Švábi, štěnice a mrtvý pes v mrazáku… Co všechno se dá najít v bytech chronických shromažďovačů?

Dohnat ho na rozhovor je trochu náročnější. Když se Martin Mojžíš Ondruš nevěnuje provozu své stěhovací firmy, pomáhá lidem s kolegy z organizace Břečťan uklízet byty zaneřáděné takovým způsobem, že by tam jiný člověk jen tak nevkročil. Často jde o lidi nemocné, přestárlé nebo ty, kteří po traumatech trpí hoardingem, tedy chorobným hromaděním věcí. A nejsou schopni to sami zvládnout. Jak se k takové činnosti vůbec dostal a co byl jeho nejbizarnější zážitek při vyklízení tun odpadu?

Když vidím vaše videa na Instagramu, kde ukazujete dost surovou realitu, jak a v čem někteří lidé žijí, říkám si, jak tam proboha mohou fungovat? Vždyť nejdou kolikrát ani otevřít dveře do koupelny a postel není pod těmi hromadami nepořádku ani vidět…

Řekl bych, dost alternativně. Nejčastěji spí v takových pelíšcích, žádná postel, jen deky. Zažili jsme už leccos. Kýble plné exkrementů, lahve s močí, vždycky si říkám, že horší to už být nemůže. A ono jo!

Nejčastější představa je, že takto žijí psychicky nemocní nebo staří lidé, kteří zůstali sami. Je to tak?

Jen z části. Bývají to i normálně zaměstnaní lidé, do kterých byste to neřekli. Třeba učitelka ve školce nebo studentka. Před okolím to tají, nedávají to nijak znát, ale doma spí v předsíni, protože se dál nedostanou.

Leckoho napadne, že není úplně jednoduché byt takhle neuvěřitelně zaplnit…

Jsou různé způsoby. Třeba se z velkého domu přestěhujete do menšího bytu a nedokážete se těch věcí zbavit. To může být jeden ze spouštěčů a pak už se to kupí. Hromadění je nejčastěji reakcí na nějaké prodělané trauma. Ti lidé chodívají třeba do různých charit a nosí si domů všechno možné, prohledávají popelnice. Zažil jsem i člověka, který bral úplně všechno, v jeho bytě jsme narazili i na stříkačky po drogově závislých.

>>> Podzimní úklid: Co je doma opravdu potřeba udělat, ještě než začnete topit?

To zní dost děsně, ještě nějaký bizarní nález?

Těch je! Třeba sloní kel, nebo jsme našli psa v mrazáku…

Prosím?

Já vím, zní to šíleně, ale za vším je příběh. Byla to paní, která prostě měla na světě jenom toho psa. A on jí umřel. Asi měsíc s ním spala v posteli, než se začal rozkládat. Nedokázala se s ním rozloučit, tak ho pak dala do mrazáku. My jsme přijeli a udělali mu pohřeb se vším všudy, stejný jako mají lidé – fotku, parte, všechno. Bylo to fakt hezký.

Má vaše pomoc nějakou podmínku?

Ano, ti lidé musí sami chtít. Nemůžeme někoho přemlouvat, to by nemělo smysl. Někdy to samozřejmě vyžaduje hodně citlivý přístup, seznámit se, vysvětlit, popovídat… Ale ta snaha a chuť to změnit tam být z jejich strany musí. Ono je to těžké, sám to znám. Jednou jsem měl vyklidit z garáže svoje věci z dětství a moc mi to nešlo.

Máte nějaký fígl, jak to zvládnout?

Dobrý způsob je ty věci darovat, když to jde. Tím získáte pocit, že ještě někomu pomůžou a líp se vám jich vzdává.

Co člověku vlastně taková dobrovolná pomoc dává?

Mně to pomáhá psychicky. Dá se říct, že vás to vnitřně očistí, když někomu nebo něco uklidíte. Já, když před domem vidím počůraný chodník, tak vezmu vapku a vyčistím to. A je mi líp.

Asi není nutné připomínat, že vyklízet byty plné odpadu, špíny a zápachu je náročné. Nebojíte se, že si „něco“ přinesete domů?

Tak trošku jo, ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Nosíme respirátory, samozřejmě rukavice, někdy je nutné oblečení, které máme při úklidu na sobě, vyhodit, někdy stačí vyprat. V těch náročnějších případech spolupracujeme s deratizátory, jednou jsme snad pod každou věcí našli 50 švábů. To se pak musí všechno zapáskovat do pytlů a odvozí se to do spalovny. Přiznávám, že je to občas náročné, jednou jsme jen z jednoho stometrového bytu odvozili 34 tun odpadu!

Mluvili jsme o šílených nálezech, najdou se i úsměvné?

Spíš neuvěřitelné. Na jeden takový nález opravdu nikdy nezapomenu. Když mi bylo asi 14 let, dostal jsem od maminky kabát. Na nějakém mejdanu jsem si ho roztrhnul a babička mi tam dala záplatu, takovou nášivku. A pak jsem ho ztratil úplně…

Neříkejte, že jste ho někde objevil!

Ano! V jednom z vyklízených bytů jsem ho najednou držel v ruce. Nevěřil jsem tomu, ale ta nášivka byla jednoznačná. Říkal jsem si, teda jestli tohle není nějaké znamení, tak už nevím…

Chcete i vy lidem z Břečťanu v jejich prospěšné práci pomoci? Pomůže jakákoli částka, kterou zašlete. V poslední době musela organizace svůj provoz omezit, protože auto, které využívají k výjezdům, je velmi často porouchané. Ale možná se i díky vám podaří vybrat na nové.

Nejasná diagnóza s nejistým osudem: Pětiletá Viky nechodí ani nemluví, vážně nemocná je i její máma