Hlavní obsah

Chtěla bych pracovat jako lékařka, mám 20 let praxe, říká Alina, která s dětmi utekla z Ukrajiny

Foto: Lukáš Havlena

Foto: Lukáš Havlena

Válka na Ukrajině změnila spoustu lidských osudů a jeden příběh vám představíme. Vyprávěla nám ho Alina (44), lékařka a máma, která musela narychlo opustit domov, kariéru i životní jistoty.

Článek

Na den, kdy je vzbudil hluk, detonace a chaos v ulicích, Alina (44) nikdy nezapomene. Do té chvíle spokojená a úspěšná lékařka z Charkova, rozvedená máma dvou synů, s jejichž výchovou jí pomáhala její maminka, se 24. února vzbudila v pět hodin ráno. Venku byl hrozný hluk, ozývaly se rány – až pak jim došlo, že to jsou bomby.

Mladší syn plakal, starší ho utěšoval. Lidé na ulici křičeli. „Najednou jsem nevěděla, co dělat, tak jsem začala dávat na hromádku věci, doklady, potřebné oblečení a nějaké jídlo. Věděla jsem, že musíme pryč, utéct, jen jsem nevěděla jak a kam. Na válku jsem nebyla připravená…“

Foto: Lukáš Havlena

Příběh Aliny a jejího útěku z Ukrajiny je součástí projektu Začít společně. Jde o iniciativu Konsorcia nevládních organizací pracujících s migrantyFoto: Lukáš Havlena

Šťastné vzpomínky

Strach, nejistota, zmatek a děs prvních válečných hodin na dlouho zahnaly vzpomínky na obyčejný a klidný život, který Alinina rodina v Charkově žila. „Když je mi zle, tak na chvíli zavřu oči a vzpomínám na šťastné a docela obyčejné chvíle – úsměv mého syna, když slavil páté narozeniny a všude byla spousta balonků a krásný dort. Nebo když jsme slavili dokončení rekonstrukce bytu, radovali jsme se z nového nábytku a z nové kuchyně a já hlavně z mojí vysněné myčky! Vzpomínám i na to, jak jsme na chatě obědvali u stolu venku pod stromem a všude kolem byly květiny a ovoce…“

Život před válkou

Před válkou žili šťastně a úspěšně. „Byla jsem spokojená matka, uznávaná lékařka a přednášela jsem na lékařské univerzitě. Získala jsem titul kandidáta lékařských věd a vědecký titul docent. Jezdila jsem na mezinárodní konference a kongresy. Měla jsem ještě hodně plánů, čeho dosáhnout… Právě na večer 24.února jsme měly se sestrou lístky do našeho krásného charkovského divadla a těšily jsme se na varhanní koncert. Ty lístky možná stále leží na stole v našem bytě, který jsme museli narychlo opustit…“

Foto: Lukáš Havlena

Nejhorší bylo loučení synů a otce na hranicích: možná se vidí naposledy… Tato fotografie, stejně jako ostatní, vznikaly při natáčení dokumentu o Alině a jejím příběhu útěku před válkouFoto: Lukáš Havlena

Utíkali jsme do neznáma

Zmatek a hrozný chaos. To byly první chvíle války. Kam jít, na koho se obrátit, kdo může pomoci, když jsou všichni kolem v šoku, doprava kolabuje… „Naštěstí mi zavolal bývalý manžel. Chtěl se ujistit, zda jsme v pořádku, a řekl, ať zabalím věci, že pro nás přijede. Ale ani on nevěděl, kam přesně jet, jak to vypadá ve městě, za městem, jestli nejsou cesty poškozené nebo ucpané lidmi, kteří utíkají. Nevěděli jsme, jestli je správné utíkat… Jen jsme se báli zůstat. Nakonec pro nás bývalý manžel přijel – s dětmi a mojí maminkou jsme nastoupili do auta a jeli jsme. Hlavním cílem bylo dostat se někam, kde budou kluci v bezpečí.“

Pořád jako by jim to nedocházelo. Nikdy by je nenapadlo, že budou utíkat z domova, z Ukrajiny. Sledovali zprávy i politickou situaci, ale do poslední chvíle nevěřili, že Putin zaútočí. Nevěřili, že by je Rusko napadlo, když ho svět sleduje, že může v 21. století vypuknout válka. Nevěřili, že je jejich sousedé mohou chtít zabít…

Foto: Lukáš Havlena

Útěk z Charkova na hranice se Slovenskem trval dva dny. Silnice byly ucpané auty a lidmi, nad hlavami jim létala letadla…Foto: Lukáš Havlena

Pomoc nabídla sestra

Dva dny strávili na cestě na slovenské hranice. „Ve vzpomínkách mi splývají jako obrovská dopravní zácpa, tisíce lidí a aut, plačící děti, neustálé poslouchání zpráv a hluk letadel, která nad námi pořád létala. Dělali jsme jen nutné zastávky, abychom koupili vodu a jídlo. Museli jsme hledat objížďky, když byla silnice bombardovaná.“

„Během cesty jsme neustále volali příbuzným, kteří zůstali doma, a dovolala se nám i sestra. Už deset let žije v Brně a nabídla nám, že můžeme bydlet u ní, a ujistila nás, že lidé v České republice Ukrajince podporují a pomáhají.“ Na hranice dorazili za dva dny. Byli unavení, všude byly dlouhé fronty a kluci se museli rozloučit s tatínkem. Bylo to velmi těžké, protože to také mohlo být naposledy, co se vidí…

Foto: Jakub Zeman

Na zabalení hraček se při rychlém odchodu zapomnělo. A právě ty mladšímu synovi chyběly nejvícFoto: Jakub Zeman

První dny jsme probrečeli

„Při přechodu hranic, ale i pár prvních dní jsme pořád plakali. Nejdřív úlevou, že jsme v bezpečí a nic se nám nestalo, pak vděčností a dojetím, když nám cizí lidé nabídli jídlo, oblečení, pomoc s dopravou. Bez pláče se neobešlo ani setkání se sestrou. Anebo setkání s cizí paní na benzince, která když slyšela, že mluvíme ukrajinsky, hned k nám přišla a nabídla pomoc i ubytování u sebe doma. Plakala jsem i tehdy, když jsem viděla, jak se kluci poprvé po útěku smáli…“

Ubytovali se v Brně v maličkém bytě Alininy sestry – v jedné místnosti jich bylo šest, ale potřebovali být pro začátek spolu a zažít pocit bezpečí a klidu. Stále sledovali zprávy o bojích a každý hluk z okolí je vyděsil. Báli se, aby se válka nedostala až do Česka, do Evropy…

Foto: Lukáš Havlena

Alina často vzpomíná na chvíle před válkou, kdy ještě byla šťastnou mámou a úspěšnou lékařkouFoto: Lukáš Havlena

Konečně v bezpečí

„Druhý den po příjezdu do Brna jsme se šli zaregistrovat a dostali jsme vízum. Nejvíc nám pomáhala sestra a její kolegové z práce, kteří nám poslali jídlo, oblečení a také hračky pro mladšího – šestiletého – syna. V tom spěchu jsme mu žádné nezabalili a jemu se po nich stýskalo. Za podporu lidí tady nikdy nepřestanu děkovat a být za ni vděčná, hodně nám to pomáhalo.“ Od sestry po čase odešli do většího domu, kde bydleli spolu s dalšími třemi rodinami z Ukrajiny. Chodit ven do města se báli – hlavně kvůli jazykové bariéře. „Když nerozumíte, cítíte se naprosto bezmocní.“

Začátek od nuly

„Pak mi ale začalo docházet, že v cizí zemi jsem nikdo. Nemám vlastní střechu nad hlavou, nikdo mě nepotřebuje, nemám práci – a dvacetiletá praxe je mi na nic. Že děti nemají školu, své knihy a hračky, že začínáme opravdu od nuly. Bylo to náročné, ale řekla jsem si, že nemám právo být v depresi, že jsem za své děti zodpovědná a musím je uživit.“

Alina začala hledat práci. Sestra jí pomohla sepsat životopis a už za měsíc mohla nastoupit na kliniku jako administrativní pracovnice. Díky tomu si zlepšuje češtinu, je blízko svého oboru a vydělává peníze pro rodinu. Pomáhá i úřad práce, Centrum pro cizince a bezplatné kurzy češtiny. „Jazyk je pro nás zásadní. Je těžké se česky naučit, ale děláme pro to maximum. Kluci jsou na tom lépe než já – učit se stojí hodně času a úsilí a při práci jsem někdy velmi unavená a už mi to nejde tak rychle, jak bych si přála.“

Chci být něco platná

„Na začátku jsem doufala, že válka nebude trvat dlouho a brzy se vrátíme domů. Teď už si nejsem jistá, kdy skončí. A pokud jsem tady, chci být něco platná a chci svou rodinu uživit. Ráda bych vám oplatila vaši pomoc a chci pracovat jako doktorka – mohu nabídnout dvacet let zkušeností.“

Sedm měsíců pracovala Alina ve zdravotnictví, a i když teď dostala výpověď, doufá, že si brzy najde novou práci. „Jinak to bude náročné – za měsíc bych byla bez práce, za tři měsíce bez bytu, protože jsme s majitelem domluveni, že se do konce února vystěhujeme, protože pak v domě začíná rekonstrukce. Nedaří se mi sehnat bydlení, nemáme žádnou nabídku, zkušenost, jak byt sehnat, a přijde mi, že makléři a i majitelé už o Ukrajince moc nestojí - ale proč, jsem schopná platit nájem. Jakmile někam zavolám a promluvím, poznají, že jsem cizinka a už se neozvou… Jak se dá v takové nejistotě existovat? Jsem v cizí zemi, nic nemám, jen odpovědnost za čtyři členy rodiny a strach, jestli je zvládnu uživit.“

Alině se momentálně zhroutily jistoty, na kterých postavila nový život v České republice. Hlavně ji moc mrzí ztráta práce. „Výpověď pro mne byla šok. Jak jsem byla zabraná do práce, nevšímala jsem si věcí kolem a došlo k tomu, že zaměstnavatel reorganizoval, snížil počet zaměstnanců a moje pracovní místo zrušil, aby zefektivnil provoz. Necítím se uražená, měla jsem možnost pracovat sedm měsíců v ordinaci, ale zas nemám nic - stejně jako když jsme sem přišli. Pořád dokola si opakuji, že hlavní je, že jsme daleko od války, že jsou děti v bezpečí… a modlím se, aby válka skončila co nejdřív.“

Domov nám mizí před očima

„Dívám se na zprávy a sleduji, jak z Ukrajiny pomalu mizí domy, ulice i celá města, jak se můj domov mění v rozbitou zemi. Je to pro mne velmi bolestné, ale nemůžu o tom s nikým blízkým mluvit – oni potřebují spíš psychicky podpořit. Snažím se o to, třebaže bych sama potřebovala pomoc… Mladší syn stále nechápe, proč se nemůžeme vrátit domů. Je mu šest a nechápe, proč Rusko ničí Ukrajinu a proč umírají i děti, proč to nikdo nemůže zastavit… “

Alina stále myslí na blízké, kteří zůstali na Ukrajině: tetu a strýce, bratrance, sestru, 95letou babičku, přátele a kolegy. Často jim volá, aby věděla, že jsou v pořádku, a trne hrůzou, co když se jednou nedovolá. Nikdo si nemůže být jistý, že se dožije zítřka, že na něj nespadnou trosky vlastního domu nebo bomba na ulici. „Někdy je toho prostě dohromady moc a někdy se opravdu hodně bojím, co bude dál. I přes všechno to ale musím zvládnout. Sláva Ukrajině a velký dík českým lidem za jejich podporu a pomoc!“

Foto: Lukáš Havlena

Alina byla šťastná, když sehnala práci v oboru - pomáhat lidem je to, co by ráda dělala i nadáleFoto: Lukáš Havlena

Alina je jednou z tváří kampaně Začít společně, která pomáhá zlepšit integraci uprchlíků v ČR.

Reklama