Pořád se za něco omlouváte? Pak se nedivte, že vás lidé nerespektují. Stůjte si za svým!

Omlouvat se za věci, na které jste prokazatelně neměli žádný vliv nebo je děláte v nejlepší víře? To je docela běžná věc, například v práci: „Promiň, že ruším…“ Běžná formulka, s níž se lidé obracejí na kolegu. Pokud ale přicházejí s ryze pracovní záležitostí, je sice takové oslovení zdvořilé, ale de facto zbytečné. V zaměstnání se přece pracuje, konzultuje, ptá, řeší… „Ahoj, máš chvilku?“ zní co do významu podobně, ale automaticky vás řadí do rovnocenné role, tedy ne do podřadného postavení toho, kdo „ruší“. A podobných příkladů lze najít stovky.

Na druhou stranu je ono obyčejné „promiň“ projevem slušnosti, empatie a lidskosti a často napraví, zejména ve vztazích, víc než sáhodlouhé proslovy a vysvětlování. Tohle slůvko má zkrátka větší moc, než je mu obvykle přisuzována. I proto je dobré s ním zacházet obezřetně a nepoužívat ho ve chvílích, kdy není potřeba. 7 rad, jak se správně omluvit za chybu. Myslíte, že to umíte?

Jak píše psychoterapeutka Beverly Engel ve své knize The Power of Apology (Síla omluvy), přehnaná omluva se příliš neliší od přehnaného komplimentu. Možná si myslíte, že se projevujete jako milý a starostlivý člověk, ale ve skutečnosti tak druhým vysíláte zprávu, že vám chybí sebedůvěra a jste nejistí. „A jistému druhu lidí tím dokonce dáváte svolení, aby s vámi zacházeli špatně či vámi přímo pohrdali,“ varuje Beverly Engel.

S omluvou je tedy vhodné zacházet jako se šafránem a použít ji jen v situacích, kdy má své oprávnění. Tedy tam, kde jste někomu ublížili, vaše chování vás mrzí a chcete to napravit. Časté omluvy totiž devalvují jejich hodnotu a druhým lidem může být až nepříjemné, pokud jste stále v defenzivě.

Je vám mizerně nebo vidíte věci jinak než ostatní? Ani to není důvod k vysvětlování a omluvám. „Omlouvat se za své pocity je jako vzít gumu a vygumovat vše, co je pro vás v tu chvíli důležité,“ vysvětluje vztahová koučka Lucie Mucalová. Okamžitě tím popřete sami sebe stejně jako ve chvíli, kdy máte tendenci se omlouvat za to, že jste úspěšní, nebo zrovna dáváte sebe sami na první místo.

To vše jsou situace, kde není třeba se obhajovat, nebo dokonce popírat. „To je, jako byste se chtěli světu omlouvat za to, že chcete žít. V životě jsou chvíle, kdy se člověk musí postavit sám za sebe, kdy mu třeba všichni nefandí a nepodporují ho, ale je potřeba si uvědomit, že je to tak úplně v pořádku,“ říká Lucie Mucalová.

Až se příště budete chtít někomu automaticky omluvit, zamyslete se nad sebou. Nedělá to z vás necitu ani neomaleného hlupáka, ale naopak člověka, který má zdravé sebevědomí.

Umět říkat ne patří ke komunikačnímu umění. Málokdo to umí sám od sebe – většina lidí se to musí naučit. Udělat to správně vyžaduje velkou odvahu i slušnou dávku sebeúcty i respektu k člověku, kterého odmítáte. Omlouvat se mu ale nemusíte, pokud nebylo odmítnutí vysloveno v silných emocích, zbytečně příkře či necitlivě.

Že někdo z vaší rodiny něco nedělá nebo je to pro vaše blízké neobvyklé, ještě neznamená, že se do toho nemáte pustit nebo se dožadovat svolení. Víte, kolik skvělých věcí by nevzniklo, kdyby takhle uvažovali všichni?

Každý má právo na soukromí, odpočinek a nabrání sil. Naučit se dávat sám sebe na první místo, to je pro život mnohem důležitější než znalost Pythagorovy věty. Nelze tu být pro druhé, když tu nejste pro sebe.

Někteří lidé mají dar vmanipulovat vás do situace, kdy se cítíte hloupě kvůli věcem, které jsou úplně normální. Neznáte odpověď na otázku? Nepanikařte a neříkejte „Promiň, to nevím“, úplně stačí „To netuším“. Zač se omlouvat: Že nemáte v hlavě umělou inteligenci nebo čip?

Lhát je někdy jednodušší a snazší. Často se ke lžím lidé uchylují ve snaze, aby před druhými vypadali lépe nebo je měli raději. Říct pravdu chce odvahu, ale za tu se vážně omlouvat nemusíte. Nicméně vždy je dobré si uvědomit, jaký je rozdíl mezi zdravou a brutální upřímností.

Omluva ve vztahu: Co přitom neříkat, aby zněla upřímně?