Hlavní obsah

Policistka Barbora Bílková (40): O tom, proč se pod vyslýchané dávají noviny i (ženských) zbraních

Foto: Archiv Barbory Bílkové

Foto: Archiv Barbory Bílkové

Barbora Bílková vychovává syna a má náročné povolání policistky. A kromě toho stíhá ještě tolik dalších aktivit, že je to až k neuvěření! Jak to všechno zvládá a jaké bylo zachránit lidský život? I o tom je náš rozhovor.

Článek

Policistka, která píše básně. Baví ji navrhování interiérů a výroba dekorací, střílí z luku, hrála tři roky americký fotbal, je maminkou sedmiletého syna a dostala vyznamenání za záchranu lidského života... To je Barbora Bílková (40). Jak se jí to všechno vejde do jednoho života?

Vaše aktivity jsou opravdu různorodé a je jich tolik! S běžnou představou o policistech se to moc neshoduje...

Policista je podle obecné představy jednodušší člověk, v lepším případě zaměřený na sport a zbraně. A policistky jsou prý zas mužské typy – chladné, tvrdé a nekompromisní. To slyším především od mužů, což mě docela rozesmívá.

Naštěstí je spousta detektivních seriálů, které policistky a kriminalistky vykreslují i v lepších barvách, jako citlivé osoby...

Tak na ty se vůbec nedívám, obecně nemám moc přehled, co v televizi jde, pouštím ji sporadicky, a u těchto seriálů bych asi hodně trpěla. Jediné, co je pro mě hezké a podle reality natočené, jsou Případy 1. oddělení, kde jsou detaily svědčící o znalosti věci. Třeba to, že se na židli pro vyslýchané dávají noviny.

A proč?

Protože když vám přivedou lidi z ulice, dost často jsou to narkomani, mohou mít žloutenku nebo různé infekce a člověk se a priori musí chránit... Někdy je to opravdu riziko.

Foto: Archiv Barbory Bílkové

Barbora Bílková je u policie už skoro dvacet let a považuje to za své poslání. Jak říká, má pro ni heslo Pomáhat a chránit opravdu význam. Momentálně pracuje ve funkci vrchního inspektora s hodností nadpraporčíkaFoto: Archiv Barbory Bílkové

Jak jste se k policii dostala?

Měla jsem být knihovnice, což jsem i vystudovala a v knihovně jsem pracovala. Bohužel s takovým platem, že nedokázal pokrýt životní náklady. Řešením byla brigáda v nočním baru, kam o pauzách chodili policisté na kávu. No a ti mi řekli, že pokud se nebojím a zvládám hosty nočních barů, hodila bych se k policii. Nepřišlo mi to jako špatný nápad, takže jsem se rekvalifikovala a stala policistkou. Nastupovala jsem plná ideálů, které mi vydržely i po těch skoro dvaceti letech. Pořád si hledám to hezké a pořád to pro mě není jen práce, ale i poslání.

Takže jste nikdy nelitovala, že jste od knih odešla k protokolům?

Ne. Asi po deseti letech jsem měla sice velkou krizi a syndrom vyhoření, ale pomohlo mi, že jsem ve volnu třeba navrhovala interiéry. Hrozně mě to bavilo a pomohlo mi to.

Baví vás sporty, tvůrčí práce... Zapojila jste do něčeho i syna?

Snažím se mu ukázat možnosti. Stála jsem o to, aby ho bavilo chodit do skauta, protože to bylo moje dětství a čerpám z toho celý život. Přihlásila jsem ho na atletiku a rovnou jsem se zapsala taky... Vedu ho k lásce ke knihám.

Foto: Archiv Barbory Bílkové

Syn dostal jméno Karel Josef. První je po dědečkovi z otcovy strany, druhý po Barbořině tatínkovi. Maminka učí syna lásce ke knihám i ke sportu a říká o něm, že je dítě za odměnuFoto: Archiv Barbory Bílkové

Kde na to na všechno berete čas?

Celý život málo spím, maximálně čtyři až pět hodin. Nevydržím jen tak ležet v posteli, a ani když přijde návštěva, neumím si s nimi sednout a dát si kávu, musím u toho něco dělat. Je to až ostudné a už mě i upozornili, že je to neslušné.

Teď je čas říct, že si povídáme po telefonu, takže: co u toho děláte?

Mám to na repráku a opravuju roztrhané plavky.

I když máte tolik zájmů, nejvíc času vám zabere práce. Vědí kolegové, že jste vydala knihu?

Nechodím si po kancelářích povídat s kafíčkem, i když mám kolegy a kolegyně ráda a mám k nim hezký vztah. Takže to asi vědí hlavně ti, kdo jsou mi nejblíž, přišli mě podpořit na křest knihy a někteří se mnou prožívali i vztah, který mě k napsání knížky dovedl.

A obecně se ví i to, že umím pracovat s textem a mám velkou slovní zásobu, takže za mnou přátelé chodí, když potřebují pomoct v této oblasti. A já toho využívám při výslechu. Myslím si, že slovo je nejmocnější zbraň.

Foto: Archiv Barbory Bílkové

K Barboře a synovi patří i přítel Lukáš, se kterým je moc šťastnáFoto: Archiv Barbory Bílkové

A co ženské zbraně?

Mám hodně dlouhé vlasy, a když potřebuju schovat svoje nedostatky, tak je rozpustím...

Tak dlouhé vlasy u policistky nejsou běžné, není to problém?

Je to atypické normálně, takhle dlouhé vlasy moc žen nemá, natož když jsem v uniformě. Když se něco děje, tak se vždycky dají dát vlasy pod oblečení. V létě, když jsem jen v košili, tak si spletu cop.

Takže chodíte i do terénu?

Je nás málo, a když děláte v centru města, tak se tomu nevyhnete. Třeba i proto, že se tu častěji konají demonstrace. Už několik let funguju jako zpracovatelka – zpracovávám podklady z případů a oznámení. Ale pak se něco semele a je potřeba být venku.

Bojíte se?

Nikdy jsem se nebála, nejsem úzkostná. V tu chvíli nepřemýšlím jako Bára, ale jako ruka zákona. Jsme prostě ti, kdo aplikují zákon v praxi.

Foto: Archiv Barbory Bílkové

Sport ve všech podobách je pro Barboru Bílkovou koníček už od dětství. Tři roky hrála americký fotbal, teď ráda jezdí na kole, plave a přihlásila syna i sebe na atletikuFoto: Archiv Barbory Bílkové

Nebála jste se ani při zásahu, kdy jste zachránila lidský život a dostala jste za to ocenění. Jen shrnu, o co šlo: řidič, který měl infarkt, sjel autem do vodní nádrže a vy jste ho vyprostila.

Nebyla jsem na to sama, byli tam i dva kolegové. Ocenil to nadřízený, byl na mě hrdý syn... A najednou se o tom začalo mluvit a dostala jsem medaili Za statečnost od policejního prezidenta i Zlatý záchranářský kříž z rukou prezidenta republiky. Sice jsem slyšela i výhrady ze strany přátel ohledně persony našeho prezidenta, ale kdo může říct, že byl u hlavy státu přebírat ocenění? Nestává se to běžně a byl to velký zážitek.

Jestli si ale něco hýčkám jako vzpomínku, tak je to okamžik, kdy přišla dcera toho pána a řekla mi, že kdybychom ho nezachránili, neměl by ji kdo odvést k oltáři. To jsme brečely obě.

Záchrannou akci někdo natočil a dal na internet. Viděla jste to?

Ano. A říkala jsem si u toho, že to vypadá jako pohoda. Ale bylo to dramatické, vletěla jsem do vody v plné polní. Do auta ve vodě se nedá dostat, zablokují se okna, je to boj o vteřiny. Hlavní bylo dostat pána z vody. Nevypadalo to dobře, nejevil známky života. Až když jsem se převlékala v šatně, přišla nějaká paní a řekla, že ho ve vrtulníku nahodili. V tu chvíli jsem se teprve rozbrečela úlevou.

Vím, že jste se pak sešli. Jaké to je se dívat na člověka, který by bez vás už nebyl?

Pro mě to je hodně osobní, protože jsem přišla o tátu, když jsem byla ještě relativně mladá. Proto je to moje citlivé téma a viděla jsem tam hlavně to, že jsme dceři zachránili tátu, bylo dojemné je vidět spolu.

Foto: Archiv Barbory Bílkové

Původně pracovala jako knihovnice a i při práci u policie umí Barbora Bílková využít svoje schopnosti pracovat se slovem a mluvit s lidmiFoto: Archiv Barbory Bílkové

Změnilo to ve vás něco?

Dalo mi to sílu. Každý policista, který nastupuje do práce alespoň se špetkou ideálů, si to heslo Pomáhat a chránit bere za své. Podle mě je sen každého policajta někomu zachránit život.

Pojďme od emocí spojených se záchranou života k emocím, které vás vedly k literární tvorbě. Co za tím bylo?

Jsem relativně dost citlivá, myslím, že dost empatická. To je věc, kterou uplatním i v práci: když se musí jet do nemocnice za holkou, co se pokusila spáchat sebevraždu, když se jedná s dětmi, když je třeba mluvit s lidmi, kteří mají ve skříni mimozemskou civilizaci...

Kniha vznikla poté, co jsem si prošla tím, co asi zná hodně žen. Špatně jsem se zamilovala – do muže, který miloval jinou a především sám sebe. Neopětovaná láska, o té to hlavně je. A i když se na obálce mluví i o erotickém náboji, je ho tam jen maličko...

Kdy jste ten cit ze sebe začala vypisovat?

První kratičkou básničku jsem napsala na verandě chalupy synovým foukacím fixem. Bylo zvláštní, jakou úlevu jsem přitom cítila. Psát, to byl ozdravný pocit, na papír to skákalo samo. I když to byla hlavně moje terapie, je mi líto, že je kniha zatím taková zastrčená. Bohužel je to i tím, že se lidé bojí básní. Proto když se mě někdo zeptá, tak říkám, že jde poetický příběh v útvarech.

Foto: Archiv nakladatelství

Narcis a povšechnosti. To je kniha, kterou si Barbora Bílková vydala sama a uvádí ji jako poetický příběh v útvarech. Je její výpovědí o neopětované lásce Foto: Archiv nakladatelství

Byla pro vás zásadní ta forma – řekněme tedy útvary? Neuvažovala jste o tom, že napíšete příběh? Že by to bylo pro čtenáře snazší...

Celý příběh nešťastné lásky tam je, jen je v obrazech, ve kterých si každý může představit to, co je mu niterně nejbližší. Povídky píšu taky. Mám nový vztah, po letech jsem konečně šťastně zamilovaná, a můj přítel pláče smíchy, když mu čtu povídky o něm. Emoce smutku asi vyžadovaly básně a teď – v době štěstí – mi na papír naskakují povídky.

Jak vzniklo rozhodnutí, že si knihu vydáte sama?

Rukopis jsem nabídla nakladatelství, ale to víte, neznámý autor a ještě poezie, po covidu... Tak jsem si to vydala sama. Kamarádka z antikvariátu řekla, že mi s tím pomůže, nakonec jsem to svěřila panu Brejchovi, což je velmi schopný tiskař, nyní v důchodu. Pořád mám kolem sebe lidi, kteří se motají kolem knih, a díky nim k tomu došlo. Není to jen moje dílo. Moc ráda bych poděkovala za grafickou úpravu Daniele Bertienové, za ilustrace Evě Sásové, nafocení obálky Karlu Richtrovi. Bez nich by ta kniha neexistovala. Já jsem si tím splnila sen, i když to stálo asi jako drahá dovolená u moře.

Než jste knížku vydala, dávala jste ji někomu číst?

Kamarádkám, pořád, až jsem s tím asi byla otravná. Bavilo je to víc, když jsem jim to četla nahlas já, asi to chce přednes spojený s výrazem a emocemi...

Takže uvažujete o audioverzi?

To je dobrý nápad, napíšu si to do seznamu úkolů.

Váš diář musí být pěkně popsaný, tedy jestli máte diář...

Miluju diáře a kvalitní propisky, mám odtrhávací tlustý blok, do kterého se dají vložit i psací potřeby... Úkoly si odškrtávám, nejlépe červenou... No ano, jsem trochu cvok, ale každý máme něco. Skoro se nestává, že bych naplánované nesplnila. Když o tom tak přemýšlím, mám tu snad jediný, ale zato tříletý rest: uháčkovat křídla tříhlavé sani, kterou jsem vyráběla pro syna. Tehdy křídla nechtěl, pak si to rozmyslel.

Co tam máte za úkoly pro zbytek dneška?

Je jich tu asi patnáct. Jen pro představu: upéct chleba, ušít si poutko na svetru, koupit šachy, které jsem začala hrát s přítelem a moc mě to baví, i když zatím neustále prohrávám... Taky si chci koupit bloky na deníky a krátké povídky...

Takže se můžeme těšit na další knihu?

Budu se snažit. Chtěla bych, aby moje povídky byly veselé, aby se nad tím čtenář pobavil, prostě po slzách přijde smích.

Reklama

Související témata: