech? Houslistka Markéta Muzikářová o touze po dítěti a pozdním mateřství