Jak se žije v Gruzii: Žádné nájmy ani daně, pracovité ženy a opraváři na každém rohu

Inspirují vás články o hospodaření českých rodin u nás i v zahraničí? Zajímají vás rady odborníků a chcete nám i vy poslat své příjmy a výdaje? Udělejte to prostřednictvím e-mailové adresy redakce.prozeny@firma.seznam.cz.

Když Ivana Bursíková vzpomíná na své první návštěvy Gruzie, mluví o zemi, která byla po válce s Ruskem zraněná a chudá: „V Tbilisi byly asi tři hotely, žádné suvenýry, žádné knihy, žádné pohledy. Dneska je to úplně jiný svět.“

Do Gruzie začala jezdit v roce 2008 v rámci projektů českého ministerstva zahraničí, které pomáhalo lidem vyhnaným z Osetie. Postupně se z krátkých pracovních cest staly i delší pobyty, až nakonec čtyři roky žila přímo v Tbilisi, kde pomáhala založit České centrum. Právě dlouhodobý pobyt jí umožnil poznat Gruzii jinak než turisté a zažít na vlastní kůži každodenní radosti i starosti místních.

V Gruzii je v obchodech znát, že lidé, ale i celá země, nemají peněz nazbyt. „Když tam člověk žije, musí řešit, kde koupit rohožku nebo kvalitní baterii do koupelny. A zjistíte, že to není vůbec jednoduché.“ Lze nakupovat na velkých trzích, kde seženete místní zeleninu a ovoce, ale i všechno ostatní.

Běžné obchody často nabízejí jen minimum zboží a většina výrobků je sice levná, ale i velmi nekvalitní. „Koupíte si spínací špendlík a on je z tak slabého materiálu, že se okamžitě otevře. Hřebík nezatlučete, protože není kalený. Kliky, baterie, nůžky – všechno se rychle rozpadá.“

Velké supermarkety existují, ale rozhodně ne tak zásobené, jak jsme zvyklí. Mimo města je sortiment v obchodech velmi omezený. „Na vesnici koupíte džus, sušenky, bonbóny, pivo, jeden druh sýra a dva druhy salámu. A tím to končí.“ Dovozové zboží je extrémně drahé, často dvakrát dražší než u nás. „Objevíte tu i rychlé občerstvení, ale všechno je to smažené, takže jsem vždy skončila na jogurtu, když jsem si chtěla koupit svačinu.“ Platidlem je gruzínský lari (GEL).

Místní ženy jsou velmi krásné a mají skvělý vkus. Většinou se oblékají v sekáčích, kterých tu je spousta. Jejich nabídka je obrovská a nakoupíte v nich kvalitní a levné zboží. Ovšem spíš jen v menších velikostech, protože Gruzínky jsou drobné a štíhlé. Menší velikosti seženete i u bot. „Když řeknete, že máte botu 41, tak se místní diví,“ říká Ivana Bursíková, která v té souvislosti upozorňuje i na specifika místních mužů.

„Gruzínci jsou velmi pohlední. A jsou přesvědčení, že každá žena, která se hezky oblékne, je chce svádět a berou to jako jasnou pobídku… Ale vztahy Češek s Gruzínci většinou dlouho nevydrží, tedy pokud chtějí zůstat bydlet v Gruzii. Jak se žena vdá, je její role jasná: být doma, rodit děti a starat se o rodinu. Často ve společné domácnosti s matkou manžela, která má velké slovo.“

Gruzie je chudá země a platy tomu odpovídají. Průměrná mzda je kolem deseti tisíc korun, ale běžní lidé se k ní často ani nepřiblíží. „Prodavačka, zdravotní sestra nebo učitelka mají tři a půl až čtyři tisíce korun. Důchody jsou dva až tři tisíce.“ Za takové peníze muži pracovat nechtějí, takže většinu nízkých pozic zastávají ženy.

Ženy jsou pracovitější a schopnější. Muži často čekají na velkou příležitost, která nepřichází, takže se hodně z nich živí jako taxikáři nebo opraváři aut. A nejen aut, protože v Gruzii existuje fascinující fenomén opravářů všeho. „Gruzín vám opraví cokoli. Boty, kabelku, telefon, okno, kohoutek, starý hrnec. A často za směšné peníze.“ Je to běžná součást každodenního života a opravny jsou na každém rohu.

A pak je tu další věc, která Evropany překvapí: v Gruzii místní často vůbec neplatí nájem. Na vesnici se žije ve vlastním, protože domy se dědí po generace, ale i městské byty jsou nejčastěji ve vlastnictví obyvatel a koupit byt nebo si ho pronajmout je přijatelné.

Tedy samozřejmě mimo Tbilisi, kde žije zhruba polovina ze zhruba tří milionů obyvatel Gruzie, a druhá polovina by tam žít chtěla. „Většina lidí na vesnicích neplatí nic za elektřinu nebo plyn, ve městech to je podobné, nebo to vyjde opravdu na minimální částky.“

Sociální systém je slabý. Neexistuje povinné zdravotní ani sociální pojištění, běžní lidé prakticky neodvádějí daně. Kdo se chce pojistit, musí si platit soukromou pojistku a většina lidí na vesnici si ji nemůže dovolit. „Když je někdo nemocný, je to katastrofa pro celou rodinu.“ Lékařské úkony jsou na naše poměry levné, ale pro Gruzínce likvidační. „CT páteře mne stálo 13 tisíc korun. Pro ně je to smrtelná částka.“

Tbilisi je z hlediska dopravy doslova peklo, je přecpané auty. Ještě se to zhoršilo po příchodu tisíců Rusů po začátku války na Ukrajině. „Ze dne na den přibylo dvě stě tisíc aut. Infrastruktura to nezvládla.“

Takže když chcete po Gruzii cestovat, nejvíc se vám vyplatí využít taxíky. S nimi se dá domluvit na ceně. Benzín v Gruzii je většinou z Ázerbájdžánu a stojí kolem 3,50 lari za litr, tedy zhruba 28 korun. Benzínek je docela dost. Vlaková síť je řídká, ale všude jezdí malé minibusy a jsou levné. „Na vesnici, tam se bez koně mnohdy nedostanete nikam.“

Gruzie je v mnoha ohledech překvapivě moderní. Třeba elektronizace státní správy překvapí, ale třeba i to, že ve městech lze běžně platit kartou. „Bankomaty tady berou místní lari, eura i dolary. Také je všude internet a místním zvykem je neustále si telefonovat přes mobil. Jsou to hodinové hovory, při kterých mají volající většinou na hlasitý odposlech, takže jste jim často přítomni. A ceny volání a neomezených dat tu jsou také velmi příznivé, stojí pár stovek.“

Jestli milujete historii, krásnou přírodu a pohostinné lidi, pak je Gruzie země, kam se vyplatí vyrazit. Ivana Bursíková si tuto zemi zamilovala, procestovala ji a zájemcům jejich výpravy zprostředkovává. „Život tady je někdy tvrdý, ale opravdový a lidé jsou tu velmi pohostinní, čehož někteří turisté bohužel i zneužívají. Jsou tu místa se starobylými památkami, vesnice, kde se žije jako ve středověku, kam jedete čtyři dny na koni a v zimě jsou šest měsíců odříznuté od světa.“