Článek
I když v jedné ze svých slavných písní zpívá Petr Hapka o hospůdce páté cenové skupiny, ve skutečnosti existovaly v socialistických dobách skupiny jen čtyři. Většina hostinců spadala pod komunální podnik Restaurace a jídelny, který sdružoval pohostinské provozovny v daném obvodě či okrese. V každé cenové skupině byly státem dané pevné ceny a bylo jedno, jestli se podnik nachází v Praze, nebo v malé vísce v Podkrkonoší. Pouze na horách existovaly horské přirážky.
V kurzu byly trojky a čtyřky
Do první cenové skupiny se řadily nejluxusnější podniky, kterými v té době byl například Alcron v Praze či restaurace v karlovarském Grandhotelu Pupp (v 50. letech byl přejmenován na Grandhotel Moskva). Do druhé skupiny pak spadala většina barů a vináren.
Nejvyhledávanější byly běžné restaurace třetí skupiny a „čtyřky“ s výčepem. „Chodili jsme do Černé Plzně. V roce 1984 tam stála desítka 1,70 koruny československé,“ vzpomíná dnešní šedesátník Vladimír z Karlových Varů. Kromě točeného piva byly v nabídce také rum a zelená. A nutno podotknout, že tyto „špeluňky“ byly nejoblíbenější. Co na tom, že jste přes kouř neviděli na druhý konec lokálu…
Interiér restaurací byl velmi podobný… Na stolech ovšem nechyběly ubrusyFoto: ČTK
Je libo svíčkovou, nebo znojemskou?
Mezi nejčastější nabízená jídla patřila česká klasika, jakou byl například guláš nebo svíčková. Porce stála zhruba 6 Kčs. Za stejnou cenu jste mohli pořídit také španělský ptáček a vařené nebo pečené maso s rýží či houskovým knedlíkem s různými populárními omáčkami: znojemskou, rajskou nebo univerzální hnědou. K levným jídlům pak patřily polévky – jejich cena se pohybovala kolem tří korun. Mezi studené favority patřily gothaj s octem a cibulí, zavináče či obložené chleby s paštikou.
Smažák a kaťák
Smažený sýr s tatarskou omáčkou, jak ho známe dnes, se na jídelních lístcích začal objevovat už koncem 70. let. Tehdy ale s brambory. Hranolky se na výsluní dostaly až koncem osmdesátek. A pamatujete si ještě na katův šleh neboli kaťák? Byl symbolem „dvojek“ a „trojek“: vepřové maso na nudličky s cibulí, česnekem a lečem… A v lepších restauracích měl své výsostné postavení také jeden typický předkrm – plněná šunková rolka s křenem.
Pevně daná provozní doba
Většina provozoven otevírala v devět nebo deset hodin a „zavíračka“ byla pevně stanovená: ve 22 hodin. Překročení provozní doby se trestalo pokutami. A nebylo nic výjimečného, když během večera přišli do hospody příslušníci SNB a zkontrolovali hosty.
Kaťák už tolik nefrčí, zato smažák s tatarkou je v nabídce dodnesFoto: Profimedia.cz
Jídlo v bufáči na stojáka
Nejlevnější a také nejrychlejší jídla nabízely automaty, tedy samoobslužné jídelny. Vůbec tím prvním u nás byl automat Koruna na Můstku v Praze, ten byl velice populární už v meziválečném období. Do bufetů, jak se automatům říkalo, chodily snad všechny vrstvy obyvatel na párky, polévky, limonádu, pivo, chlebíčky či ruské vejce, ale i na obědy, často klasická česká jídla.
„Je to volné?“ Na to se vás většinou nikdo nezeptal, ale pokud jste se od pultu, na kterém jste měli nedojedené jídlo, vzdálili, riskovali jste, že se do něj pustí někdo jiný. Bezdomovci sice moc nebyli, ale chudí, o kterých se nesmělo mluvit, ano.
Oblíbený automat Koruna na Václavském náměstí měl také místa k sezeníFoto: ČTK
Výjimečná čína
Už od konce 50. let byla v pražské Vodičkově ulici vyhlášená čínská restaurace. „Pamatuju si, že když jsem dělala v roce 1983 zkoušky na vysokou, tak mě tam tehdy vzal táta na oběd,“ vzpomíná Alena. Na jídelních lístcích bylo klasické kung pao, ale tehdy to bylo stále něco výjimečného.
