Hlavní obsah

Simona Babčáková: O tom, jak prožívá blížící se 50, co jí dalo StarDance a co je pro ni boží stav?

Foto: Profimedia.cz

Foto: Profimedia.cz

Letos tomu bude 20 let, co nastoupila do Dejvického divadla, se kterým je neodmyslitelně spjata. Také s českým sitcomem Comeback. Energická herečka a komička Simona Babčáková je také zkušenou improvizátorkou a lektorkou. Kromě pracovního vytížení ale momentálně prožívá intenzivně i svůj věk a prožívá cosi jako životní inventuru. Co to přesně znamená?

Článek

Se Simonou Babčákovou jsem se sešla v kavárně v Dejvicích, kde mne hned na začátku rozhovoru nasměrovala k tématům, která jsou jí blízká a která se jí v současné době honí hlavou. Byla jsem překvapena, jak široký záběr aktivit herečka kromě herectví má a do jaké hloubky přemýšlí o světě kolem nás.

Na prahu padesátky prožívá ve svém životě velký zvrat, který nazývá životní inventurou, a velmi naléhavě řeší, co bude dál, aby jí věci dávaly v další fázi její existence smysl. Dokonce zvažuje, že by herectví nebyla její hlavní náplň života. Co se jí honí hlavou?

Hrajete v divadle, v televizi, učíte na DAMU, k tomu moderujete a pořádáte různé přednášky. Není toho na jednoho trochu moc?

Mám sice široké spektrum aktivit, ale každá ta aktivita je jen občas. Nemám tři moderace v týdnu, ale třeba jednu za měsíc, představení v divadle mám šestkrát do měsíce, přednášku o komunikaci mám jednu dvě do měsíce. Takže to není o tom, že bych nevěděla, kam dřív skočit. Potřebuji to mít pestré, aby mě život bavil. Umím si čas rozvrhnout a dokážu v rámci psychohygieny i odpočívat. Třeba dnes jdu do sauny.

Zmiňujete přednášku o komunikaci, o čem přesně je?

Už 30 let mapuju cesty poznání, vědomí, komunikace, mapuju principy života, jaký je smysl lidské existence a co všechno je lidská bytost zač. Hledám pochopení toho, co potřebujeme, abychom prožívali důvěru v život a radost. A jelikož svůj život tvoříme vztahy a vztahy zase komunikací, dělám přednášky a semináře o nástrojích a principech komunikace, kde mluvíme o tom, že je komunikace vnitřní, která radikálně ovlivňuje tu vnější. Mluvím o tom, jak je důležitá transparentnost, nastavování hranic, vědomí jedinečnosti, nesamozřejmost… jenom o základech principů komunikace bych mohla mluvit devět hodin.

Foto: Profimedia.cz

Simona Babčáková se věnuje přednáškám o komunikaciFoto: Profimedia.cz

Máte pocit, že lidé mezi sebou málo komunikují?

Mluvíme spolu hodně, ale nevědomě. Většina lidí jede na autopilota a žije rodinné vzorce, které do nich byly vtisknuty v dětství výchovou a školstvím, nejsou zcela aktivními tvůrci svého života. Tyto vzorce dědíme, ale vznikly jako adaptační strategie na tehdejší okolnosti. Takže mít adaptační strategii na válku a přežití v době míru a budování není výhodné. Proto bych ráda lidi inspirovala k tomu, aby si tyto vzorce připustili, prohlédli a vyhodnotili, co z těchto strategií se ještě hodí a co už není aktuální. A protože o tom spousta lidí vůbec neví, případně neví, co s tím, tak jezdím po republice se svou One human show, kde o tom mluvíme. A často se i smějeme. Protože jsme v tom namočení všichni a je úlevné zasmát se všemu, co nezvládáme podle svých nereálných idealistických představ a nároků. A zjištění, že jsme na tom všichni více méně stejně, že prostě občas zvládáme a občas je to těžké, je uklidňující.

Prošla jste také improvizační školou Jaroslava Duška, učíte improvizaci na DAMU a vedete workshopy. Netušila jsem, že se to dá naučit, myslela jsem, že tohle musí mít člověk zkrátka v sobě.

Máte pravdu, improvizace tak, aby člověk mohl vystupovat před lidmi, se nedá naučit, na to musíte mít celý soubor talentů a ty můžete rozvíjet. Ale život je taky improvizace, taky nevíme s jistotou, co se bude dít, takže principy improvizace a metodika učení improvizace jde velmi snadno aplikovat na situace v životě. Proto tam vidím velký potenciál a jsem ráda, že zájem o improvizaci stoupá, přibývá improvizačních skupin a možností tréninku. Není nutné hrát rovnou před lidmi, ale mít možnost si to vyzkoušet, zablbnout si a u toho se o sobě něco dozvědět, je skvělé. Improvizace je také trénink komunikace.

Improvizujete i v běžném životě? Kdy naposledy?

Pořád. Teď tady s vámi také nemám připravený rozhovor, nevím předem, na co se budete ptát a co budu odpovídat. Včera jsem improvizovala v rámci moderování, neboť připravené věci mi nefungují. Mám na mysli připravené vtipy. Nikdy nejsou tak vtipné, jak jsem doufala. Nejsilnější je autenticita. Takže mám připravené, co bych chtěla, aby zaznělo, ale jakou formou, to už záleží na přítomné konstelaci. A často jsem překvapená –⁠ stejně jako přítomní –⁠ co ze mě vypadlo. A směju se společně s nimi, protože jsem to nečekala. To je boží stav. Když se mi podaří rozesmát lidi.

Foto: Profimedia.cz

Herečka a komička oslaví v únoru 50. narozeninyFoto: Profimedia.cz

V únoru oslavíte 50 let, jak prožíváte nyní svůj věk?

Velmi intenzivně! Momentálně totiž procházím velkou životní inventurou, kterou spustily lockdowny, kdy mi spadl můj dosavadní systém hodnot a zdroje potravy pro mou duši, jako kultura a setkávání. Najednou jsem se konfrontovala s tím, zda dokážu být sama se sebou bez těch bonbonků okolo v podobě divadla, kamarádů i veškeré vnější komunikace. Navíc jsem žena ve středním věku i v přechodu, což je velké rozpačité tabu téma, na které nás nikdo nepřipravil a o kterém se moc nemluví. Něco velkého se mění, co mě dřív bavilo a naplňovalo, už mě tolik nebaví, už nejsem ochotna se tolik přizpůsobovat, zároveň mám potřebu smyslu. Takže něco ve mně umírá a něco se rodí a já v tom zatím nejsem dostatečně zorientovaná, protože jsem uprostřed toho procesu. A do toho se mění tělo. To je fičák. Tak jenom koukám a snažím se to přežít, protože občas je to velmi náročné. Proto mám pocit, že prožívám období velké křehkosti a zranitelnosti.

Nedávno jste v jedné show uvedla, že míváte i deprese…

Zažívám občas psychické stavy, které nejsou adekvátní realitě, mám pesimistické myšlenky a úzkosti.

Jak to myslíte?

Přestože v realitě se mám skvěle, žiju v hojnosti a dostatku, atakují mě myšlenky plné pochybností a pocitů viny za vlastní nedostatečnost, které se mi nedaří zastavit ani odklonit, cítím strach a úzkost. Je to iracionální a úročím to, až když to přejde, když se mohu nadechnout a začít si prohlížet, co se to dělo a co mi to chtělo říct. Co jsem v tom stavu objevila a co jsem se naučila. To souvisí s tou inventurou, zjišťuji, co všechno už umím, kolik dětských zranění jsem už zahojila, kým jsem se za ten život stala, co už se nestane a je třeba to oželet, s čím je třeba se rozloučit. Zároveň jsou přede mnou nové, neznámé výzvy a nevím, na co se mám připravit.

Foto: Profimedia.cz

V roce 2021 se zúčastnila StarDance s tanečním partnerem Martinem PrágremFoto: Profimedia.cz

Co vám tedy pomáhá?

Pomáhají mi nástroje psychohygieny. Někdy stačí, že si zamedituji, získám nadhled nebo promluvím se svými vnitřními aspekty, jako je vnitřní dítě, žena a muž. Někdy mi pomůže masáž, sauna nebo rituál potní chýše. Někdy rozhovor s přítelkyní. A když si nevystačím, tak mám terapeutickou pomoc několika průvodkyň. Své stavy s nimi konzultuji z různých úhlů pohledu, dávají mi pocit, že v tom nejsem sama. Jsem si vědoma, že terapeut je jen průvodce, který vás nezbaví vašich emocí a vzorců, ale pomůže vám se zorientovat, motivuje vás a drží vás při tom za ruku, takže se necítíte na všechno sami. A to je velmi důležité. Už nemusíme být na nic sami. Také mi pomáhá psychosomatická fyzioterapie MFK, již navštěvuji pravidelně přes pět let. A samozřejmě terapií je i moje herecká práce. Třeba StarDance mi pomohlo dohojit mé zakomplexované dospívání.

Máte asi na mysli vaši absenci v tanečních.

Ano, kromě samotné touhy zatančit si to byl i jeden z impulzů jít do taneční show. Chtěla jsem si doprožít romantiku, kterou jsem nezažila v pubertě. Byla to skvělá příležitost zahojit svou ženskou sebehodnotu. A stalo se, po prvním tanci s mým tanečním partnerem Martinem Prágrem mi řekla má duše, že má hotovo, že dostala, co potřebovala. A záhy jsem v soutěži skutečně skončila. Tančit s Martinem bych přála každé ženě, neboť on je neskutečně galantní, má smysl pro humor a umožní vám pocítit, že tančíte jako bohyně.

Vy jste ale předčasně vypadli. Už jste měli od StarDance čas zatančit zbylé tři naučené tance?

Bohužel jsme neměli příležitost zatančit si ani jeden z trumfových tanců, tango, rumbu a cha-chu, ani v soutěži, ani kdykoliv potom. Byly lockdowny, nebyla plesová sezona a další rok už nikoho nezajímáte. Smířila jsem se s tím, že se nenaplnila má očekávání, ale život jde dál. Ovšem bylo mi to líto dlouho, že jsme nemohli ukázat, co jsme se naučili. Zároveň se však ničemu nebráním. Kdyby ta příležitost přišla, my ty tance s Martinem umíme. Jsme stále v kontaktu. Stali jsme se přáteli. A to je naše největší obohacení z našeho setkání. Máme se rádi.

Foto: Profimedia.cz

Simona Babčáková je dlouholetou členkou Dejvického divadlaFoto: Profimedia.cz

Na jakou jinou příležitost v životě ještě čekáte?

Já nečekám na příležitosti, já je vyhledávám a vytvářím. Moderuji a navštěvuji konference na různá témata a mapuju, kudy vede cesta. Velmi mě zajímá transformace vzdělávání, takže jsem se připojila k Eduzměně, cirkulární ekonomika, takže jsem se napojila na Institut cirkulární ekonomiky. To jsou dva z mnoha směrů, kde vidím možnou cestu konstruktivní změny. Dále například Pestrá krajina, Slušná firma, Komunitou podporované zemědělství, Hnutí Duha a spousta dalších. Procházíme turbulentními změnami a já vyhledávám, kudy půjde vývoj tak, aby nešlo jenom o holé přežití. Nechci jíst kobylky. Mapuji možnosti a jsem ráda, když se podaří propojit lidi, kteří se dívají podobným směrem a nevěděli o sobě. Nastavuji se na poslední třetinu života. V jaké kvalitě ji prožiju, záleží na mně. Mám intenzivní potřebu dělat něco, co je důležité pro tvoření budoucnosti a pro zušlechťování a kultivaci společnosti. A velmi ráda bych víc podpořila ženy, aby získaly zdravé sebevědomí a vstoupily do sféry vlivu. Protože my ženy automaticky myslíme na celek, na potřeby všech zúčastněných a na budoucnost příštích generací a jsme schopny se velmi rychle společně domluvit. A nejde nám tolik o status, sebedůležitost a peníze. Jsme bytostně nastavené na spolupráci a sdílení. My víme, že jsme ve skutečnosti jedna bytost v různých podobách.

A co divadlo a film?

Divadlo a film jede, v tom pokračuji. Nevzdávám se herectví, ani radikálně nekončím. Když budu mít možnost hrát, budu hrát dál. To na věci nic nemění. Ale inspirovat lidi, aby se zabývali sami sebou, dopřáli si psychohygienu, naučili se komunikovat tak, aby to nebolelo, to mě naplňuje také. Nemyslím si, že budeme v budoucnu dělat jenom jednu činnost. Myslím, že je čas realizovat všechny své potenciály – a to může mít různé podoby. Všichni jsme součástí celku, a když každý z nás udělá ten kousíček práce, který je v jeho dosahu, tak se to v součtu projeví. Stejně jako se teď v součtu projevují důsledky nevědomosti a strachu v podobě celosvětové krize, kterou procházíme a která nás učí a vychovává.

Pomáháte také v různých neziskových organizacích, které jsou vám blízké?

Neziskovek podporuji opravdu hodně. Spolupracovala jsem například s Kontem Bariéry, pro které jsme s kolegou Václavem Neužilem natočili spot, s Asistencí, centrem pro pohybově postižené, s Adventorem, který podporuje autisty, s Cestou domů, která podporuje umírání doma, nebo s Hnutím Duha, Eduzměnou, Incienem… A spoustou dalších, nechci machrovat a vyjmenovat všechny, přijde mi to jako samozřejmost. Poslat pár stovek měsíčně, dát příspěvky na sítě, poslat fotku s podpůrným textem nebo moderovat charitativní akci mi opravdu přijde to nejmenší, co mohu udělat. Ráda bych byla ambasadorkou společností a firem, které nás provedou do světa, kde už nebude tahle hloupá bezohlednost, která nás dostala až do stadia, v jakém se nacházíme. Věřím v sociokracii, kde budeme spojovat úhly pohledu a hledat konsenzus tak, aby všichni byli win win. Věřím, že na to jako český národ máme, protože v sobě máme Švejka a Cimrmana. Inteligence a humor jsou naše bohatství.

Reklama