Láska není soutěž! Skrytá rivalita ve vztazích nás nutí vyhrávat i tam, kde nejde o vítězství

Hádka s partnerem, v níž ani nejde o to, jak vyřešit neshodu, ale kdo má pravdu. Lehké bodnutí závisti, když kamaráda povýší, zatímco vy se bojíte propouštění. Nebo záblesk naděje, že když se sestra rozešla s přítelem, možná rodiče konečně ocení toho vašeho.

I když si to připouští jen málo lidí, řada nejbližších vztahů v sobě skrývá i soutěžení. Protože kdo si otevřeně přizná, že tak trochu soupeří s někým, koho má rád, nebo ho dokonce miluje?

Proč má tolik lidí v sobě potřebu vyhrát nad svými nejbližšími ve všech možných životních „disciplínách“? „Odpověď není moc romantická, ale je to tím, že jsme k tomu všichni vedeni od dětství. Školní známky, sportovní výsledky, srovnávání sourozenců. Svět nás odmalička učí, že hodnota člověka se vždycky něčím měří. A ne tím ‚jak jsi na tom ty‘, ale ‚jak jsi na tom ty ve srovnání s ostatními‘,“ vysvětluje životní kouč Aleš Kalina.

A tenhle návyk ze školních lavic, ze sportovních kroužků i ze situací, kdy jste slyšeli „ale tvoje sestra tohle uměla už…“, si nesete do dospělosti do všech oblastí života. V práci či ve sportu se to může i hodit, ale do partnerství, do lásky, přátelství a do rodin takové soupeření přináší především komplikace a nedorozumění.

Nejzáludnější na tom je, že návyk věčně soupeřit si většina lidí ani neuvědomuje: je ukryt hluboko pod povrchem. „Nikdo si asi vědomě neřekne, že chce mít navrch nad bratrem, nebo že chce, aby partner vypadal hůř než on. To by přece nikdo nepřipustil. Jenže podvědomí to dělá za něj – tiše, nenápadně, soustavně,“ tvrdí Aleš Kalina.

Z toho vyrůstají hádky, které se sice tváří jako hledání kompromisu, ale je to spíš kdo s koho: kdo toho víc dělá pro rodinu, kdo má či nemá pravdu, kdo udělal chybu a kdo říkal, že to tak dopadne. Je to také připomínání neúspěchů sourozence, i když zrovna teď se řeší váš trabl, nebo nenápadná poznámka směrem ke kamarádce, že v jejím věku jste vy už dávno dítě měla…

Výsledek? Vztahy začínají houstnout, přibývá napětí, dusna, pocitů, že vám spolu není dobře. „Protože přece soutěž ze své podstaty předpokládá, že jeden vyhraje a druhý prohraje. Ve sportu je to fajn, ve vztahu je to destruktivní. Jakmile začnu chtít mít navrch, přestanu partnera nebo kamaráda vnímat jako spojence, ale jako překážku nebo jako soupeře. A z toho se nedá budovat nic trvalého,“ upřesňuje Aleš Kalina.

Prvním krokem je samozřejmě sebeuvědomění. Musíte si v hlavě přeprogramovat, jak vztahy fungují a ujasnit si, že s manželem, kamarádem, bratrem tvoříte tým. „A týmová spolupráce funguje na úplně jiné logice: tvůj úspěch není moje prohra. Tvoje slabost není moje příležitost. Jsme na stejné straně. A tohle vědomí, když je opravdové, ne jen řečené, je to, co dělá ze vztahu vztah,“ vysvětluje Aleš Kalina.

Podle něj lidé, kteří dokážou přepnout z módu „kdo vyhraje“ na „jak to zvládneme spolu“, mají mezilidské vztahy mnohem klidnější, vyrovnanější a funkčnější.

A pak to chce samozřejmě zapracovat na vztahu k sobě samému, na zdravém sebevědomí, a také zapátrat, kdy se vaše soupeření objevilo. Bylo to v době, kdy vám rodiče předhazovali sousedovic Aničku a její samé jedničky? Nebo když bratr exceloval v atletice, zatímco vy jste na sport nikdy moc nebyli? Nebo když se vám ve škole posmívali za brýle, pihy, nadváhu či cokoli jiného, a tak jste si řekli, že jim to nandáte? Pochopit sebe sama je většinou nejlepší způsob, jak se změnit k lepšímu…

Traumata z dětství jsou jako skryté rány, které řídí vaše vztahy i život. Jak se jich zbavit?