Článek
Před pětadvaceti lety ji Jiří Bartoška přijal jako tiskovou mluvčí karlovarského festivalu a před pár dny měl premiéru její další divadelní muzikál – Biograf láska 2. A tím úspěchy nekončí: tento měsíc jí také vychází nová kniha Ženy v očekávání.
Uljana Donátová je oblíbená spisovatelka a scenáristka, dramaturgyně a také PR manažerka, která zastupovala desítky známých českých filmů. V našem rozhovoru prozradila, jaké písně Hany Zagorové jsou její srdcovky či na které světové hvězdy z Varů vzpomíná nejraději. A třeba také to, jaké výhody může mít brzké mateřství a kde se vzalo její nezvyklé jméno.
Máte za sebou premiéru dalšího muzikálu. Jaké jsou vaše bezprostřední dojmy ve srovnání s prvním Biografem láska?
Každé to představení má odlišnou emoci, atmosféru i hudební zpracování. Reakce diváků ale byly u obou pozitivní. Skvěle přijali, že jsme přišli s úplně novým příběhem. Neohřívali jsme starou polévku, ale pokusili jsme se uvařit novou, která chutná stejně dobře jako ta první.
Když člověk píše první díl a má v hlavě všechny ty slavné songy, jak to udělat, aby si takzvaně nevystřílel všechnu munici hned na začátku?
Tohle mi dost usnadnila skutečnost, že Hana Zagorová má těch populárních písní opravdu ohromné množství. Dokonce se mě po jedničce spousta lidí ptala, proč tam není Studánka, Nápad nebo Duhová víla. Takže o pokračování si vlastně řekli i sami diváci. V obou dílech jsem ale trvala na tom, aby písničky nepůsobily samoúčelně, aby textem i emocí dotvářely děj a měly v příběhu jasný smysl.
Měla jste mezi nimi nějakého osobního favorita, píseň, o níž jste věděla, že ji do muzikálu prostě dostat musíte?
Já tvorbu Hany Zagorové miluju dlouhodobě. Hned na našem prvním setkání jsem jí taky řekla, že nejsem někdo, kdo její tvorbu objevuje až teď, kvůli pracovní zakázce. Její písně mě provázejí od mládí, je to soundtrack mého života. Jsem ráda, že už do jedničky se mi podařilo prosadit moji srdcovku Z nebe pláče déšť, která sice v rádiích nebyla moc frekventovaná, ale podle mě je úžasná. Sama Hana k ní napsala text a režisér Honza Kříž ji do muzikálu přepracoval jako duet pro dva muže.
Ve druhém díle jsem si zase moc přála mít píseň Vím málo nebo skladbu Nápad. A jsem nesmírně ráda, že se do dvojky podařilo dostat i písně Jsem, jaká jsem, a Já nemám strach, které pro Hanu napsal Marek Ztracený. Jsou to skladby, kde ji navzdory svému mladému věku dokázal úžasně vystihnout.
Tehdy byla jiná doba. Ženy neměly takové možnosti pro svůj profesní růst nebo vzdělávání jako dnes. Nás tehdy vlastně nic nečekalo…
Písničky Hany Zagorové jsou vaše srdcovka, ale k psaní muzikálu jste se dostala náhodou…
Byl to producentský nápad Michala Bělouška. Známe se od devadesátých let, kdy jsem ještě pracovala jako novinářka a on produkoval desky snad všem českým interpretům. Pak jsme se dlouho neviděli a krátce před covidem mi najednou zavolal s tím, že nosí v hlavě nápad na hitmuzikál z písniček Hany Zagorové. Ptala jsem se, proč ho napadlo oslovit právě mě, že jsem nikdy nic podobného nedělala, a on mi odpověděl, že to nevadí, že jeho žena čte moje knížky, takže ví, že ženské téma je mi blízké.
Jak vzpomínáte na první setkání s Hanou Zagorovou?
Na první schůzku jsem šla s obrovským rozechvěním, kterého mě velmi rychle zbavila, protože byla neuvěřitelně skromná, pokorná a dokonalá profesionálka. Mně šlo hlavně o to, aby věděla, že se nechci jen přiživit na jejím repertoáru. Když jsem jí později poslala hotový scénář, řekla mi skvělou věc: „Ženské postavy umíte vystihnout skvěle, ale nezapomeňte, že na představení přijdou i muži, takže potřebujete i nějaké silné mužské charaktery, na které by se mohli napojit pánové.“
A tak jsem do prvního dílu dopsala postavu kavárníka, který s nadhledem a láskou ženské hrdinky trochu kritizuje.
S psaním knih i scénářů jste začala v pozdějším věku. Jak vnímáte psaní pro divadlo?
Divadlo jsem si naprosto zamilovala. Dříve jsme občas sedávali s Jiřím Bartoškou u něj v kanceláři a on mi o divadle vyprávěl. Pro něj to byla naprosto stěžejní záležitost, zatímco film a televize bylo podle něj jen fotografování na občanku, jak rád říkával. Hodně mi otevřel oči v tom, jak divadlo vlastně funguje. Mluvil o jeho živosti, okamžité zpětné vazbě a jedinečné atmosféře, která je pokaždé jiná.
Teprve když jsem pak chodila na Biograf láska pozorovat, jak diváci reagují, přesně jsem pochopila, o čem mluvil. Ve druhém díle Biografu je také takové vyznání divadelního herce – a to je našimi hovory s Jiřím Bartoškou hodně inspirované.
Oproti tomu psaní knih je záležitost ryze samotářská. V září vám vychází už pátá: Ženy v očekávání. O čem je?
Kniha vám dá prostor víc osvětlit motivy a zdůvodnit, proč se postavy chovají tak, jak se chovají, takže tam se cítím o něco svobodnější než u filmu, kde je potřeba určitá zkratka. Moje pátá kniha je příběh tří žen, které se v určitý okamžik úplně náhodou setkají v jednom pražském satelitu. Z jejich setkání se zrodí přátelství, což je pro mě osobně jedna z největších hodnot, které v životě máme. Nakladatelství pro knížku vymyslelo skvělý slogan: „Muži přicházejí a odcházejí, kamarádky zůstávají.“ To naprosto přesně vystihuje, o čem jsem chtěla psát.
Váš profesní život odstartoval film…
Film je můj osud a životní láska, i když moje cesta k němu byla trošku náhodná. Už na žurnalistice jsem měla malé dítě, nebyla jsem členkou žádných oficiálních struktur, díky mateřské jsem se vyhnula i svazu mládeže, takže jsem věděla, že cesta do tehdejších médií bude složitá. Přes práci v oddělení propagace tehdejšího Filmového podniku hlavního města Prahy, který spravoval všech tehdy neuvěřitelných 126 jednosálových kin v Praze, jsem se dostala do Večerní Prahy. Tam jsem o filmu začala psát a moje láska ke kinematografii zesílila.
Později jste pracovala pro Petra Vachlera a jeho Kinobox, dělala jste PR mnoha filmům uznávaných českých režisérů. A koncem 90. let přišla nabídka na post tiskové mluvčí karlovarského festivalu. Jaké bylo vaše první setkání s Jiřím Bartoškou?
Skvělé. Povyprávěla jsem mu, co všechno mám za sebou, a on na to jednoduše řekl: „Tak to zkusíme.“ A je to už pětadvacet let. Přede mnou tuhle práci dělal Pavel Melounek, říkala jsem si, že když to vydržím pět let jako on, bude to super.
Bylo to ohromně fajn a stále je to fajn. Poznala jsem spoustu skvělých lidí, ať mezi spolupracovníky, nebo hosty festivalu. Nesmírně si vážím přátelství umělecké ředitelky festivalu Evy Zaoralové, což byla úžasná dáma se specifickým typem humoru, který mi byl velmi blízký. Vždycky, když se ocitnu v nějaké složité situaci, říkám si: „Co by na tohle asi řekla Eva?“
Kteří slavní hosté se vám osobně za ty roky nejvíc vryli pod kůži?
Ráda vzpomínám na jeden z mých prvních ročníků, kam se svým prvním filmem, dávno před Piráty z Karibiku, přijela mladinká Keira Knightley. Byla úžasná, neuvěřitelně bezprostřední. U Judi Dench, která je držitelkou šlechtického titulu, jsme zaníceně řešili, jak ji máme správně oslovovat, zda ji titulovat „madam“, a ona pak suše prohlásila, že ji máme říkat prostě „Judy“.
Skvělý byl i Antonio Banderas se svým jižanským temperamentem. Rozdával polibky na všechny strany, i já jsem jeden dostala, na to se nezapomíná. Johnny Depp, to byl zase absolutní punk a ohromné nadšení diváků. Samozřejmě nesmím zapomenout na letošní dojemné setkání s Dustinem Hoffmanem, který zůstal v sále na celé promítání filmu Absolvent, a když běžely závěrečné titulky, celý velký sál mu tleskal vestoje.
Máte nějaké nesplněné přání, koho byste na festivalu rádi uvítali a nepodařilo se to?
Osobně mám jméno, které bych si tam strašně přála vidět, a vím, že už to nepůjde, je to Jack Nicholson, který už se takových akcí vůbec neúčastní. A s výkonným ředitelem Kryštofem Muchou pak máme ještě jeden společný sen, který je zatím s velkým otazníkem, a to je Tom Hanks.
Jak se vám podařilo skloubit takovou kariéru s osobním životem?
Byla jsem poměrně mladá matka, syn se mi narodil v prvním ročníku vysoké školy. Když jsem tehdy s těhotenským břichem přišla na studijní oddělení, ptali se mě, jestli chci studium přerušit. Já jsem se rozhodla, že to zkusím zvládnout, což se mi díky individuálnímu studijnímu plánu podařilo. Kamarádka z vysoké mi tehdy před fakultou vozila kočárek, když jsem třeba měla zkoušku. Ale tehdy něco takového nebylo tak výjimečné.
Zato dnes, pohlédneme-li na vývoj porodnosti, je to přinejmenším inspirativní přístup…
Ano, ale je potřeba nezapomínat, že tehdy byla jiná doba. Ženy neměly takové možnosti pro svůj profesní růst nebo vzdělávání jako dnes. Nás tehdy vlastně nic nečekalo, socialismus byl šedivý a svazující, takže se člověk soustředil spíš na osobní život. Ale je pravda, že když potom přišel převrat a 90. léta, která ty možnosti otevřela, už jsem měla desetileté dítě, takže soustředit se na práci pro mě bylo daleko jednodušší. Vlastně jsem měla náskok. Ale nelze to brát jako univerzální návod, je to velmi individuální záležitost a já respektuju, že každý má jiný přístup a jiné možnosti.
Máte netradiční křestní jméno, jaký je jeho původ?
S přílivem obyvatel z Východu už je v Česku o něco frekventovanější, ale jako malá jsem kvůli němu dost trpěla, protože jsem prostě byla výjimečná. Maminka měla ráda ruskou literaturu a vybrala mi ho podle hrdinky v jednom románu. Táta s tím souhlasil. Ale když dávali vědět babičce, že jsem se narodila, napsali jí, že se jmenuju Jana, a skutečné jméno jí prozradili, až když se na mě přijela podívat osobně. Nicméně v profesním životě jsem své jméno konečně docenila – každý si mě pamatoval. A teď už si ho vyloženě užívám.
