Ani hračky, ani oblečení. Petra (16) si od Ježíška přeje motor ke svému invalidnímu vozíku

Petra Šulcová je veselá a dobrosrdečná dívka, která miluje společnost a svého psa Maxíka. Narodila se před 16 lety jako druhá z dvojčat. Holčičky Simona a Petra přišly na svět o tři měsíce dříve, než byl porod naplánovaný, a Péťa vážila jen jeden kilogram. Brzy sice nebylo znát, že je holčička nedonošená, krásně přibírala, ale bohužel začala zaostávat ve vývoji. „Zatímco její sestřička Simonka už lezla a seděla, Petruška se jen s námahou obrátila z boku na bok a o sezení nemohla být ani řeč,“ vzpomíná maminka Jitka.

Krátce poté, co oslavila první narozeniny, jí byla diagnostikována nejtěžší forma dětské mozkové obrny – spastická kvadruparéza. Co to znamená? Petra má postižené všechny čtyři končetiny, nohy neovládá vůbec a trápí jí svalové křeče. Maminka popisuje: „Velmi namáhavě se překulí, sama se neposadí.“

Od tří let se tak holčička pohybuje na vozíku a vše na něm perfektně zvládá, doma i ve škole. Ale jakmile se objeví náročnější povrch, nastává problém. „Venku to prostě sama nedá. Já jsem navíc po operaci zad, tlačit ji je pro mě hodně těžké. Přídavný elektrický pohon by jí poskytl alespoň trochu samostatnosti, bude moci jet třeba na výlet se školou,“ vysvětluje maminka.

Velkým snem Petry je mít možnost sportovat se svým psem. Má totiž voříška Maxíka, se kterým dělají tzv. agility: „Jenže se běhá po trávě a to opravdu moc nejde, maminka musí běhat s námi a tlačit mi vozík, ale pořád jsem pomalá,“ popisuje Petra. Po pejskovi dlouho toužila, jezdily s maminkou do útulků a braly opuštěné chlupáče na procházku, vozily jim dobroty.

S Maxíkem to byla láska na první pohled, brzo se k Šulcovým do domku u Prahy přestěhoval. Pejsků má rodina více a milují společné výlety a procházky. Ale nejen na nich by Petra velmi ocenila přídavný motor.

Dospívající Petra si užívá aktivit o to víc, že z dětství si pamatuje především každodenní cvičení, rehabilitace a pobyty v lázních, k tomu navíc injekce botulotoxinu, který jí měl zmírnit svalové křeče. „Hraní si a společnost dětí byly pro Péťu vzácností. Rozdíly mezi ní a jejími vrstevníky s přibývajícími roky narůstaly a byly čím dál nápadnější. Děti si našly sobě rovné kamarády a ona byla čím dál opuštěnější,“ vzpomíná na náročné časy její maminka.

Ta je na dcery sama a je velmi šťastná, že mají dvojčata velmi hezký vztah. „I když jsou diametrálně odlišné, rozumějí si. Nikdy bych nevěřila, že se narodily v jedné minutě. Simona je silný introvert, je nejraději v klidu domova s knihou v ruce a hlavně mimo dosah lidí, to Péťa je společenský typ. Jakmile je nějaká příležitost, kam by mohla jít, hned se hlásí jako první, je ohromná optimistka, na můj vkus až idealistka,“ říká paní Jitka.

Ač sama je často odkázaná na pomoc ostatních, rozhodla se Petra studovat sociální činnost na střední škole při Jedličkově ústavu v Praze a moc ráda by jednou byla tou, která bude pomáhat druhým. „Mým nejoblíbenějším předmětem je sociální péče. V budoucnosti bych chtěla pomáhat právě lidem na vozíčku, vím, co potřebují,“ vysvětluje Petra. A skvěle se cítí i mezi spolužáky, kteří jsou na tom podobně jako ona. „Na škole jsme prima parta, plánujeme různé akce, zrovna teď vánoční trh. Já budu péct sušenky pro psy. Umím to, pár dětí má také pejsky a kolem školy je spousta pejskařů,“ nemůže se dočkat.

Moc přejeme veselé a přátelské Petře, aby pod stromečkem objevila to, co si přeje nejvíc, tedy „kolečko“. Přispět jí na něj můžete zasláním libovolné částky na transparentní účet Konta Bariéry 17111444 / 5500, variabilní symbol je 220853. Nebo prostřednictvím přímého odkazu Pohon pro Petru. Jedná se o sbírku v hodnotě 128 500 Kč.

Článek je součástí našeho projektu Rok pro dobro, v rámci kterého chce redakce Proženy.cz podpořit neziskové organizace, které si daly za cíl pomáhat druhým. Více příběhů najdete v sekci Rok pro dobro.