Když se otázka „kdy přiletí Ježíšek?“ změní na „existuje Ježíšek?“ Říct dětem pravdu je náročný úkol

Co odpovídat ratolestem na jejich všetečné otázky týkající se Ježíška, kterými vás každoročně před Vánoci bombardují? Ano, touží vědět, jak je to s těmi dárečky a jinými zázraky a záhadami. A nejednoho rodiče z té urputné zvídavosti může bolet hlava. Jak a kdy, pokud možno co nejšetrněji, objasnit, jak to s tím Ježíškem doopravdy je?

Do určitého věku děti vůbec neřeší, kdo jim nosí pod stromeček dárky, jde jim jen o jediné - vědět, kdy už to konečně bude. Obvykle kolem šestého až sedmého roku, nejčastěji s nástupem do školy, začnou pochybovat. Mění se také povaha jejich otázek – od dotazů typu „jak Ježíšek vypadá“ nebo „jak se dostane oknem do bytu“ přejdou plynule k těm ve stylu „a opravdu nosí dárky Ježíšek, nebo je kupujete vy?“ Jak s tím naložit?

„Může pomoci, když se zamyslíme, k čemu vlastně legenda o Ježíškovi, a legendy obecně, slouží. Jsou součástí tradice. Máme je rádi, protože zahrnují kus tajemna. Příběh o tom, jak Ježíšek nosí dětem dárky, můžeme chápat jako pohádku a pohádky hovoří jazykem dětí. Způsobem, kterému rozumějí, jim pomáhají pochopit, co se v životě může stát a jaké hodnoty jsou důležité. S Ježíškem je to podobně. Berte to tak, že dítěti říkáte jakousi pohádku. Čím bude starší, tím víc začne poznávat svět, zajímat se a ptát. Pak už nemá smysl fabulovat. Ale ani dělat z tématu velkou kauzu. Jako dospělí víme, jak to na Vánoce chodí. Kazí nám to snad jejich kouzlo? Nemyslím si,“ říká psychoterapeutka Mgr. Lenka Suchá, Ph.D.

Jak zachránit situaci a zabránit rozčarování, když dítko zjistí pravdu o Ježíškovi úplnou náhodou – někdo se nevhodně prořekne, najde připravené dárky doma ve skříni nebo přistihne rodiče při jejich balení? „Možná vás překvapím, ale to vůbec není špatně. Dítě, u nějž dominuje magické myšlení, s tím nebude mít problém. V magickém myšlení totiž jedna pravda nevylučuje druhou, a tyto dvě skutečnosti tak klidně mohou existovat vedle sebe, aniž by se rušily. Anebo můžete říci třeba: Já Ježíškovi pomáhám. On si to tu u mě schoval,“ radí zkušená psycholožka Mgr. Pavla Koucká.

Dítěti tak zároveň poskytnete materiál, kterého se v pravý čas může chytit, a tak samo přijde na to, že to nejspíš jsou rodiče, kdo dává dárky. V takovém případě mu to již nevymlouvejte. Stejně jako se v pravý čas těší z představy kouzelného létajícího miminka, o pár let později může zažívat pocity hrdosti: Přišel jsem na to! Už nejsem malý jako brácha! Já už vím, jak to je! Takové dítě si pak s vámi bude s radostí spiklenecky na existenci Ježíška hrát, aby ho bráchovi ponechalo.

Nejlepší je, když reagujete na samotné dítě. U těch nejmenších dominuje již zmíněné magické myšlení, které není vázané fyzikálními zákony a reálnými možnostmi. Proto dítě nemá problém představit si miminko, které letí a nese dárečky. Jak ale postupně rozvíjí kritické myšlení, začíná pochybovat. Někdy mu brouka do hlavy nasadí kamarádi, jindy samo přichází s otázkami: „Jak to ten Ježíšek dělá, že všechno unese? A za co dárky kupuje?“

„My dospělí můžeme podpořit to, co je pro dítě důležité: dokud potřebuje magické myšlení, hrajme si s ním na Ježíška. A když už potřebuje přemýšlet kriticky, podpořme jej. Jak to má srovnané, poznáme podle jeho reakcí. Když reaguje na představu Ježíška s nadšením a kouzelné miminko si užívá, ponechme mu ho. Ale jakmile se začne mračit a říkat: To je divné, mimino přece nemůže samo nakupovat, Ježíška mu už nevnucujme a podpořme ho v jeho úvahách: To máš pravdu, to by fakt nezvládlo,“ doporučuje Koucká.

Pokud nevíte, ptejte se: A co ty si o tom myslíš? „Dítě, které ještě potřebuje zůstat u magické představy, nejspíš vymyslí něco jako: No on to asi všecko vykouzlí. Dítě, u něhož ustupuje magické myšlení kritickému, bude naopak rozvíjet pochybnosti,“ uzavírá Mgr. Pavla Koucká.

Užijte si předvánoční čas naplno. S dětmi, ale i bez nich.