Úzkostí u dětí přibývá! Na vině je karanténa i rodiče, ale může za ni i osamělost, uvádí terapeutka

Vrozené sklony k úzkostem má ve větší či menší míře zhruba 20 % populace. Zda u nich problémy propuknou, ovlivňuje několik aspektů. Podle bio-psycho-sociálního modelu je lze rozdělit do tří skupin. První je biologická stránka, to je naše genetická výbava. Dále psychologická stránka na úrovni sebepřijetí a sebehodnoty. A poslední je sociální stránka, kterou ovlivňuje výchova, školní kolektiv či kolektiv vrstevníků, a tedy třeba šikana, týrání či další traumatické zkušenosti.

Jak vypadá panická ataka a co při ní člověk cítí? A jak proti úzkostem může pomoct „mediální dieta“? O tom všem si poslechněte v novém dílu podcastu MUDr.ování, kde byla hostem psychoterapeutka Marie Funke:

Úzkosti se týkají stále víc i dětí a dospívajících. „Máme poměrně dost pacientů mezi osmi a 12 lety. Výrazně se zdvoj- až ztrojnásobil počet adolescentů,“ říká Marie Funke, psychoterapeutka a vedoucí psychologické a psychiatrické kliniky Adicare. A příčiny potíží jsou podobné jako v dospělosti.

Nikoho asi příliš nepřekvapí, že když člověk projde například šikanou, ovlivní to jeho sebepojetí a může to vést k úzkostem a sociální fobii. Nicméně existují také rizikové faktory, které máme plně ve svých rukou: Třeba nedostatek pohybu – i ten způsobuje psychickou nepohodu (nejen u dětí a mládeže).

Dalším negativním vlivem je osamělost. Mobilní telefony a sociální média sice poskytují možnost se s druhými spojit, kdykoli po tom zatoužíte, ale v reálném světě to od lidí spíš vzdaluje. Děti jsou sice venku spolu, ale každé je přitom na svém telefonu – a i to prohlubuje pocit osamělosti. Podle Marie Funke elektronická média negativně ovlivňují také pozornost, přitom jde o velice důležitou kognitivní složku, díky níž lze například korigovat toxické myšlenkové vzorce.

Vliv na rozvoj úzkosti má i rodinné prostředí. A není nutné si hned představovat rozpadlé či dysfunkční rodiny, může se jednat i o pečlivé, starostlivé rodiče. Jenže někteří až příliš lpějí na výkonech, čímž v potomcích probouzejí strach ze selhání. A pokud má dítě křehčí psychiku, mohou v něm touto podmíněnou láskou vyvolat úzkosti.

Na druhé straně jsou hyperprotektivní rodiče, často se o nich mluví jako o rodičích helikoptérových či vrtulníkových. Ti se snaží potomky chránit, a to nejen před reálným zlem, ale „před celým světem“. Ochraňují je před jakýmkoliv nepohodlím a všechno za ně vyřizují a u dětí se pak nerozvíjí zdravá duševní otužilost ani samostatnost.

Marie Funke je vedoucí terapeutka psychologické a psychiatrické kliniky Adicare. Vystudovala psychologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a psychologii a sociální práci na Katholische Universität Eichstätt. Má za sebou několik výcviků kognitivně behaviorální terapie a je členkou České společnosti KBT. Věnuje se diagnostice závislostních a afektivních poruch a behaviorální terapii poruch příjmu potravy.

Úzkost u dětí: Kdy zpozornět a začít ji řešit?