Článek
Když jsem naposledy byla ve fitness centru (tehdy se ještě říkalo spíš v posilovně), bylo to ještě v době, kdy jsem si po cvičení mohla dát tři dvojky vína, vykouřit u toho přímo u stolu v baru půl krabičky cigaret – a druhý den o tom vůbec nevědět. Možná mě bolely nohy ze cvičení, ale určitě ne hlava.
V té době jsem do fitka chodila s jediným cílem: zhubnout. Děsila jsem se představy, že by mi narostly svaly, což jsem pokládala za velmi neženské, a v mých představách k tomu mohlo dojít už jen tím, že jsem jednou týdně zpovzdálí prošla kolem industriálně působících posilovacích strojů, jejichž přesný účel jsem ani neznala.
Takže jsem se většinu času lopotila na rotopedu, na němž blikaly komínky červených obdélníčků signalizujících větší či menší zátěž, případně jsem donekonečna dělala cviky na břicho. V místnosti, čpící potem a dunící tlumenými údery závaží na zátěžový koberec, jsem si připadala jako cizinec a kvůli obřímu pocitu nepatřičnosti jsem se snažila vyhnout jakémukoli očnímu kontaktu a zůstat více méně neviditelná.
Pak udeřila padesátka a spolu s ní na mě všude začaly vyskakovat články o tom, že ženy v mém věku by měly posilovat, aby zabránily úbytku svalové hmoty a osteoporóze. Vzdorovala jsem – dokázala jsem si namlouvat, že stařecké chátrání se mě netýká.
Impulzem k návratu do světa fitness pro mě byl román Mirandy July Na čtyřech (který doporučuju všem ženám 40+, které mají pocit, že se v životě jaksi zasekly, nebo naopak, že těch změn je až moc, no prostě všem). Její hrdinka začne posilovat proto, že chce sbalit výrazně mladšího kluka. Takovou motivaci jsem sice neměla, ale zdála se mi méně pochmurná než vidina osteoporózy. Takže jsem si na internetu vyhledala nejbližší fitness centrum, shodou okolností určené pouze ženám.
Když jsem tam poprvé vstoupila, pochopila jsem, že svět posiloven se od těch dávných časů změnil k nepoznání. Za prvé, všechny cvičební stroje byly růžové. Za druhé, kromě klasických posilovacích strojů, které jsem v tom Barbie převlečení jakžtakž poznávala, tam byly i jiné, připomínající středověkou železnou pannu nebo batyskaf z časů kapitána Nema.
Trenérka používala slova jako vacushape, betterbelly, lymfodrenáž a relaxační místnost. Vysvětlovala jsem, že chci prostě jenom cvičit. Kroutila nade mnou hlavou s lítostí michelinského šéfkuchaře, jehož host se dožaduje smažáku s hranolkama. Třetí věc, která se změnila, je cena. Uf. Ale aspoň mě bude motivovat do budoucna, řekla jsem si.
Změnila jsem se samozřejmě i já – tři dvojky si už po cvičení fakt nedám. Čistá hlava, s kterou jsem odcházela po prvním cvičení, je to nejlepší, co jsem si z posilovny mohla odnést.
