Článek
Byla jsem zamilovaná – slepě. Žila jsem v totální pohádce, odmítla se z krásného snu probudit a věřila jsem v zázrak, že to tak bude napořád. Ale nebylo. Stalo se něco, co mi navždy změnilo život i pohled na svět. Snad to tak mělo být, snad se to tak mělo stát. Je ovšem kruté, jak si osud vybírá oko za oko, zub za zub.
Že něco nebude v pořádku, jsem vlastně podvědomě tušila už ve svatební den. Těch pár měsíců po svatbě bylo hezkých. Ale tak to přece se všemi začínajícími vztahy bývá. Čekali jsme první dítě a těšili se na rodinu. Neuplynul ani rok a manžel se začal chovat majetnicky a až nezdravě žárlil. Chtěla jsem od něj odejít, ale nakonec jsem to neudělala. Nebyla jsem šťastná, ale kvůli dítěti jsem zaťala zuby. Když se nám narodilo druhé dítě, bylo to tak trochu vítězství. Začínala jsem mít totiž zdravotní problémy a ve druhého potomka jsem už ani nedoufala. Ale vztah s manželem? Postupem času jsme se oba změnili a nacházet k sobě cestu bylo někdy hodně složité. Oč víc jsem se snažila vztah zachraňovat, tím víc mi připadalo, jako bych se sama ztrácela. Na to, že ve vztahu není něco v pořádku, přijde asi každý, jen na řešení je potřeba dvou se stejným názorem a odvaha udělat první krok.
U mě tohle dilema vyřešila manželova nevěra. Tu jsem mu odpustit nedokázala. I když jsem se hodně snažila, zůstalo to ve mně ukryto navždy. Postupem času mě to nahlodávalo hlouběji a hlouběji. Jenže třetí plod naší lásky to neunesl stejně jako já. Umřel ve mně a já v tu chvíli zahodila všechny iluze. Bylo to, jako bych se v tu dobu vzdala svého vlastního já.
Dlouhou dobu jsem pak trávila po špitálech, jen aby mi zůstal alespoň jeden reprodukční orgán. I když mi bývalo občas hodně špatně, nikdy jsem se nechtěla vzdát. I když mi podpora od manžela zcela chyběla. V ten moment jsem pochopila, že už dvě krásné děti mám a že život musí jít dál. Odnesla jsem všechno, co připomínalo malé děti, a dobrovolně podstoupila operaci. Bylo to jedno z mých nejtěžších rozhodnutí, týden jsem přecházela tam a zpátky, abych se vůbec něco takového odhodlala udělat.
Po určité době jsem sebrala odvahu i k rozchodu. Ano, našla jsem zase samu sebe. Za znovudodání ztracené odvahy si však osud vybral krutou daň. Rozvod byl komplikovaný a v tahanicích o děti si manžel vysoudil jedno z dětí. Dostala jsem možnost začít znovu, ale bez mého mladšího syna a budoucnosti bez dalších dětí. Ač se snažím sebevíc, rozdělení svých dětí asi nikdy nepřijmu.
