Ohnivý kotlík není jen jídlo, ale i zábava a rituál. Celý svět miluje pokrm čínských císařů a rolníků

Výraz hot pot – tedy horký hrnec – neoznačuje konkrétní pokrm, ale způsob stolování a vaření zároveň. Uprostřed stolu trůní velký hrnec s vývarem, do kterého si strávníci postupně vkládají to, co mají připravené na stole v miskách a na talířích. A že toho je!

Typické jsou velmi tenké plátky masa, mořské plody, kousky tofu, masové knedlíčky a wontony, houby, nejrůznější, především listová, zelenina, nudle… Sestava je to vždy bohatá a pestrá. Její složení se odvíjí od toho, k jakému druhu kuchyně daná restaurace inklinuje a jak si servírování hot potu uzpůsobila. Hot pot je totiž prastarý způsob podávání jídla, který prošel během staletí značným vývojem.

Kořeny má v Číně, přesný překlad by zněl ohnivý kotlík, ale pro západní svět se vžil jednoduchý a výstižný výraz hot pot. Podle archeologických nálezů se první kotlíky na hot pot objevily v období dynastie Chan, takže pocházejí z období kolem roku nula. Hot pot se pak vyvíjel na různých úrovních a milovali ho čínští císaři, kteří pořádali opulentní hostiny.

Ale bylo to i praktické jídlo pro běžný pracující lid. Praktické bylo hlavně pro ty, kdo pracovali venku, v zemědělství nebo říční dopravě – jednoduše rozdělali oheň, nad něj zavěsili kotlík s vývarem a přidávali to, co zrovna měli k dispozici. Často to bývaly levné kousky masa, kterým vývar dodal na chuti. Komunitní způsob stravování byl efektivnější, než kdyby si měl každý připravovat jídlo sám. Najedli se všichni a současně utužili vztahy. Tenhle klíčový přínos hot potu platí do dnes.

V domovské Číně se pokrm výrazně liší v různých oblastech. V Sečuánu se připravuje extrémně pálivý vývar s chilli a sečuánským pepřem. V Pekingu si potrpí na jemný vývar a z mas se preferuje skopové. Lehčí vývar se používá na jihu v Kantonu a přidávají se do něj hlavně mořské plody. Každá oblast pracuje s tím, co je dostupné. A protože je hot pot skutečně oblíbený, rozšířil se takřka po celé Asii.

Každá země si vytvořila svou variantu, která vyhovuje lokálním chuťovým preferencím a zvyklostem a využívá místní suroviny. Například Korejci mají jeongol, který se velmi podobá tomu čínskému, ale také budae jjigae, který vznikl v období korejské války a kombinuje korejské a typické americké ingredience. Japonci mají jemný hot pot shabu-shabu a také výraznější sukiyaki a Vietnamci aromatický, bylinkový lau.

Na Západ se hot pot dostal během 90. let minulého století, kdy se hodně Číňanů stěhovalo do USA. A právě odtud se začala šířit jeho popularita. Dnešní konzumace hot potu je velmi pohodlná – na rozdíl od postávání kolem ohniště, jak to bývalo kdysi. Restaurace obvykle mívají stoly se zapuštěnými kotlíky, ty jsou často vybaveny přepážkami, takže v nich může bublat několik druhů vývarů zároveň. Stůl je pak bohatě zaplněný surovinami, které se pomocí kleštiček vkládají do vývaru. Často to bývá velmi efektní instalace a každá restaurace to pojímá po svém: tenké plátky masa se zarolují a úhledně vyskládají nebo jsou rozložené na prkénku, případně jsou zavěšené. A kolem spousta misek a mističek.

Ve světě některé restaurace kombinují tradiční servírování hot potu s omáčkovým barem. Protože masem, zeleninou, knedlíčky a nudlemi to nekončí. Vývar se všemi ingrediencemi, které jste do něj přidali, si naběračkou lijete do misky. Do té si už předem přidáte různé omáčky, chilli oleje, bylinky a další dochucovadla, abyste měli skutečně komplexní jídlo. A právě spousta omáček a dochucovadel bývá připravena na speciálním stole. Během jednoho večera si tak můžete připravit několik různých misek, které budou chutnat úplně jinak. Tradičně se ovšem konzumuje každé sousto zvlášť a do omáček se pouze namáčí.

A přestože je hot pot primárně určený k pomalému sdílenému stolování, jsou i rychlejší verze. Tady každý dostane svůj hrnec s vývarem, na tabletu si nakliká, co všechno k němu chce mít, a pak už to jde rychle. U nás se hot pot podává zatím jen v několika podnicích, v galerii se můžete podívat, jak to tam dělají.