Hlavní obsah

Deník samoživitelky: Hafo za léky, ale hurá, balíme do lázní

Foto: New Africa, Shutterstock.com

Tenhle týden jsem dost vzpomínala na to, jak jsem žila po porodu svých starších synů. Samozřejmě naprosto jinak než teď s nemocným Kubíčkem. Díky tomu jsem se ale naučila cenit si v životě to podstatné a neřešit blbiny. Ale hlavně – balíme!

Článek

Renáta je samoživitelka. Žije se dvěma syny, Vojtou (17) a Kubíčkem (7) v malém městě na severu Čech. Má ještě starší dva, Marko (28) je dospělý a Štěpán (18) žije u svého biologického otce nedaleko. Aby toho nebylo málo, nejmladší syn trpí hematologicko-onkologickým syndromem. A nedávno mu potvrdili ještě Aspergerův syndrom. Jak vypadá takový běžný týden matky samoživitelky? Renáta se s námi bude pravidelně dělit o svůj deníček.

Je pondělí ráno. Šílená noc, Kubíček ji prokašlal v záchvatech. U toho i spal, jak byl unavený. Dám mu rychle jeho ranní léky a snídani, sobě silnou kávu a musíme k doktorce.

Na řadu se dostaneme v poledne, v respirátoru se celou dobu dusí kašlem. Doktorka ho poslechne a je jasno, astma. Dostal hned pohotovostní tabletky a recept na léky. To jsem ještě nevěděla, co bude za problém. Celorepublikový výpadek, nikde v okolí je nemají. Je mi z toho úzko, moje dítě se dusí a já mám problém sehnat potřebné pomůcky. Naštěstí jsme je sehnali v nemocnici v jejich zdravotnických potřebách. Strávili jsme ale dvě hodiny na cestách. A teď rychle domů a do postele.

Výsledek prvního měsíce ve školce? Týden tam a tři týdny nemocný. O výdajích za léky ani nemluvě. No nic, před námi je týden na to, aby byl natolik zdravý, že budeme moct odjet do lázní. Ke konci týdne se situace naštěstí lepší.

Když tak nad tím přemýšlím, od Kubíčkova narození se mi obrátil život naruby. Po narození starších synů jsem pracovala vždycky až do porodu. Na mateřské jsem byla jen na nezbytně nutnou dobu, prakticky jsem nikdy nemusela přerušit zaměstnání.

Při narození Kubíčka jsem jela do porodnice z kanceláře v domnění, že za několik týdnů se do ní zase vrátím. Bohužel se tak už nestalo. Dříve jsem pravidelně sportovala, jezdila jsem s dětmi na výlety, navštěvovala známé, jezdili jsme na dovolené. Teď je to všechno už 7 let pryč. Celodenní péče o syna, prakticky izolace od společnosti. Žádné návštěvy, žádná dětská hřiště nebo společné prostory, nic.

Jednou za čas si ho jeho otec vezme na dvě tři hodiny, ale co to je? Maximálně si člověk zajede do obchodu a zase honem zpět. Dříve si běžného života člověk nevážil, bral ho jako samozřejmost, dnes si uvědomuji, jaká je to vzácnost, a vidím všude kolem sebe, jak si toho lidé neváží. Řeší nedůležité věci, pomlouvají se, předhání se v drahých dovolených a ve značkovém oblečení. Když máte nemocné dítě, dojde vám, jak je to malicherné a nedůležité. Po sedmi letech, teď, když byl Kubíček týden ve školce, jsem si zašla k doktorovi na pravidelné preventivní prohlídky a k zubaři.

No nic. Začínáme balit věci do lázní. Jedna taška je plná jen léků, připadám si jak pojízdná lékárna. Vojta už zkontroloval auto, tak ho začínáme plnit taškami. Těší se, jak bude měsíc sám, s plnou lednicí. Sice ho bude kontrolovat děda, ale jsou kamarádi a rozumí si. Je mi jasné, že si to užijí.

Je neděle, a tak ještě honem na covid testy. Naštěstí je Kubíček negativní a já očkovaná, takže se nám otevřela brána do lázní. Už se oba těšíme, Kubíček na děti, na bazén a na cvičení a já na to, že měsíc nemusím řešit úklid a vaření. Prakticky si budu připadat jako na dovolené. Ještě si Kubíček zabalil do svého kufříku hračky, co chce s sebou, a můžeme vyjet.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek