Hlavní obsah

„Naše“ rodina je skromná, vyplašená a vděčná. Rozhodnutí nabídnout jim ubytování nelituju, říká Míša

Foto: LeManna, Shutterstock.com

Míša s manželem byli na malé vesnici nedaleko Prahy prvními, kdo přijal do svého domu rodinu, která utekla před válkou na Ukrajině. Udělali by to znovu?

Článek

Chlubit se tím, že poskytli domov rodině z Ukrajiny? Míša to nepovažuje za nutné. „Vlastně jsme o tom s manželem ani moc dlouho nepřemýšleli. Byla tu ta možnost, tak proč ne,“ říká a je vidět, že to bere jako samozřejmost. Ale rozhodla by se tak i teď, po dvou týdnech, co se o svůj dům dělí s matkou se dvěma dětmi, které válka vyhnala z domova?

Reagovali jste velmi rychle – to bylo opravdu tak jasné, že chcete poskytnout domov cizím lidem?

Nebylo o čem uvažovat. Máme kamaráda z Kypru, který po vpádu Turecka musel odejít s pár věcmi z domova během pár hodin a potom žil dva roky ve stanu, protože se nemohl vrátit. Znali jsme jeho srdceryvné vyprávění, jak se cítil, jaké to bylo... To byl jeden z důvodů, proč jsme neváhali. A také to, že jsme mohli – měli na to prostor.

Co po vás chtěli vědět?

Potřebovali údaje o tom, kolik lidí můžeme ubytovat, na jak dlouho a kolik za to budeme chtít – na to jsme řekli, že samozřejmě nic, že chceme pomáhat.

Jak jste „svou“ rodinu našli?

Ozvali jsme se na mail ministerstva, které shromažďovalo nabídky lidí ohledně ubytování. Ale uplynul den, dva a nikdo se neozval. Ale když jsme se dívali na zprávy, na záznamy toho, co se děje, kolik lidí je v pohybu, tak jsme to nevydrželi a zavolali ještě Člověka v tísni. Tam jednali rychle a za pár hodin zprostředkovali kontakt na paní, která pomáhala z Ukrajiny dostat tuhle konkrétní rodinu.

Na přípravu jejich bydlení jste měli pár dní. Co jste za tu dobu museli stihnout?

Náš dům je naštěstí uspořádaný tak, že jsme mohli vyčlenit dvě místnosti s příslušenstvím a samostatným vchodem. Tato část byla původně průchozí ze zbytkem domu, tak jsme ji oddělili, abychom jim dali pocit soukromí. Také jsme si uvědomovali, že to soukromí bude potřeba i pro nás – chcete a potřebujete klid v koupelně, na WC, mít si kde odpočinout po práci... Takže jsme to udělali tak, abychom byli dvě samostatné jednotky, ale s možností kdykoli se sejít na čaj a popovídat si.

Využili jste při úpravách a vybavování místností i pomoc z okolí, nějaké nadace?

Ano, požádali jsme o pomoc sousedy a ty, kteří pomáhat chtěli. Bylo úžasné, že všichni reagovali tak rychle a ochotně. Naše rodina musela z Ukrajiny utéct v sobotu a v pondělí večer dorazili k nám a už se mohli nastěhovat do prostředí, které jim poskytne všechno, co potřebují.

Jaké bylo první setkání?

Zvláštní a asi na něj nezapomenu. Byla noc, tma, lidé, které neznáte, vám přivezou rodinu, která je vyplašená, unavená... Jsou to lidé, kterým se život smrsknul do dvou tašek, kteří ani netuší, kde jsou a kdo jsme my. Do toho ještě jazyková bariéra – i když paní mluví trochu česky, děti nerozumí česky ani moc anglicky. Vlastně jsme se jen představili, ukázali jim, kde budou bydlet, a pak se navzájem objali. Bylo to hodně dojemné.

Co jste v tu chvíli prožívala?

Když to všechno sledujete v televizi, je to strašné. Ale když máte před očima ty, kteří kvůli válce musí odejít z domova, dopadne to na vás silně. Tedy na mne alespoň ano. Několik nocí jsem probrečela a na záběry z Ukrajiny se někdy ani nemůžu dívat. Nedovedu si vůbec představit sebe na jejich místě, ani si to nechci představovat.

Už přece jen uběhla nějaká doba, co žijete pod jednou střechou. Občas slýcháme stížnosti, jak jsou uprchlíci z Ukrajiny nároční, jak se jen tak s něčím nespokojí. Jaká je vaše zkušenost?

Naše rodina je strašně skromná, milá a ochotná – paní si vyřídila všechny potřebné věci k pobytu, snaží se najít práci a vydělat si na obživu pro sebe i děti. Jsou vděční, jak říkáme, jsou tam jak vlaštovičky v hnízdě, zatím pořád ještě ustrašení a nejjistější, když jsou si na dohled. Rozhodně to není tak, že by na něco čekali s nataženou rukou, brali pomoc jako samozřejmost nebo požadovali něco víc.

Jak jim pomáháte teď? Kromě toho, že jste jim poskytli zázemí?

To víte, je spousta zařizování – hlavně obvoláváme, jsme jako telefonní ústředna. Pomáháme najít školu pro mladší dceru, doučování češtiny a angličtiny pro staršího syna. Teď je nejnutnější právě to, aby rozuměli a mohli začít žít jinak než s mobilem v ruce – protože právě jen tak mohou komunikovat se svými kamarády. Potřebují se rozkoukat a najít si nové tady. A oni chtějí, a to je hlavní.

Potřebovali byste nějakou pomoc vy?

Ani ne. Jsme v kontaktu s dobrovolníky, kteří organizují pomoc ve vedlejším městě. Ti nabízejí nejen oblečení, ale i možnost stravování nebo právě pomoci a administrativou. U nás v obci už je také víc ukrajinských rodin, takže se jistě časem začnou stýkat mezi sebou a kromě sociálního kontaktu se i navzájem podpoří, co se začlenění týče.

Z počátku se mluvilo a uvažovalo o tom, že Ukrajinci budou potřebovat ubytování tak na měsíc – to se dá leccos zvládnout, i kdyby byly problémy. Uvažovali jste ale o tom, že zůstanou ne týdny, ale třeba měsíce?

Mluvilo se o měsíci, to je fakt, ale dokud budou chtít a potřebovat, mají to u nás jisté. I když paní by si ráda našla práci i své bydlení, aby byla samostatná. Ona je velmi milá a pracovitá. Její snahou je svoji rodinu uživit a obstarat, nespoléhat na pomoc. Nemáme důvod svého rozhodnutí litovat nebo cokoli podobného. Naopak – chceme, aby věděli, že je bereme jako součást rodiny. Právě přemýšlíme o tom, jak chlapci uspořádat oslavu narozenin, které bude mít. Aby si to užil a mohl na všechno špatné na chvíli zapomenout.

Kdyby se tato rodina osamostatnila a odstěhovala, nabídli byste přístřeší dalším uprchlíkům?

Úplně upřímně? Nevím. Ne, že bychom nechtěli pomáhat stále dál, ale je to pro mne náročné psychicky. Jak jsem řekla, tak na mne jejich osud dost doléhá, beru si to velmi osobně a špatně spím... Jistě bychom tu možnost zvažovali, ale zařídíme se až ve chvíli, kdy to nastane.

Jak přijalo vaše okolí fakt, že jste ubytovali rodinu z Ukrajiny? Přece jen, bydlíte na vesnici, sousedé si vidí do talíře...

Nejbližší sousedé, se kterými jsme v těsnějším kontaktu, to vědí a buď to ocenili, nebo nekomentovali. Někteří mají zdrženlivý postoj a někteří se tomu velmi diví. Ale my jsme to udělat chtěli, o dovolení si říkat nemusíme, a tak to vlastně ani neřešíme. A stejně, jako oni se třeba diví, že jsme to udělali, já se zas divím tomu, že oni ne, protože mnozí by tu možnost měli. Prostě jsme každý jiný a měli bychom to tak brát a nekritizovat.

Překvapily vás nějaké reakce okolí?

No jasně, že překvapily! A to v dobrém i v tom zlém. V dobrém třeba reakce kolegů, kteří, když se to dozvěděli, tak přišli a jen tak mi dali peníze – a bylo to třeba i pár tisíc, abych je té naší rodině předala nebo za ně pořídila něco, co právě potřebují. Od některých bych to nečekala... No a na druhou stranu mě zaráží a překvapují názory lidí, kteří se bojí o své peníze, majetky, vidí v uprchlících „vyžírky“. To si neuvědomují, jak malý kousek nás dělí od toho, že si také budeme muset zabalit do jedné tašky a jít hledat pomoc někam dál? Ti lidé neutíkají z Ukrajiny proto, že chtějí, ale že musí, aby si zachránili život. Naštěstí je v mém okolí víc lidí, kteří se snaží pomoci.

POMOC UKRAJINĚ

* Chcete pomáhat? Ověřené informace, jak na to, najdete v článku Jak efektivně pomoci Ukrajině a co nedělat.

* Máte v okolí lidi, kteří k nám prchli před hrůzami války? Nasměrujte je na Manuál pro Ukrajince, kde hledat pomoc. Poskytuje informace, jak je to s vízy, se zdravotním pojištěním, možností ubytování apod.

* Nabízíte pomoc, nebo ji sami potřebujete? Podívejte se na on-line tržiště Pomáhej Ukrajině. Významné pomáhající organizace tu koordinují nabídku a poptávku pomoci, aby se dostala co nejlépe k potřebným.

* Hledáte pomoc právníka, psychologa, terapeuta, překladatele či sociálního pracovníka? Nabídku odborníků zdarma najdete na stránkách YOUkraine.live.

Další články o válce na Ukrajině najdete zde.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek